Londýn, Praha - V pátek a v sobotu nemají u nás svátek jen Anastázie a Irena, ale i ti, kdo věří, že po pinkfloydovském megaprojektu The Wall se toho už v populární hudbě vlastně moc důležitého nestalo. V pražské O2 aréně se dvakrát představuje Roger Waters s novým pódiovým zpracováním slavné desky Zeď z roku 1979.
S The Wall Live je český posluchač patrně nejblíž, jak si může zavzpomínat na Pink Floyd. Bude to jen návštěva výpravného a naleštěného muzea populární hudby, čemuž odpovídají i ceny vstupenek? Nebo Waters přenese s The Wall Live tři dekády starý materiál - který stejně fanoušci znají notu po notě a slovo po slově - aspoň do nového kontextu?
Hlavní autor Pink Floyd, který se do Prahy vrací po čtyřech letech, pochopitelně věří v to druhé - tedy že ukazuje a boří zdi současného světa. Nová produkce má navíc "osvětlit současnou nepříznivou světovou situaci" a je věnována všem obětem bojů a nepokojů v posledních letech.
Jak bylo v art rocku zvykem, ambiciózní hudebník to bere z jedné vody načisto a jeho spektákl obsahuje animace, v nichž bombardéry shazují Davidovy hvězdy, křesťanské kříže, islámské půlměsíce i loga automobilových a naftařských společností. Projev při skladbě Run Like Hell, který Water pronáší s německým přízvukem, pak provázejí na obrazovkách "ipodovské" výkřiky iLead, iHate, iKill, iPay spojující terorismus s mocí korporací a nadvládou mediální reality.
O přestávce diváci sledují na obrazovkách defilé tváří a příběhů lidí, kteří byli zabiti ve válkách a teroristických akcích. Snímky sami fanoušci na Watersův popud poslali na webovou stránku turné a projektu.
Rozbijte prasátko!
Absolutná většina dosavadní recenzí je nadšená: chválí zvuk, výkon "doprovodné" skupiny a samozřejmě technickou i vizuální složku. Jejich autoři se nijak netají dlouholetou slabostí pro Pink Floyd; možná proto elegantně obcházejí odpověď na remcalskou otázku o aktuálnosti Zdi a hudby Pink Floyd. Píší, že The Wall Live není koncert, ale spíš multimediální divadlo, a nemá tudíž ani cenu posuzovat show v intencích rocku a aktuálních trendů.
Záporné ohlasy jsou spíš výjimečné. Když už, většinou se soustředí na to, že koncept současného turné ještě víc než původní verze Zdi naplňuje odlidšťující rozměry stadiónových spektáklů, které v původní verzi Waters srovnává třeba s fašistickými sjezdy. Pár textů v tomto duchu dodává, že by The Wall Live mohla sloužit jako dokonalá kritika megalomanské, a přitom vyprázdněné současnosti - kdyby to tak ovšem Waters myslel.
Fanoušci po celém světě si ale s podobnými analogiemi hlavu příliš nelámou. The Wall Live ideálně zapadá do doby, v níž se neutrácí peníze za kompakty. Lidé raději jednou za čas rozbijí prasátko a nechají se ohromovat velkými koncerty. Se svým archetypálním příběhem je navíc The Wall Live připomínkou časů, kdy rocková hudba měla ambice překračovat hranice formátů a pronášet velké pravdy.
Ti, kteří si chtějí tyto vzpomínky oživit, na to mají vetšinou v pokladničce i dost peněz. A také v Česku je jich víc než dost: první koncert byl rychle vyprodán a přidával se druhý, nyní už rovněž zaplněný. Haly tu ostatně spolehlivě naplní i domácí a zahraniční revivaly přehrávající Floydy včetně jejich Zdi.
Turné zahájil Waters loni 15. září koncertem v Torontu a ukončí je takřka za rok vystoupení v Itálii; poslední dvojkoncert je plánován na začátek července do Milána. Loni hrál Waters převážně ve Spojených státech. Show zatím vidělo přes 700 tisíc diváků a vydělalo bezmála devadesát milionů dolarů.
Evropskou část zahájil v březnu 2011 v Portugalsku; na řadě je ještě Španělsko, Itálie, Nizozemsko, Maďarsko, Polsko, Rusko, skandinávské země i jeho domovské ostrovy. Do Prahy se Waters vrátí téměř na den přesně po čtyřech letech; naposledy zde vystoupil v dubnu 2007. Tehdy byl program založen na další klasické floydovské desce The Dark Side Of The Moon.
Album The Wall zůstane v historii pop music zapsané jako vrchol i začátek konce art rocku. Pink Floyd jako jedni z jeho hlavních představitelů se nad projektem osudově pohádali a rozešli. Skupina byla nahlodaná punkovou scénou a přirovnáváním k rockovým dinosaurům, ale i Watersovou uměleckou a manažerskou umanutostí.
I příběh Zdi znají fanoušci nazpaměť. Album vzniklo v roce 1979; kvůli náročnosti bylo jako komponovaný celek naživo prezentováno jen párkrát v letech 1980 a 1981. Sám Waters pak předvedl Zeď v červenci 1990 k prvnímu výročí pádu Berlínské zdi.
Hlavní postavou příběhu je rocková hvězda Pink. Částečně autobiografický projekt reflektuje ztrátu otce a ochranitelskou matku, dětství a dospívání, tyranské učitele, nevěrnou manželku i stupidní fanoušky. Hudba, na které se autorsky podílel kytarista Gilmour, se pohybuje od agrese ke křehkým písním. Ve vyvrcholení příběhu se Pink postaví svým mučitelům: „zeď izolace" se rozpadne, ale záhy se začne zvolna zdvihat jiná...
Nová technika, nové animace
Zeď byla postupně vystavěna ze stovek papírových cihel před diváky, nechyběly obří loutky, zřícení bombardéru a kruhové plátno. Na něm se promítaly animace Geralda Scarfa, jenž stojí i za stejnojmenným filmem Zeď z roku 1982. Pro aktuální turné připravil animátor nové projekce a další atrakce. Na pódiu se staví sedmdesátimetrová zeď, nechybí spousta světelné a promítací techniky.
|
|
|
„Jejich je jen kouř a světla, celý zbytek je můj," komentoval vždycky Waters aktivity svých spoluhráčů, kteří pod hlavičkou Pink Floyd hráli na koncertech písně z dob před rozpadem. Dohromady se skupina po rozpadu dala jen v roce 2005 pro charitativní koncertní akci Live 8.
Jinak rozhádané hudebníky nespojila ani smrt Syda Barretta. Zpěvák a kytarista symbolizoval první období skupiny sycené LSD i dětskou fantazií, které dodnes zůstává aktuální a inspirativní. Bez Barretta si to Floydi přes několik psychedelických nahrávek postupně namířili k monotematickým, zvukově mohutnějším, ale také čím dál sterilnějším projektům.
Při plánování současného turné prý dostal Waters od amerických pořadatelů nabídku k jednorázovému obnovení skupiny. Kupodivu ji neodmítl, naopak řekl, že jeho největší oponent Gilmour by stejně nesouhlasil.
Skupina by se ovšem nesešla ani v nejkreativnějším, ale ani v nejslavnějším složení David Gilmour, Roger Waters, Nick Mason, Rick Wright. Posledně jmenovaný klávesista a druhý zakládající člen Pink Floyd zemřel v září 2008.
