Gräfenhainichen – Poté, co jsem ve dvouměsíčním intervalu absolvoval jak festival ve Španělsku, tak v Německu, jsem ochoten začít pochybovat o některých národnostních stereotypech. Zatímco Primavera Sound šlapala jako hodinky a podle nástupu účinkujících na pódium byste mohli vysílat zprávy v celou, Melt! tone v hedonistickém chaosu.
Jako každoročně byl přeskupen areál, druhá scéna pořád migruje, a na nějakou minutu s nástupem kapel se nehledí; dokonce se jedna vyměňuje za druhou. Získáváte z toho pocit zmatení v důvěrně známém prostředí. Jako když vám v pravidelně navštěvovaném supermarketu přeskupí regály – což dělají, abyste nepropadli slepému automatismu ve vyhledávání výrobků.
Nicméně abych předešel tomu, že mnou někdo bude manipulovat, rozvrhnul jsem si páteční večer jako soukromý den žen.
Röyksopp sice jsou klučičí duo, ale jejich poslední deska Junior stojí zcela na vokálech výrazných skandinávských zpěvaček, s čímž se musela hostující zpěvačka Anneli Drecker nějak porvat. A rvala se jak Vašut v Pěstech ve tmě - protože když se chcete vyrovnat Robyn nebo Lykke Li, nemůžete být žádná puťka.
Bergenští Torbjørn Burdtland a Svein Berge si nemohli vybrat líp a ona jim svojí sebejistotou dával dost prostor k blbnutí za klávesami. Oba dva za pultem působili jako telefonní prodejci, kteří si o pauze házejí zmuchlaným papírem, až do chvíle, než stage ovládla Karin Dreijer.
Ta v sobotu na Meltu vystupuje se se sólovým projektem Fever Ray a s Röyksopp spolupracovala už dříve mj. na skladbách What Else Is There a Tricky Tricky, které taky společně předvedli.
Karin – tradičně v duchu The Knife – přišla na pódiu s maskovanou tváří, zahalená do kostýmu „těch, o nichž se nemluví“ ze Shyamalanovy Vesnice, a její chladný zpěv nasytil kancelářskou pohodu dvou chlapíků nebezpečnou zlověstností.
Nevím, jaký dramaturg – a už dlouho pro něj hledám urážku – se rozhodl, že přesune Crystal Castles, podle výskytu triček kapelu s nejsilnější fanouškovskou základnou, na menší Gemini Stage. Prakticky celá aréna pod pódiem se podobala demonstraci zatlačené do kouta, na kterou Ethan Kath s kapucou přetaženou přes hlavu spustil 8bitovou policejní sirénu.
Hype zafungoval spolehlivě a už od úvodního remixu Klaxons Atlantis to Interzone přes Crimewave měli Crystal Castles publikum zpracované jak zásahová jednotka. Největší trumf – a zároveň paradox - je zpěvačka Alice Glass, jejíž hudební přínos je nulový, vlastně ani moc nezpívá, často je její hlas v efektech z atárka, ale bez ní a její hysterické show byste vůbec neměli důvod tuhle kapelu vyhledat.
Během přesunu na objev ankety BBC Sound of 2009 – zrzky s vytuženou vlnou nad čelem La Roux - začalo pršet, určitě za to mohli Travis na hlavním pódiu, mají přece singl Why Does It Always Rain On Me? Ale nevím, proč kvůli tomu musí pršet i na ostatní.
La Roux je jako malá Annie Lennox, stydlivá, oblečená do modrého fráčku a červených legín se na pódiu bezradně otáčela jako husárek v hrací skřínce, nicméně v hlase byla tak suverénní, až pochopíte, že anketu BBC Sound zřejmě nesestavují pitomci.
Divou pátečního večera se ovšem stala Beth Ditto z Gossip, které zase někdo – zřejmě ten samý mamlas - nechal zase hrát na menší Gemini Stage. Tělo na těle a do toho nastoupí korpulentní Beth s kyticí v ruce, prohlásí „majn dojč ist kaput“ a všichni by jí nejraději donesli další květiny.
Gossip drze postavili koncert na novém albu Music For Men, které produkoval Rick Rubin, a původně syrově punková kapela se na ní pustila do disca – jako to teď zkouší všichni (Yeah Yeah Yeah nebo Noisettes).
Beth má ale výhodu v soulově zabarveném vokálu, celé dohromady to působí trochu jako remix, a když se jí do toho naživo přidá nakřápnutí v hlase, obstojí i ty skladby, které byste měli tendenci na Music For Men skipovat.
Když extaticky přijatou Standing In The Way Of Control odzpívala v publiku a na pódium se vrátila už ne v šatech, ale pouze v negližé, působila mocně. Stejně jako její hlas, kterým na úplný závěr a cappella dala queenovskou We Are The Champions. Na tom sloganu „Fat is the new Thin“ něco bude.
