Malí jsou někdy nejodolnější, a tak zatímco velké koncertní haly už rok a půl zejí prázdnotou, Respectu s více než dvacetiletou historií se pandemie dotkla minimálně. V pozdějším termínu koncem léta se konal vloni i letos. Pár kapel kvůli koronaviru odřeklo účast, pořadatelé však udrželi tradiční vysokou laťku.
Akce, která začala v 90. letech minulého století na Pražském hradě za éry Václava Havla, spočívá v poznávání jiné hudby, potažmo kultur. Vznikla jako reakce na tehdejší rasově motivovanou vraždu súdánského studenta na Žižkově. Od té doby se na Respectu střídají kapely ze všech končin a v poslední době, kdy se migrace stala politickým tématem, festival opět nabyl na významu. Sice nedělá politická gesta, dokazuje však, že alespoň hudebně se Češi na cizí kultury dovedou napojit.
Také letos byly součástí areálu stánky neziskových organizací, pákistánské či etiopské jídlo, dětský koutek s kolotočem, malováním brazilských masek či populární atrakcí zvanou kozí taxi. Oba dny téměř nesprchlo, louže šlo obejít. A protože na Respectu se účinkující míchají s diváky, výtvarníkovi Františkovi Skálovi s dechovou kapelou nejprve z publika naslouchal Lu Edmonds, načež Skála pro změnu sledoval Angličanovo vystoupení.
To představovalo jeden z vrcholů. Elektroakustické strunné trio nazvané Les Triaboliques tvoří tři významní Britové s punkovým zázemím Justin Adams, Ben Mandelson a Lu Edmonds. První hraje na elektrickou kytaru, druhý na mandolínu a třetí na dvanáctistrunnou bezpražcovou loutnu zvanou cümbüș, která pochází z Turecka a má kovový rezonátor. Všichni v sobotu seděli na židlích, symbolicky v řadě, neboť byli stejnou měrou důležití. Hráli, zpívali, improvizovali a žertovali.
Ze všech končin
Repertoár Les Triaboliques tvoří nezařaditelná kombinace komorních a hlasitějších skladeb: některé mají bluesový, jiný afrokubánský základ, další východoevropské harmonie. Žádné "máme tureckou loutnu, tak budeme hrát tureckou hudbu".
Vysoký Lu Edmonds s divošsky zrzavými vousy a vlasy pod ramena je kytaristou slavné post-punkové kapely Public Image Ltd. V Praze ale legračně poulí oči a dvě skladby zpívá rusky: první je židovská, jmenuje se Limončiki a starý lupičský motiv aktualizuje o téma oligarchů a bitcoinu. Tu druhou, vězeňský song Gulaguajira s leitmotivem "Už nemám sílu někoho milovat", napsal ruský disident a samizdatový básník Gleb Gorbovskij, kapela jí ale dodává hravý kubánský rytmus. Prostě "jiná hudba".
Edmonds příležitostně bere do ruky takzvaný bottleneck, aby mohl sjíždět po hmatníku, jednu skladbu hraje smyčcem. Jeho kolega Ben Mandelson, kdysi spoluzakladatel veletrhu etnické hudby Womex, celou dobu drží mandolínu, pomocí kytarové krabičky a takzvaného oktávového efektu jí však chvílemi propůjčuje zvuk podobný Hammondovým varhanům.
V protiválečném songu Shine a Light se blýskne na brumle a v bluesovém standardu Corrine, Corrina dokonce vytáhne tilinkó, což je maďarská pastevecká flétna, v zásadě jen trubice otevřená na obou koncích, na kterou hraje přefukováním a zakrýváním spodního otvoru.
Trojice jezdí do Česka od roku 2010, kdy jí aerolinky omylem zašantročily nástroje, a tak si musel Justin Adams půjčit kytaru od místních. Čtyřikrát byli v Paláci Akropolis, kde jednou pro velký úspěch přidávali ještě na autogramiádě v předsálí. Jindy žertovali o pražských defenestracích a před lety je dokonce doprovodil houslista Karel Holas, neboť Ben Mandelson produkoval tehdejší album jeho kapely Čechomor.
Zato Les Triaboliques dosud vydali jedinou desku, Rivermudtwilight z roku 2009, jejíhož repertoáru se přidrželi také tuto sobotu. Setlist ozvláštnili jen jednou dosud nenatočenou novinkou, dále přejatým blues Forty Four od Howlin’ Wolfa a lidovkou Wayfaring Stranger, Čechům známou z podání Spirituál kvintetu nebo kapel Roberta Křesťana.
Není to lenost: každý z členů Les Triaboliques má plný diář, scházejí se jednou za pár let. Nijak se nepropagují, ani o to neusilují. Základem je společná radost tří špičkových hráčů z míchání hudby, kterou vstřebávají při cestách po světě. První koncert odehráli na Sibiři, od té doby byli v Súdánu i Norsku a také hudebně jsou zcestovalí.
Nepotřebují rytmickou sekci ani klávesy, přesto nezní jednotvárně. Jejich skladby jako by byly složené z dokonale pasujících útržků různých stylů. Muzikanti je doplňují elegantními instrumentálními mezihrami, někdy nástroje používají perkusivně.
Diplomatův syn
Z členů Les Triaboliques tentokrát zvláštní pozornost zaslouží Justin Adams. Na hnědou elektrickou kytaru značky Gibson vytváří pestré zvuky, často s arabskými kudrlinkami. Umí naplno využít síly nástroje a trsátkem hrát hutný doprovod, častěji ale prsty vybrnkává repetitivní figury, kdy palcem udržuje rytmus na spodní struně.
Noty neumí, coby samouk však vstřebal vše možné. Některé postupy jako by převzal od amerických bluesmanů, šestiosminové rytmy a temnější nálady však prozrazují znalost severoafrické, respektive obecně arabské hudby, která ho fascinuje od mládí.
Letos šedesátiletý kytarista vyrůstal v americkém Chicagu, Jordánsku a Egyptě, kde jeho otec pracoval jako britský velvyslanec. Adams tak odmalička poznával cizí kultury. "Když mě v Anglii poslali na prestižní školu Eton, cítil jsem nostalgii po dětství v arabských zemích," vyprávěl v Praze před lety, jak mu nesedla sešněrovaná atmosféra britského školství.
Coby syn velvyslance si sice "potřásl rukou s pár králi", také ale musel vystupovat formálně, chovat se slušně na recepcích, "nestrkat prsty do skleničky s vínem", popsal. Na Etonu, kde mu výuku financovalo britské ministerstvo zahraničí, "bylo zvláštní chodit do třídy s lidmi, kterým dnes patří půlka Velké Británie". A hlavně mu to bylo nepříjemné, pročež se Adams v pubertě vzbouřil, vymohl si, aby mu rodiče koupili elektrickou kytaru, ještě nastoupil na uměleckou univerzitu, tu už ale nedokončil.
Poslouchal Led Zeppelin, obdivoval Talking Heads nebo The Clash. A skrze ně postupně poznával černou hudbu, reggae, blues, až se v dospělosti začal vracet na Blízký východ. A pocítil touhu porozumět tamní muzice.
Poprvé na sebe upozornil v 90. letech jako doprovazeč zpěvaček Sinead O’Connorové a Natachi Atlas, od nového tisíciletí je oporou kapel svého někdejšího vzoru Roberta Planta z Led Zeppelin. Poprvé s ním roku 2002 nahrál album Dreamland, tři roky nato společně účinkovali v pražské Sazka areně a od té doby se Adams do Česka vrací jak s Plantem, tak s vlastními projekty.
K jeho největším objevům patří skupina beduínů Tinariwen z kmene Tuaregů, kteří svou tradiční vokální hudbu začali doprovázet na elektrické kytary a jimž Adams v novém tisíciletí produkoval desky. Stejně tak ale objevil gambijského hráče na jednostrunné africké housle ritti Juldeha Camaru, s nímž založil formaci Juju, také ji několikrát přivezl do Česka a nakonec s ní natolik oslnil Planta, že ten celé Juju zakomponoval do své sestavy.
Tentokrát po italsku
Všem Adamsovým projektům je společné hledání nových výrazů, posouvání hranic, boření žánrů. Je to dané jednak kytaristovou zvídavostí, jednak čistě prakticky: z prodeje desek se neuživí, a tak musí hodně hrát a nabízet promotérům různé sestavy.
Tuto neděli byl pražský Respect jedním z prvních, kde Adams představil úplnou novinku: duo s italským houslistou a hráčem na rámový buben Maurem Durantem.
Adamsovy vlivy od punku po arabskou hudbou se tak potkávaly s transovním tancem pizzica z jihoitalského Salenta, původně chudého zemědělského kraje. Durante je v tomto žánru hvězda, po otci převzal vedení kapely Canzoniere Grecanico Salentino. V Praze však měl po boku jen Adamse, čímž vznikl originální mišmaš: chvíli Durante krásně a čistě zpíval tradiční italské písně, jindy s Adamsem rozvíjeli syrové taneční groovy. I tady se do repertoáru dostalo všechno možné včetně lidovky Little Moses, kterou zpívala už Joan Baezová.
Byla to vysloveně radost poslouchat: publikum se usmívalo, tančilo a muzikanty vytleskalo na přídavek. Letošní ročník Respectu se tak nesl především ve znamení Justina Adamse.
Respect Festival 2021
(Pořádala agentura Rachot Production)
Rohanský ostrov, Praha, 28. až 29. srpna.
