reklama
 
 

Dead Can Dance snili v bezčasí o mrtvých kulturách

11. 10. 2012
Recenze pražského koncertu Dead Can Dance

Recenze - Hlavním posláním Dead Can Dance vždy bylo oživovat hudbu zapomenutých národů a hledat krásu ve věcech minulých. Díky tomu se ocitali v jakémsi éterickém bezčasí a mohli prostupovat řadami fanoušků od romantikou okouzlených gotiků přes příznivce ambientu a world music. Do Prahy ovšem přijeli s novou deskou Anastasis, kde dřívější kouzlo prolomil fakt, že doba se od časů největší slávy tvůrčího dua docela změnila.

Dříve prý jejich koncerty evokovaly pocit dávných rituálů, hra na neznámé nástroje tomu také nasvědčovala. Dnes jim nicméně zůstala především schopnost vytrhnout návštěvníky z běžného toku času a pečlivě skládané etnické motivy se staly prostředkem úniku z města tepoucího rychlým životem.

V obklopení řeckou kulturou z Anastasis

Hlas obou z tvůrčí dvojice často zněl jen osamoceně. Po většinu skladeb na pódiu stál jen jeden z nich, zatímco druhý byl někde v zákulisí. Volně plynoucí atmosférické skladby však téměř vždy překračoval a plný vokál s přehledem vyplnil klenuté prostory megalomanského Kongresového centra, a to jak v případě barytonu mystika Perryho, tak u „cestujícího" kontraaltu Gerrardové.

Řeckou kulturou inspirované písně Anastasis, úvodní Children of the Sun počínaje a All in the Good Time konče, trochu etnicitu roztírají do stran, jako by chtěli pouze obklopit posluchače atmosférou, což se jim ale ne vždy daří.

Živě je však umocnila padnoucí scénografie a v soustředěném sále se jim dařilo docílit svého. Dominantní hlas reflektor osvítil tak, aby z potemnělého celku kapely vynikl i vizuálně. Proměnlivé barvy na stěně za ní měnily nepříliš syté odstíny a volně se prolínaly a tvarovaly, třeba do tvaru slunce. Navíc je však překrývala síť bodových světel vytvářející různé obrazce. Když tedy Perryho hlas v jedné ze skladeb takřka osaměl i zvukově, ze tmy vycházel jen on a za ním po stěně jako by pomaloučku padal světelný déšť. Barevné reflektory po stranách zase siluety hlavních protagonistů promítaly na stěny sálu.

Přistoupit na mystiku padlých tanečníků tak bylo snadné, stačilo jen nechat se unášet prolínajícími se motivy Blízkého východu, severní Afriky nebo rozvláčného historického jihoevropského folklóru.

Zvuky odnikud a vytržení z toku času

Právě snaha o volné vrstvení etnických a historických zvuků Dead Can Dance nahnala trochu do pasti. Perkusivní melodie, překrývající tóny čínského strunného deskového nástroje yangqin i dalších strunných instrumentů, byly autentické, pastorální varhany či mohutné výlevy dechů ale reálný předobraz neměly. A nejsem si jistý, že oživování padlých kultur syntetikou je ten správný přístup.

Bezděčně mě napadla scéna z Lynchova snímků Mullholand Drive, kde se hlavní protagonistky ocitnou v klubu Silencio. „No hay banda and yet we hear the sound," komentuje tam z pódia tajemný uvaděč monumentální zvuky orchestru pouštěné z pásky.

Nicméně když sníte, vnitřní logice představovaného světa je možné odpustit i větší lapsy. Vizuálně estetizovaným Dead Can Dance se podařilo snové pocity navodit. Dvouhodinový set tak jako by se samovolně rychle rozplynul a do běhu normálního světa mě pomalu začaly vracet až nadšené ovace ve stoje. A dojem se naštěstí nezačal prchlivě vytrácet hned po opuštění Kongresového centra.

autor: | 11. 10. 2012

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama