"Ta písnička není o konci světa. Je to love song, který se na konci světa sice odehrává, hlavně ale zpochybňuje způsoby komunikace v digitální době," vysvětluje Haj, když redaktor v nadsázce poznamená, že píseň nazvaná The End of the World, tedy Konec světa, není zrovna pozitivním nakročením k sólové dráze.
V úvodu dystopicky laděného klipu zpěvák stojí ve frontě na konkurz, který ho může dostat z kolabující planety Země. Zda se dostane i na přední příčky oficiálních hitparád, ukáže čas.
Úspěchem je už ale samotný fakt, že se Hajův debut dostal do rotace českých komerčních rádií, která jinak sází na prověřené hity nebo taneční rytmy doplněné o jednoduché melodie a popěvky. Píseň The End of the World sedmkrát v řadě vyhrála hitparádu Evropy 2, stala se nejhranější skladbou rádia Expres a dobře si vede také na dalších frekvencích. Zvukově přitom stojí na okázalé melancholii, rozmáchlých a téměř orchestrálních aranžích, gospelových sborech a v neposlední řadě na Hajově expresivním vokálu.
Na "světový" zvuk podle něj dozrála doba a daří se mu i díky turbulentním proměnám nálad na hudebním trhu. "Chtěl bych prolomit hranice mezi písničkářstvím a zvukem, jemuž nyní přeje svět. Mám na mysli instrumentálně bohatší a lehce rockové písně s přesahy do blues a gospelu. To všechno je dnes pop," popisuje své ambice zpěvák, filmař a herec. Jako příklady uvádí interprety Harryho Stylese, Hoziera nebo kapelu Arctic Monkeys.
Nejde přitom o pózu ani touhu za každou cenu se odlišit od zdejší produkce. Jordan Haj v mezinárodním prostředí vyrůstal. "Táta byl Izraelec arabského původu, máma je Češka," vysvětluje a hned dodává, že jeho exoticky znějící jméno má triviálnější pointu. Dostal ho od českého dědy Vladimíra, který byl vášnivým fanouškem basketbalu a Michaela Jordana. "Během dospívání mě to celkem štvalo, protože jsem miloval Michaela Jacksona. Radši bych byl Jackson než Jordan," směje se.
Kulturní vakuum v Akku
Rodiče se potkali na studiích medicíny, po absolutoriu plánovali přesun do Izraele, hnutím osudu ale zůstali déle, a tak syn vyrůstal v Karlových Varech. "Sídliště, hřiště, sídliště, hřiště," popisuje bezstarostné dětství Haj, který se s rodiči přestěhoval do Izraele jako devítiletý.
"Máma měla slíbený Tel Aviv, táta ale dostal práci v Nazaretu. A později jsme se přestěhovali na sever do Akka." Zhruba padesátitisícové přístavní město figuruje na seznamu kulturních památek UNESCO, Haj na něj ale nevzpomíná s láskou. Tamní obyvatele, ať už židovské, nebo arabské, popisuje jako "snad nejhloupější lidi na světě".
"V přístavu je asi desetimetrová skála, z níž děti skáčou do moře a každou chvíli se tam nějaké přizabije. Ani po desítkách let tam nikomu nedošlo, že by se přístup na skálu možná měl nějak zatarasit," kroutí hlavou.
Život v obhroublém prostředí mu moc neulehčovalo ani "dicapriovské" vzezření. "Byl jsem umělecky zaměřené dítě, spíš princátko než pouliční rváč. Coby něžný klučík s dlouhými vlasy jsem chodil po polorozpadlým městě a party kluků se na mě na ulici snažily pořvávat, že jsem buzna. Jenže neuměli ani slovo buzna, takže řvali jenom: ‚Ty seš… !‘"
Odmala uměl malovat, během puberty ale cítil, že ho to táhne k herectví. Hudbu stále spíš jen nasával. "Začal jsem vnímat tu obrovskou propast mezi místem, kde se zrovna nacházím, a místem, kde by se teoreticky mohlo cokoliv uměleckého dít," vzpomíná.
Dylan místo školního zvonění
Vysvobozením se mu stalo až gymnázium v nedalekém kibucu. "Kibucy byly socialistické vesničky, v nichž evropští Židé zakládali komunity a žili z práce na polích. Agrokultura kibuců postavila Izrael ekonomicky na nohy, nyní jsou spíše odkazem minulosti," vysvětluje Haj a přirovnává dnešní kibucy k montessori komunitám s rozvolněnou atmosférou a výbornými výsledky ve vzdělávání. Škola, již navštěvoval, se skládala z několika budov rozmístěných po lese. Ten skrýval také kuřárny, v nichž se studenti běžně potkávali s učiteli.
Tehdejší spolužáky Haj přirovnává k dětem z rodin kalifornských surfařů, kteří chodí zásadně bosí. "V kibucu místo ranního zvonění zní The Times They Are a-Changin’ od Boba Dylana, které časem vystřídá třeba Imagine od Johna Lennona," popisuje Haj, kterak mu přirostli k srdci písničkáři se společensky laděnými texty. Podle druhého jmenovaného ostatně s partnerkou Emmou Smetana loni pojmenovali dceru. Její celé jméno zní Lennon Marlene Haj-Hossein Smetana.
Se spolužáky i učiteli často probíral písňové texty a při tom se musel rychle zorientovat ve specifickém prostředí Izraele, které bylo vzdálené idylickému dětství v Karlových Varech. "Veškerá kultura, včetně mainstreamu, se musí nějakým způsobem postavit k izraelské identitě. Každý je tam do jisté míry politický, protože v Izraeli je všechno politické," vysvětluje.
Liberální prostředí kibucu ho nasměrovalo k rozhodnutí po maturitě nenastoupit do armády. "K arabské rodině jsem měl blízko, ale k arabské komunitě v tu chvíli celkem daleko, takže to nebylo z národnostních důvodů. Spíš jsem si říkal: Přečtěte si Lennonovy texty a představte si, že neexistuje žádný národ, zdi ani hranice. Zpětně chápu, že to bylo naivní."
Situaci mu ulehčil také fakt, že se v 18 letech rozhodl vrátil zpět do Česka. Dnes přiznává, že pokud by v Izraeli zůstal, na pacifismus by asi nespoléhal. "Nejspíš bych před komisí zalhal, že jsem praktikující muslim, a do armády by mě už nikdo nechtěl."
Haj připomíná, že izraelský stát je s armádou úzce spjat a případná neochota aktivně se podílet na jeho obraně se citelně promítá do každodenního života. "Na univerzitách rezervují místa pro vojáky, kteří dostávají také například výhodnější půjčky v bankách. Proto Arabové říkají, že jsou diskriminovaní, i když papírově nejsou. Do armády nejdou, protože je tam nikdo ani nezve."
Pro nezájem zavřeno
Na kytaru začal Jordan Haj hrát ve čtrnácti, v Izraeli dokonce založil kapelu, neměla ale dlouhého trvání. Intenzivněji se začal věnovat hudbě, až když se přestěhoval do pokoje nad garáží v Kobylisích k rodině svého bratrance Givinara Kříže. "S Givim jsme se vídali každé léto o prázdninách a plánovali, co všechno jednou budeme dělat. A pak jsme se rok zase neviděli. Naše data narození od sebe dělí jen tři měsíce, jsme spíš dvojčata než bratranci," popisuje tvůrčí souznění.
Hned po Hajově příjezdu do Prahy postavili indierockovou kapelu Peter Pan Complex, jíž si vysnili coby odpověď na Radiohead, a muzikantskou neohrabanost kompenzovali nadšením. "Nikdo z nás neuměl hrát na nástroje, já jsem nezazpíval čistě ani tón. Tak jsem radši šeptal a napodoboval falzety Thoma Yorka. Jen falešně," směje se.
Názvem skupiny odkazovali na vlastní "neschopnost přijmout zodpovědnost dospělosti se vším dobrým i špatným, co přináší". A podle kousků, které občas předvádějí coby ProGram a Givi Cross po boku fiktivního rapera Kapitána Dema, je znát, že věčné dítě v bratrancích neumřelo ani po třicítce.
Haj dnes přiznává, že Peter Pan Complex se už přibližně rok nachází ve stavu hibernace především proto, že "to nikoho nezajímalo". Jako spousta alternativních kytarových kapel před nimi se pokoušeli zaujmout zvukem, který rezonuje v zahraničí, v českém prostředí na něj ale slyší jen pár oddaných fanoušků.
Svoboda z nevědomosti
Místo kapely se tak Haj s Křížem začali soustředit na klipy kolegů a dnes platí za vyhledávaný tvůrčí tandem s přibližně třemi desítkami úspěšných videí na kontě. Například to k písni Krabička, které na jeden záběr natočili pro Vypsanou fiXu, bylo loni nominováno na Cenu Anděl.
Na režisérskou dvojsesli přitom bratranci usedli veskrze náhodou díky Hajově partnerce. "Emma se chystala natočit klip k singlu Velvet Dress, na poslední chvíli jí ale odpadl režisér, tak se rozhodla, že nás konfrontuje s našimi dětskými sny," vzpomíná Haj na první pracovní pobídku, jíž s Křížem dostal. Už jako děti totiž vymýšleli scénáře celovečerních filmů. "Emma řekla, že když si na tom vylámeme zuby, nebude to vadit, protože to zůstane v rodině," popisuje Haj vznik klipu, do něhož šli s vidinou bollywoodského westernu.
K dispozici měli pískovnu a vlakové depo, přičemž výsledek evokuje mix Limonádového Joea a snímků Quentina Tarantina. Jen bez krve.
S natáčením neměli žádné zkušenosti, což jim rozvázalo ruce. "Dělali jsme věci, aniž bychom věděli, že dělat nejdou," shrnuje Haj přístup, který se snaží držet také v sólové kariéře. Neuvěřitelné věci se podle něj "podaří až ve chvíli, kdy člověk donutí sám sebe k naivitě".
K myšlence sólového projektu se dostal podobnou oklikou jako k videoklipům. Když jeho přítelkyně Emma Smetana v roce 2015 připravovala debut What I’ve Done, během práce na albu napadl Haje nápěv, z něhož vznikl úspěšný singl No Fire.
"Přiběhl jsem za ostatními a nazpíval jim to na mikrofon. A tenhle provizorní náběr v té písni nakonec zůstal," vzpomíná na soustředění, na kterém nechyběl ani muzikant a producent Jiří Burian, jenž se jinak ukrývá v nafukovacím obleku Kapitána Dema. Singl zabodoval v rádiích, videoklip má dnes přes dva miliony zhlédnutí na YouTube a Haj si díky pozitivním ohlasům začal pohrávat s myšlenkou sólové kariéry, i když se jí kvůli kapele zprvu bránil.
"Asi jsem tehdy objevil přirozenější polohu svého hlasu, kterou jsem si v rámci kapely nedokázal uvědomit," říká o práci na albu, na němž měl původně figurovat jako spoluautor a pomocný producent.
V hudbě zatím Haj zaznamenal největší úspěch coby člen crew Kapitána Dema, který se z původně satirického projektu pro pár přátel proměnil v monstrum, jež neomaleným humorem dráždí hiphopové umělce a mainstream si s ním často neví rady. S Burianem a Křížem vymýšlejí a realizují klipy, skládají beaty a píší texty. "Kaufmanovské" alter ego ProGram částečně vrátilo Haje k herectví, které vystudoval na pražské DAMU, a v současné době také tvoří největší část jeho příjmů, protože "režií klipů se moc živit nejde".
Samota v době digitální
Zaujmout vážnější tvorbou bude ale těžší, i proto se Haj nechce upínat na přemrštěné cíle. "V jeden moment jsem zjistil, že se moje veškerá dospělá bolest stáčí k nenaplněným ambicím a očekáváním," říká. Bez přehnaných očekávání se cítí svobodněji, a tedy i schopný tvořit upřímně.
"Už Kurt Cobain říkal, že je důležité přijít se správnou věcí ve správný čas. Vždycky jsem se tomu smál, přišlo mi to jako prázdná fráze, ale možná měl pravdu." V tom pocitu ho utvrzují především pozitivní reakce na debutový singl The End of the World. Naživo poprvé zazní 1. října v pražském klubu Café v Lese.
Haj se rozhodl jít cestou singlů, na křest plnohodnotného alba je podle něj brzy, přesto s ním do budoucna počítá. "Škatulky popu se rozpadají a já se nestydím říct, že si chci ohmatat reakce na různé polohy, které v sobě mám. The End of the World jen jednou z nich. Nejsem nikým a ničím vázaný a zvukově můžu písně stavět od orchestru až přes jednoduchý dancehallový beat," nastiňuje možné cesty.
Přirozenou partnerkou v sólové dráze mu bude Emma Smetana. "My se v hudbě občas neshodneme, já ale vím, že Emma má v mnoha věcech opravdu navrch." Přítelkyni popisuje jako ryze popovou bytost, nadanou klavíristku a zpěvačku, a tedy i relevantního spoluhráče ve studiu.
"Emma má zásadní podíl na tom, jak The End of the World ve finále zní. Ty napálené gospely, zredukované dechy, popově vytažený hlavní vokál, to všechno jsou její nápady." Nyní přítelkyně dohlíží i na jeho další singl Perfect President, který právě vzniká ve studiu Jiřího Buriana. "Emma některé věci slyší líp než já nebo Jiří. Přece jen je dcerou uznávaného producenta," vzpomíná Haj na Jiřího Smetanu.
Právě jeho úmrtí na konci roku 2016 částečně ovlivnilo náladu i téma singlu The End of The World. "Kdyby nastal konec světa, spadl by i internet a já si uvědomil, kolik jsem toho mnoha lidem neřekl a přitom jsem chtěl. Myslíme si, že máme své blízké na dosah, jenže naše samota je možná daleko větší, než si připouštíme," přibližuje Haj hlavní linku písně.
Podobně jako Jiří Smetana, předčasně odešel i zpěvákův otec Massaud Haj Hossein. "Všechno se to stalo hrozně náhle, obojímu předcházel stav vigilního kómatu. Můj táta ležel tři roky v kómatu v Izraeli, Jiří rok a půl tady v Praze," vzpomíná na těžké období, během kterého se chodili "dívat na člověka, ke kterému můžete mluvit, už vás ale asi neslyší".
Od té doby se Jordan Haj snaží komunikovat a pracovat s maximální upřímností. "Neexistuje nic, na co byste se mě zeptal, a já na to dokázal najít víc než tu jednu pravdivou odpověď." To se prý týká i samotného rozhodnutí živit se uměleckou tvorbou, které Haj popisuje jako sebevražedné. "Nezbývá než to dělat absolutně autenticky a bez jakéhokoli kalkulu. Když už je to rozhodnutí ze základu blbé, a to ono je, tak ať je to alespoň věrná výpověď," dodává.
