V éteru úplně neznámé nebylo, avšak jméno dvaadvacetiletého zpěváka, který si říká Mikolas Josef, si ještě před pár měsíci s konkrétní písní a osobou spojil málokdo.
Dnes díky postupu do finále písňové soutěže Eurovize patří k těm nejskloňovanějším, přestože s tradičními mechanismy tuzemské populární scény mnoho společného nemá.
Za Josefem nestojí žádný ze zavedených tuzemských producentů, autorů nebo labelů, nesnažil se publikum oslovovat v klubech a na festivalech.
Místo toho hrál po ulicích velkých měst, až se nakonec prosadil s vlastní tvorbou, světovým soundem a díky možnostem sociálních sítí. A není sám.
Není vůbec důležité, jak sobotní finále Eurovize dopadne. Navzdory skepsi, kterou jméno nejstarší, ale také nejsledovanější evropské hudební televizní soutěže v mnohých vyvolává, není pochyb, že letos tým připravující českou účast trefil do černého.
Po letech tápání a lovení mezi institucemi tuzemského hlavního proudu - fiasky Kabátů či Terezy Kerndlové a snahou zaujmout něčím bizarním, jako v případě Gipsy.cz nebo klišé vousatým jako duet Václava Noida Bárty s Martou Jandovou - se podařilo sesumírovat nabrané zkušenosti a zlomit mnoho předsudků ohledně smyslu, současné podoby a hlavně možností Eurovize.
Včetně toho, že se účastník nablýskaného klání, v němž ani bohatá světelná a televizní technika, efekty, naleštěné róby a velkoduchá prohlášení s nulovým obsahem neskryjí převažující ochotnické přehrávání či křečovitou snahu naplnit provinční představy o zvuku angloamerického popu, nutně musí snažit zapadnout do šablon tohoto globálního hudebního cirkusu.
Mikolas Josef je neokoukaný, pěvecky i pohybově talentovaný kluk, kterého mezi favority řadili i sázkaři. Především proto, že přišel s vlastní písní, která je chytlavá, má aktuální produkci a zní lehce. Nenuceně a přirozeně zapadne do takřka libovolného rádiového toku či streamovaného playlistu.
Právě účast v Eurovizi se pro mladého zpěváka stala odrazovým můstkem k možnému mezinárodnímu úspěchu, na který svou tvorbou evidentně cílí dlouhodobě a bez větších ohledů na to, jaké jsou zavedené rutiny tuzemské populární scény.
Je výmluvné, že zástupcům českých vydavatelských firem se Josefův potenciál, talent a evidentně i pracovitost buď povedlo přehlédnout, nebo prostě do této chvíle nevymysleli, jak je využít.
Svou první smlouvu s vydavatelem po čtyřech singlech totiž Mikolas Josef podepsal až začátkem letošního dubna v Mnichově. A rovnou jde o celosvětový kontrakt se Sony Music RCA, tedy společností, která má dnes v České republice paradoxně zcela minimální zastoupení a již několik let se vůbec nezabývá prací s místními umělci.
Zda se Josefovi na úspěch singlu Lie To Me povede navázat i deskou, se teprve ukáže.
V kontextu tuzemského popu a jeho dosud spíše mizivého mezinárodního potenciálu je ale už sám podpis smlouvy velkou událostí. Patrně dokonce větší než postup do finále Eurosongu, na který v minulosti dosáhla pouze Gabriela Gunčíková, aniž by to ale zásadně posunulo její mezinárodní kariéru.
Zároveň to ukazuje, jakou u nás spíše přehlížený a ironizovaný Eurosong skutečně může mít sílu, pokud organizační tým narazí na správného muzikanta - a v čem se tedy kritici soutěže pletou.
Případ Mikolase Josefa je ale zejména dalším důkazem o povaze mladé generace muzikantů lehce přes dvacet, kteří se v tuzemské populární hudbě čím dál výrazněji prosazují s písněmi v dobrém slova smyslu globálními. Počínaje hudební produkcí a soundem přes texty v perfektně znějící, univerzální angličtině až k ambicím, které nekončí u českých hranic.
Přestože to tak třeba u Mikolase Josefa - z těch póz a la Justin Timberlake a minulosti v modelingu - na první pohled nevypadá, ukazuje se, že krom hudebního talentu a citu pro pop je pro tuto generaci přirozená zahraniční zkušenost, pracovitost a jistá intuitivní orientace v hudebním byznysu.
Josef sbíral zkušenosti ve Vídni, a místo aby se plácal vystupováním po poloprázdných klubech, učil se řemeslo ve studiu a věnoval se buskingu, tedy hraní na ulici v evropských městech. Podobně ke svému kontraktu s německou pobočkou Sony Music před časem přišel další mladý zpěvák, třiadvacetiletý Jakub Ondra.
Po úspěšném singlu On the Menu, který se chytl v berlínských rádiích, loni u sousedů debutoval deskou nazvanou výmluvně Old Town Square - dle pražského Staroměstského náměstí, kde mladý muzikant piloval formu před turisty.
Dnes ji Ondra představuje spíš v klubech po Německu a mnoho jeho potenciálních tuzemských posluchačů ani netuší, že někdo takový existuje.
Rozjednaný kontrakt s místní Universal Music zpěvák po několika česky zpívaných singlech rozvázal, aby zkusil nastartovat kariéru za hranicemi.
Nepřehlédnutelný mezinárodní úspěch se týká i třiadvacetileté zpěvačky Lenny, která sice nesbírala zkušenosti buskingem, zato studovala skladbu na vysoké škole v Londýně.
Také jí se vedle tuzemského úspěchu za pomoci Universal Music podařilo prolomit vydavatelské hranice České republiky - singl Hell.O se stal hitem italských rádií a první ukázka z příští desky nazvaná Enemy už rovnou vyšla pro celoevropský trh.
Ambice prorazit a hrát v zahraničí má i další busker, který se výrazně prosadil hitem I Have No Inspiration, tedy Tomáš Maček zvaný Thom Artway.
Tomu je čtyřiadvacet a první ukázky z chystané desky - i to, že aktivně objíždí důležité "showcase" festivaly, jako je aktuálně britský Great Escape, ale též zavedené sledované akce, letos třeba maďarský Sziget - ukazují, že ani on nechce zůstat autorem jednoho hitu.
Nepřehlédnutelný je též mezinárodní sukces Mydy Rabycad, v jejichž čele stojí výrazná zpěvačka Žofie Dařbujánová, ročník 1995.
S tanečním popem, který se už dávno odpoutal od elektroswingových základů, se kapela nedávno vrátila z dalšího amerického turné a daří se jí získávat dobré časy i na prestižních světových festivalech - nejznámější, ale vzhledem k postupnému růstu skupiny vůbec ne nejdůležitější byl ten v britském Glastonbury.
Zástupcům této mladé generace nenápadných a talentovaných muzikantů, kteří jsou úspěšní bez velkého humbuku, se za krátkou dobu povedlo změnit poměrně hodně. Aktuálně třeba i to, že se díky Mikolasi Josefovi o Eurovizi píše a mluví jinak než dřív.
Pokud se této generaci postupem času povede převzít otěže tuzemského mainstreamu a popu, mohli by se stát těmi, kdo jej konečně zbaví mindráku z provinčnosti. Každý svou cestou a trochu jinak dokazuje, že i hudbu pro široké publikum lze dělat jinak, než tu zatím bylo zvykem.
Autor je šéfredaktor hudebního časopisu Headliner
