Právě na čtenářských zážitcích z nejznámějšího autora tohoto okruhu Jacka Kerouaca nyní Imlauf se spoluhráči z ústecké kapely Houpací koně postavil nové album. "Desolation Peak, můj byt. Balím si tabák a nemám co pít," tu zpívá Imlauf, zatímco ho doprovází bluesová kytara a elegantní syntezátory. "Jsem pár týdnů čistej a je mi líp."
Zpěvákův byt ale tentokrát neobklopuje les paneláků Ústí nad Labem, nýbrž v duchu kerouacovského životního příběhu jedle, borovice a cedry. A na desce pak zvuky trávy a chůze po nezpevněné cestě přímo evokují divokou přírodu národního parku na kanadsko-amerických hranicích, jak ji spisovatel popsal v knihách Dharmoví tuláci a Andělé pustiny.
Kerouac strávil 63 dní ve strážní věži jako hlídač požárů. Byť piják, během dobrovolného exilu se nedotkl alkoholu a jenom psal. Jeho příběhy se podepsaly na celé generaci hudebníků 60. let minulého století a třeba písničkářka Patti Smithová vystihla Anděly pustiny v jedné písni prostě: "Svoboda, svoboda, svoboda."
S albem Desolation Peak, které zvukově navazuje na popovější a průlomový Everest z roku 2013, nyní Houpací koně splácí dluh velkému vzoru. Novinka je volným životopisem spisovatele, ale zároveň vypráví o univerzálních tématech: samotě, očistě a útěcích. Ze zajetých kolejí kapely i města Ústí nad Labem.
S šedivou metropolí na severu, protnutou řekou Labe, jsou Houpací koně spjatí už od svých začátků v 90. letech. V tehdejších písních drobnokresbou vybarvovali místní figurky z rybích bister, pizzerií i nádražních hospod. V nultých letech se hudebně začínali blížit svým americkým kytarovým vzorům - a znělo to, jako by newyorští Sonic Youth četli Václava Hraběte a poslouchali Psí vojáky.
Houpací koně udělali z Ústí své podivně útulné Desire City, z něhož se těžko utíká. V jejich příbězích si dveře hospod podávali andělé i postava Deckarda ze sci-fi klasiky Blade Runner. A také díky dystopické poetice kapela vedle Priessnitz vyrostla v jednu z nejzajímavějších na scéně českého alternativního rocku.
S aktuální nahrávkou si Houpací koně dopřávají menší detox od starých témat a čerpají z jiné, ale přece dobře známé látky. "Kolikrát jsem měl Kerouaca před očima a listoval jsem si jeho texty, když jsem psal písničky," přiznává Jiří Imlauf, že jde o jeho kapesního autora, který jej provází od dětství. Dnes mu spisovatel z učebnic literatury především symbolizuje nevratné časy.
"Nebyly to jízdy po barech, ale i jízdy krajinou a vždy jsem miloval obrazy výhybek, bodláků, křovinatých míst," shrnuje Imlauf svoji lásku. "Kerouac pro mě byl romantika a výlet, ani ne tolik bohémství."
O Kerouacovi a chlastu
Ke spisovateli, který zemřel roku 1969, se letos dvaapadesátiletý hudebník dostal někdy v osmé třídě za časů normalizačního Československa. "Neměli jsme auto a román Na cestě jsem si četl při půldenních jízdách vlakem s mámou a tátou," vzpomíná na malé brožované vydání z knihovny v rodném Žatci.
Učarovaly mu zběsilé dialogy a popisy děje, atakující všechny smysly. Teď jako by se Imlauf chtěl vžít do spisovatele nebo svého mladšího já, když na desce Desolation Peak ve skladbě Říjen zpívá: "Přišel jsem ochutnat ty vůně a hledat pro ně slova."
V mládí se Imlauf často toulal sám a jezdil "pod širák" jen s flaškou rumu a pláštěnkou, proto je snadné představit si tuto kerouacovskou cestu někde mezi Milešovkou a Českým Švýcarskem.
Album Desolation Peak je ale zároveň zprávou o romantickém dobrodružství, které už téměř není možné zažít, alespoň ne ve stejné podobě - tedy bez mobilu nebo smartphonu, neustálého připojení, aplikací Google Maps a Messenger.
Knihy měly v Imlaufově životě i hudbě zvláštní místo, vše jako by se točilo kolem nich. Ať to byl kdysi "brak s opicí na obálce", nebo povzdychy na desce Desolation Peak: "Jsme zmačkaný jak paperback."
Reálie vyčtené z literatury Imlauf zasazoval do domácích kulis, když si s kapelou Houpací koně představoval "nádražky" jako bistra z road movies. Na nové desce zpívá o biblích z hotelových pokojů, které mají být morální oporou hříšným cestovatelům. Bible v úvodní písni promlouvá ke Kerouacovi a našeptává mu, až ho dovede k požární hlídce. "Spočítej si všechny svoje hříchy a nech je tady na tom pokoji," zní hned v písní Hyde, kde dřívější kytarové vazbení ustupuje dekorativním synťákům a Imlaufa v ambiciózním refrénu doprovází zpěvačka Viktorie Marksová z dreampopové kapely Divided.
Ke Kerouacovu životu zpěvák a učitel přistoupil s pedagogickou důsledností. Z písní na albu Desolation Peak s kapelou sestavil časovou osu, kde se zjeví postavy ze spisovatelových románů a kde mají místo i biografické detaily - příběh začíná deliriem, vede nahoru k očistě na hoře Desolation Peak a následně dolů k pokušení a striptýzu v Seattlu z Kerouacovy stejnojmenné povídky.
"Vypsali jsme si 10 až 15 motivů z jeho života, některé se musely vyházet. Nakonec jsme se smáli, že nám z toho vyšla deska o Kerouacovi a chlastu," hodnotí Imlauf, že museli například vypustit spisovatelovo propadnutí východní filozofii. "Fascinovala mě na něm chuť se s životem prát, i když je na dně."
Na rozdíl od předchozí, dva roky staré desky Kde jste mý přátelé dneska v noci, kterou protínala témata ztráty a smrti, jsou na novince i veselejší momenty, kdy se Kerouac a snad i kapela cítí odpočatí a šťastní. I kdyby to měla být jen iluze.
Kostky na košili jsou vrženy
Svoboda a pěstovaná vykořeněnost má u spisovatele ještě jeden rozměr. Toulat se jedinou krajinou, zůstat na jednom místě nebo s jednou ženou je srovnatelné, jak říkal sám Kerouac, se spirituální smrtí. Střídání žen souvisí s vykořeněností a nespoutaností, odporem proti zakotvení v jedné domácnosti. "Jeho útěky jsou elegií za mužnost," napsala letos k výročí spisovatelovy smrti pro časopis New Yorker novinářka Amanda Petrusichová.
Houpací koně: Desolation Peak
Yannick South Records 2018
Pro kapelu Houpací koně, která své nejpoetičtější lovesongy vytvořila o svádění a zpívala o rukách barmanek nebo vypůjčených bytech, je spojení s Kerouacem příznačné.
Pokušení pro ně na mnoha rovinách představuje motor. "Kostky na košili jsou vrženy," vystihuje osudovost i pomíjivost sebeodhodlání jedna Imlaufova typická slovní hříčka. "Pojď se s náma zpít, volaj mi do oken, tak jde rok za rokem," zpívá frontman v téměř osmiminutové baladě Mars o hotelu v San Francisku, kde Kerouac krátce pobýval - ale klidně by to mohl být ústecký Hotel Palace. A samota bytu Desolation Peak je snad také blíž, než se může zdát.
"Žádná armáda mě nespasí, musím to udělat sám," zpovídá se zpěvák dál a kapela v doprovodném textu k desce přiznává, že těch osm písní je o Kerouacovi stejně jako o nich samotných.
Vedle titulního singlu je právě Mars nejtíživějším songem na novém albu, kde hudebníci nepokouší rozmáchlý zvuk. Postaru si vystačí především s bicími, kytarou a basou. Díky takovým podmanivým skladbám nejde Houpacím koním odolat. "Pojď s náma pít a já zase jdu."
