| Bloc Party - Four (Frenchkiss) |
Glosář - Co s kapelami, které řeknou vše podstatné na prvním albu a zbytek diskografie se už jen opakují? Vykašlat se na ně, anebo jim držet palce, aby našly cestu ven, a trpělivě lupou hledat drobné nuance v jejich diskografii? Asi za to může nelítostný hudební průmysl, který muzikantům dá šanci jenom jednou, a když se debut nepodaří, je jejich kariéra u konce.
Londýnští Bloc Party jsou dobrým případem, jak to dnes funguje - v roce 2005 vypustili triumfální album Silent Alarm, který do jednoho balíčku dokázal vtěsnat to nejzajímavější, co se v té době dělo s rockovou hudbou, ať už to byl nechráněný sex kytar s taneční hudbou, revival post-punkové éry konce sedmdesátých let či ozvěny toho lepšího z emo-core. A jako šlehačka na dortu přidali i fakt, že frontman Kele Okereke byl gay i černoch, což jsou v rockové hudbě málo vídané atributy. Jenže když pak kapela nedokázala na debut navázat ani s apokalyptickou A Weekend in The City, ani schizofrenní Intimacy, zdálo se, že je s nimi definitivní konec. Což ostatně potvrzovaly zprávy, že Kele byl z kapely vyhozen a zbylé trio pořádá konkurz na jeho místo.
Jenže nakonec se všechno ukázalo být trochu jinak a Bloc Party se tento týden vrací s novinkou Four. Její název nepřipomíná jen pořadí nahrávky v diskografii kapely, ale také počet let, který uplynul od posledního studiového počinu. Ten ale Kelemu a spol. moc nepřipomínejme, hluková zeď muskulárních kytarových riffů v úvodním tracku So He Begins To Lie a zběsilý metalový úprk následné 3x3 nás má od vzpomínek na minulost kapely odstřihnout.
Tam, kde se Intimacy utápělo v melancholii, nabízí teď britské kvarteto testosteronový rock, kterému výrazně pomáhá i bombastická produkce Alexe Newporta. Někdejší člen metalové úderky Fudge Tunnel a projektu Nailbomb s Maxem Cavalerou ze Sepultury (a také produkoval At The Drive-In nebo Death Cab For Cutie) dokázal převléct hodné emo kluky na Four do kožených bund s cvočky.
Zvěsti, že Bloc Party teď zní jako Linkin Park nebo Muse jsou nicméně trochu přehnané. Když pomine úvodní bouře, zjeví se pod povrchem agresivní produkce staří známí Bloc Party, kteří umí proměnit svoji úzkost v křehké existenciální melodie (Real Talk, Day Four). Jsou ale v menšině. Na nejlepší track desky Truth si ale počkáte až do konce a teprve tam se jim podaří propojit obě hlavní ingredience své hudby - emoce a rockový tah na bránu.
Mimochodem, hlavní hvězdou desky je kytarista Russell Lissack, kterému rockovější sound maximálně svědčí a skladby jako „strokeovská" Team A dává smysl hlavně díky němu. A když jsme už u těch záporů, tak moc se nepovedl třeba pilotní singl Octopus, který začne bombasticky, ale pak jen líně dokluše do cíle a V.A.L.I.S. je přesně tím trackem, který naznačuje, že Bloc Party už nemají moc co říct nového.
S Four se to nakonec má jako s onou pověstnou nedopitou sklenicí, podle níž rozeznáte optimistu od pesimisty - je z půlky plná (Bloc Party natočili svoje nejlepší album od Silent Alarm) stejně jako z půlky prázdná (nic na ni se debutu nevyrovná). Já celý život patřím spíše mezi ty druhé.
| Dead Can Dance - Anastasis (4AD) |
Brendan Perry a Lisa Gerrard vždy natáčeli pod hlavičkou Dead Can Dance hudbu, která jako kdyby nepatřila do žádného konkrétního místa ani času. V jejich vlastní astrální sféře je šestnáct let od jejich posledního počinu Spiritchaser patrně jen nevýznamný okamžik, my ubozí posluchači odsouzení k pozemskému plynutí času jsme se ale na novinku pořádně načekali. Po sólových deskách, kolaboracích a společném turné se teď Dead Can Dance konečně vrací i s novým albem Anastasis - řecky „znovuzrození".
Jen málokterá kapela se může pochlubit s tak nezařaditelným a zároveň na první poslech rozpoznatelným zvukem jako Dead Can Dance. Aniž by se kdy museli někomu podbízet, v první polovině devadesátých let je poslouchala stárnoucí generace gotických rockerů a metalistů, ale i fanoušci ambientu či etnické hudby, z níž vždy čerpali inspiraci nejsilněji. Místo supermarketových fúzí world music typu Enya ale s obdivuhodným citem propojovali nejrůznější hudební tradice s moderní elektronikou a postupy avantgardní hudby a dařilo se jim naplňovat svůj plán vrátit do současné hudby její mysteriózní, rituální rozměr, což byl klíč k jejich kultovnímu statutu.
Novinka Anastasis pokračuje tam, kde skončil Spiritchaser - Dead Can Dance cestují po blízkém východě, jihoevropském folkloru a severní Africe a jako obvykle lokální elementy vplétají do svých halucinačních, atmosférických skladeb, do jejichž plynutí je třeba se pokorně na několik minut ponořit. Metody Dead Can Dance se dekádu a půl nezměnily, hlas Lisy Gerrard je pořád stejně uhrančivý a Brendan Perry stejně démonický - jiný je ale svět do kterého přichází. Mysteriózní estetiku arabských rituálních nápěvů a dervišských tanců vytěžila do dna užitková hudba z reklam na cestovky a filmové či herní soundtracky, proto je o dost těžší se na album Anastasis správně vyladit a odletět s ním stejně jako se staršími deskami.
Snad za to ale může malé množství rytmických elementů, které vždy k Dead Can Dance patřili, Anastasis má o něco blíže k hudbě z letišť než k jejich nejlepším a nejdobrodružnějším deskám, jako byli The Serpent's Egg či Into the Labyrinth z přelomu osmé a deváté dekády. Nejhorší co by se nadčasovým Dead Can Dance mohlo stát je to, že by zněli současně a to se rozhodně nestalo; místo toho ale Anastasis připomínají ozvěnu minulosti, ke které je celkem těžké se vracet. Spoustě fanoušků to bude určitě stačit, za sebe můžu říct, že jsem čekal trochu víc.
| Four Tet - Pink (TEXT) |
Kieran Hebden alias Four Tet kutí svoje elektronické kompozice od konce devadesátých let a bez problémů zatím přežil všechny módy a žánrové horečky, které klubovou hudbou pravidelně otřásají. Kouzlo jeho skladeb totiž netkví v pulzujících beatech, ale v atmosféře, do které je noří. (Hebden si od svého laptopu občas odskočí do post-rockové kapely Fridge.) A má také skvělý cit pro jednoduché, pastorální melodie, které na albech jako Pause a Rounds pomohly definovat dnes už vesměs zapomenutou žánrovou škatulku folktronica.
Po dva roky staré studiové desce There Is Love in You se Four Tet připomíná digitální kolekcí Pink, která posbírala hudbu z vinylových singlů vydaných na své značce TEXT. Místo regulérního studiového alba se tak Hebden představuje v uzavřených singlových miniaturách, které nabízí výlety hlavně do čistě taneční elektroniky a ty na regulérních studiových deskách obvykle nemají místo. Pyramids, Ocoras a Jupiters jsou určené pro taneční parkety, které se nebojí sofistikované elektroniky, zatímco devítiminutový Lion už spíše připomíná atmosféru opuštěného klubu těsně před ránem.
Úvodní skladba Locked a 128 Harps mávají na pozdrav fanouškům starých desek, přičemž v první zmíněné zaslechnete i panovu flétnu nebo něco co připomíná hoboj. A ambientní Peace For Earth (jedna ze dvou dosud nevydaných skladeb) je poctou raným experimentům s elektronickými nástroji třeba takových Tangerine Dream.
I když Four Tet dělá skladby pro tanečníky, jeho smyčky a mikromelodie neevokují zpocené davy masových akcí, spíše jsou přívětivě teplé jako větrák notebooku, který vás hřeje do klína. Škoda že se do kolekce nevešly i jeho fantastické spolupráce s londýnským mágem temné atmosféry Burialem z tři roky starého společného singlu Moth / Wolf Cub a nebo loňské počiny Ego a Mirror, na kterých hostuje i Thom Yorke z Radiohead. Čtvrtý rozměr urbánní dystopie v nich Four Tetovu stylu taky sluší.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Vaši oblíbenou hudbu nabízí i online rádio.
