Glosář - V předvánočním šílenství vrhly nahrávací společnosti na trh několik českých desek. Pořád se drží na předních příčkách v prodejním žebříčku, hity z nich hrají rádia a fanoušci o nich diskutují - ale hlavně se stojí nad nimi pozastavit, protože dobře ukazují stav české pop music.
Rockové playboye Mandrage, trpící světici Annu K. i Lenku Dusilovou hledající romantiku v barech spojují ambice povylézt ze starého dobrého bahýnka domácího středního proudu; ať už inovativními aranžemi, čitelnou image či výpovědí o životním boji.
Bohužel ve výsledku se všichni tři do marasmu českého popu zase vracejí jako dobří holubi. K tomu být originální nestačí jen okatá snaha a ambice, výpůjčky z vyšších žánrů, pěkný šatník ani sázka na „vážná témata" beze strachu a vůle je pojmenovat.
| Lenka Dusilová - Baromantika (100PROmotion) |
Na minulé desce vydané pod hlavičkou projektu Eternal Seekers nabrala Lenka Dusilová překvapivý kurz a v doprovodu jazzmanů Clarinet Factory a Beaty Hlavenkové se vydala do nových hudebních krajin. Novinka Baromantika jde v tomto ohledu ještě dál; ke klavíru, smyčcům, houslím a dalším tradičním nástrojům se přidaly elektronické efekty. Snad to mělo být vyvážení vážnohudební/jazzové škrobenosti Eternal Seekers, snad pokus o objevnou fúzi hudebních světů, jenže Baromantika se ve výsledku hroutí sama do sebe pod tíhou prvoplánových ambicí.
Na první poslech překvapí, jak vysoko je v mixu umístěn hlas zpěvačky, na kterém vlastně není zase nic tak moc zajímavého. Dusilová si s ním ráda hraje; třeba v titulní skladbě se proměňuje ve fičící vítr a v Moje milá má všechny přednosti vody a je pro změnu zvláštně „tekutý". Škoda, že na zbytku desky už jen zaměňuje umělecké dojímání se nad kumštýřstvím za osobitý výraz, nebo dokonce názor.
Jestli se o textech básníka Bogdana Trojaka na Eternal Seekers a jejich propojení s hudbou dalo seriózně diskutovat, tady už jim vládne totální prázdnota pseudopoetické krasomluvy. Jejím vrcholem je patrně češtinářská rozcvička ze skladby Luna (Jsi nahý/Jsi nahá/Jsme nazí). Zkrátka spojíme k sobě "silná" slova a ono to něco udělá.
Zdaleka největším kamenem úrazu jsou ale pseudofuturistické elektronické zvuky, kterými jinak krotké jazz-popové skladby „ozdobili" bez jakéhokoliv vkusu dva členové Toxique. Nejspíše mělo vzniknout něco ve stylu posledních desek Načevy, ale Baromantika působí spíše dojmem libovolné nu-jazzové desky z devadesátých let, na nichž se špatně informovaní jazzmani dali dohromady s entuziastickými mladíky, kteří si právě koupili první syntezátor. Necitlivé zásahy ruší atmosféru desky a vrcholem bizarnosti jsou strašlivé „dubstepové" wobble efekty v předposlední skladbě Valerie.
Baromantika je svým způsobem stejný kýč jako filmová dramata Alice Nellis, v nichž si televizní inscenace hraje na Soderbergha. Jistě, Dusilová ušla v posledních letech na domácí poměry dlouhou cestu od českého rockového knedlíkářství k něčemu mnohem odvážnějšímu. Ale tentokrát bohužel zabloudila za hranice vkusu.
| Mandrage - Moje krevní skupina (Universal) |
Kdysi byli českými Tokio Hotel, teď by se rádi stali aspoň českými The Killers. Zatím jsou Mandrage ale hlavně „cool kapelkou", která dodává odrhovačky českým rádiím a zároveň náctiletým holkám plní představu rockových rebelů. Úvod jejich třetí desky Moje krevní skupina obstará sympaticky divné electro-hlukové intro, jenže pak kapela jen servíruje tuctový pop-rock podle šablony jejich průlomového hitu Hledá se žena.
V českém středním proudu je dlouhé roky hlavní kvalitou to, že interpret nikomu nevadí. A na fotkách prudce vystajlovaní Mandrage (k dredům, náušnicím a emo patkám přidali aktuálně ještě krev) jsou hudebně i textově krotcí jako beránci. Text k Mechanikovi připomíná sexuálními dvojsmysly lidového baviče Petra Novotného v dobách jeho největší slávy a Františkovy Lázně svojí poetikou sahají až kamsi k osmdesátkovému Dikobrazu krotce vtipkujícímu o erotických dobrodružstvích pracujícího lidu při lázeňských pobytech.
Nejvíc ale zarazí, jak zoufale kapela zachází s refrény - v obou případech se nezmůžou na nic jiného než na opakování názvu skladby a backvokály „óh-áách". Po tomhle, jakýmsi zvláštním činěním osudu, oceníte i dvoudílnou „experimentální" rozcvičku Disco MOCKBA, ve které se skoro nezpívá.
Mandrage jsou pěknou ukázkou domácího popu, který by chtěl působit světácky, ale z bot mu čouhá sláma. Když jsem na fotkách viděl, že jeden člen kapely má na sobě tričko Sonic Youth, nejdřív mě to rozesmálo. Ale pak jsem si na jejich blogu přečetl stať zpěváka Pepy Bolana.
Ten vysvětluje, že „s nahráváním poslední desky jsme zašli ještě dál s nezávislostí na nás samotných a odmítli jsme jakoukoli producentskou činnost, abychom si vytvořili desku, na které se budeme podílet jen my sami". Lepší příklad marketingového vytunelování slov, které dnes všichni zažíváme, by jeden těžko pohledal.
| Anna K. - Relativní čas (Universal) |
V klipu ke skladbě Píseň o slzách chodí zpěvačka Anna K. po Praze kolem plakátů své kampaně Chceš žít jako já nejspíš proto, aby divákům připomněla svůj osud, díky němuž se na několik let vytratila z hudebního světa.
Boj s rakovinou na nové desce Relativní čas s výjimkou odpudivého obalu nijak dramaticky neždímá - ale spíše než citlivosti a decentnosti textařů (Tomáš Vartecký, Robert Kodym) za to vděčíme jejich dokonale provedenému popově-reklamnímu krasomluvectví.
V záplavě floskulí se po čase vytrácí jakýkoliv smysl vět či rýmů. Tak třeba Velký srdce („Probudí mě sen, náš utajený den, vyjdem krást, kdo mi rozumí, moje černý svědomí a lhář/Když moje velký srdce nezmenšíš, můžeš dál snít") lze číst jako poetické ztvárnění příběhů ve stylu Bonny & Clyde, ale taky dojemnou zpověď svému kardiakovi i převyprávění hororů s Freddym Krugerem optikou fanoušků Anety Langerové.
Varteckého hudba je tradiční pop-rocková produkce ve stylu dobře omyvatelného umakartu, který se dá bez problémů použít v libovolném rádiovém formátu středního proudu. A kdo by pořád nechápal existenciální závažnost písní, dostane burácející smyčce nejen ve Velkém srdci, ale i ve skladbě Luciana. V písních se ale ve skutečnosti žádná dramata nedohrávají.
Všechno je uhlazené a předvídatelné jako v televizních seriálech pro hospodyňky, jediným maličko podvratným elementem je obecná čeština v textech a triphopová V krabičkách - s dominantní basovou linkou Gumy Kulhánka a hlasem zpěvačky obaleným ve studiových efektech.
Nejspíše je to vzpomínka na desku Nebe z roku 1998 s produkcí Jana P. Muchowa; ta zpěvačku vytáhla z popového průměru, do něhož se pak s radostí na dalších deskách vrátila. Řízením osudu tentokrát Anna K. dostala šanci natočit konečně zase něco osobitého, jako kdyby se toho ale lekla.
Vyhnout se svému příběhu nemohla a nemůžou ho ignorovat ani její posluchači, na to byl v médiích příliš často přítomný. Ale emoce, jež zažila, si bohužel na Relativním čase musíme domýšlet - nebo si o nich číst v rozhovorech a tiskové zprávě.
