Glosa - Ano, Nine Inch Nails už zhruba dvacet let neposouvají rockovou hudbu do neprobádaných území. Ale pokud by se někdo měl ucházet o post vůdce temného kultu tohoto hudebního spektra, stále by Reznor a jeho parta nemuseli být bez šancí.
A na úvod musím přidat ještě jeden superlativ. Ano, nově otevřené Forum Karlín bylo pro středeční pražské představení Nine Inch Nails ideálním místem. Stroze industriální prostor nechal skvěle vyniknout kromě jiného i léta zdokonalované vizuální složce koncertů NIN, která vychází z podobných inspiračních zdrojů minimalismu. Aniž bych chtěl nevhodně propagovat podnikatelské aktivity svého zaměstnavatele, má Forum Karlín i to nejpodstatnější - solidní zvuk a přiměřený divácký komfort. Takový sál v Praze chyběl.
Obyčejná chlapská duše
Zpět k muzice. Nejzásadnější deskou Reznorova projektu Nine Inch Nails byla Pretty Hate Machine. Vyšla už před pětadvaceti roky, tedy v době, kdy se naplno rozzuřila takzvaná postmoderna. A Reznor se stal vedle Davida Lynche jejím nejslyšitelnějším popkulturním mluvčím díky geniální syntéze jednotlivých složek rocku a na ně naroubovaným výlevům "obyčejně temné" chlapské duše. A dokázal tehdy uspět proti vlně obrozeného kytarového rauše zvaného grunge.
Nine Inch Nails se vždycky vymykali. I nejrůznějším škatulkám. Kritici je chtěli nacpat k vlně industrialu či electronic body music, ale ta pro Reznora byla poněkud těsná. Odlišoval se hodně srozumitelně podanou dávkou testosteronu a s tím možná souvisejícími stadionovými ambicemi.
Jen pro připomenutí album Pretty Hate Machine vyšlo v roce 1989, David Lynch vyhrál v Cannes se Zběsilostí v srdci jen o rok později. A Reznorovy tracky se pak objevily ve filmu Lost Highway vedle The Smashing Pumpkins, Bowieho i Rammstein...
I při středečním pražském vystoupení byly songy z tohoto přelomového alba rockové historie jasně nevypjatějšími zážitky. Hned na začátku to byla Terrible Lie, později například Head Like a Hole i Sanctified. Ani v nových aranžích s kytarovými řežbami v místech lehkých osmdesátkových syntezátorů neztratily maximální vtíravost, s jakou se dokáže Reznor dostat pod kůži svému většinou maskulinnímu publiku.
Přítomné dámy prominou genderově nevyváženou poznámku: daleko víc něžnějších hlasů slyšeli včera navrátilci v českém rockovém rybníčku, kteří nabízeli pod dívčím jménem svou show v nedaleké třikrát větší sportovní aréně. A podotknutí "dorazím" i paralelou se včerejším koncertem Tori Amos, která v Kongresovém centru dokázala obnažovat "ženskou duši", což dělá s podobným feelingem jako Reznor.
Ten včera přesvědčil, že stále umí žonglovat s žánry jeho svérázným způsobem. Po velmi strohém rozjezdu v duchu EBM posledního alba Hesitation Marks s minimalisticky působivou Copy of A ovšem přišla řízně kytarově nahuštěná Terrible Lie s klasickými bicími a zvukové spektrum kapely se rozšířilo podobně jako do té doby stísněná stage.
Postupně přišlo i několik žánrových úskoků do strany k punkové vypalovačce i barovému cajdáku. Reznorův uměřený vkus ovšem dokáže ustát i pomalejší melodicky klenuté songy s náběhem ke kýči. Přesně v okamžiku, kdy jiné kapele v publiku zaplanou ohníčky, muzika "devítipalcových hřebů" uhne jednoduchým fíglem v harmonii před sentimentem do relativního bezpečí.
Řezavé psychodusno
I když zmíněné poslední album nepatří v diskografii NIN k nejpovedenějším, jeho živé provedení může zážitek poněkud rehabilitovat. Blok songů postavených jen na elektronických beatech tak tvořil vhodnou protiváhu k metalově-industriálnímu soundu (který ale fanouškům - v drtivé většině už víc než třicátníkům - nemohl odepřít).
Právě v nich nechal Reznor rozehrát psychodusno řezavé jako břitva jen pomocí computerů s dřevním zvukem jako vystřiženým z počítačových her z dob, kdy jim vládla značka Atari.
Tvrdost i naléhavost téhle kapely, jak už je zmíněno i výše, nespočívá v nadužívání machistických póz, kytarových stěn, okázalé instrumentální ekvilibristice a magických šaškárnách, které popkultuře s ironickým šklebem odkázal Aleister Crowley. Reznorovi stačí jeho výjimečný hlas, pár beatů a proklamace jako „I will make you hurt“. Od kohokoliv jiného by to znělo trapně.
Oproti tvrzení z úvodního songu Copy of A ale není Reznor stále ještě stínem stínu jiného stínu. Ve svých devětačtyřiceti si odmítá hrát na dospělého a doufejme, že mu ještě nějaký pátek tahle fantastická forma vydrží a jeho Pretty Hate Machine se nezvrhne v Pretty Money Machine, jak se dospělým rockerům často stává.
P. S. Vrátím se ještě k sálu. Jedinou vadou na kráse Fóra Karlín, kterou jsem včera stačil postřehnout, jsou dlouhé, ale opravdu dlouhé fronty na chladné nápoje. Pokud se tahle zdánlivá marginálie v budoucnu neupraví, vyzývám k nekompromisnímu bojkotu místních náleven...
