Glosář - Tři desky plné smutku napříč hudebním žánrovým spektrem. Bradford Cox alias Atlas Sound nabízí na Parallaxa zádumčivé hotelové miniatury, v nichž zhudebňuje osamocení i psychotické stavy nespavce. Na Take Care zápasí smutný kanadský rapper Drake s úzkostmi a výčitkami uprostřed přepychu a podává obraz Ameriky, která se ocitla na samotném konci bujarého večírku.
A dotřetice melancholie - legendární filmař David Lynch na albu Crazy Clown Time vystřídal režisérskou židli za syntezátory a kytary a zhudebňuje ponurou atmosféru, kterou známe z jeho filmů. Více než mistrovskou jízdu Mazací hlavy nebo Zběsilosti v srdci představuje deska těžko proniknutelnou uměleckou krustu jeho posledního snímku Inland Empire.
| Atlas Sound - Parallax (4AD) |
Projekt Atlas Sound vznikl z autorského přetlaku Bradforda Coxe, frontmana atlantské skupiny Deerhunter. Své sólovky natáčí vesměs po hotelích na koncertních šňůrách domovské kapely a je v nich zapsané osamocení i přiznaná výstřednost chlapíka, který trpí genetickou poruchou pojivové tkáně. První dvě desky Atlas Sound se nesly v duchu intimního písničkářství ložnicové elektroniky, na novince jako kdyby došel zadními vrátky až k zasněnému indierockovému soundu Deerhunter.
Na fotce z obalu desky s ikonickým mikrofonem Shure v ruce vypadá Cox trochu jako Elvis - nebo jiný z rockových hrdinů, ale zároveň se silueta jeho obličeje propadá do tmy, což je konstalace pro atmosféru desky velmi příznačná. Parallax je na zběžný poslech plný života a energie (The Shakers, Mona Lisa), ale zpoza indierockových vzorců se na světlo drápe melancholie.
Cox působí dojmem, že je schopný napsat novou píseň, kdykoliv vezme do ruky kytaru nebo sedne ke klávesám. A množství vydaného materiálu to potvrzuje - vloni například vypustil na internet čtyřalbovou kolekci Bedroom Databank s více než padesáti skladbami. Při takové nadprodukci se nelze divit, že místo precizní studiové produce působí písně někdy trochu nedodělaným dojmem, což jim na druhou stranu dodává zvláštní kouzlo okamžiku.
Poslouchat Parallax je jako nahlížet do tajného deníku samotáře, Cox někdy zní, jako by mu bylo jedno, že ho někdo poslouchá. Bohužel to má i stinnou stránku - nadprodukcí háže za hlavu formát alba jako koherentní výpovědi a hodinová novinka znovu působí dojmem narychlo poskládané sbírky „co harddisk dal". Na Coxově postavení jednoho z nejzajímavějších písničkářů současnosti to ale nic nemění.
| Drake - Take Care (Universal) |
Hip hop si už tři dekády libuje v oslavování zlatého amerického snu; a ačkoliv je to jen jeho sekundární znak, bujará radost z užívání si přepychu k němu patří už skoro neoddělitelně. Je tedy zvláštním symptomem doby, že nejočekávanější rapové album roku právě vydává Kanaďan, který kariéru postavil na melancholii, depresích a sklíčenosti, jež souvisí s pocitem viny za privilegované postavení - místo ghetta se narodil do bohaté židovské rodiny a místo dealování drog se ještě jako teenager stal televizní hvězdou.
Žánrový kříženec emo a rapu zní už od pohledu jako protimluv, ale Drake a jeho dvorní producent Noah "40" Shebib dokázali z tohoto paradoxu vykřesat maximum. Debutové album Thank Me Later definovalo odvrácenou stranu hiphopového materialismu a z vlivu desky se zrodily nejlepší letošní „černé" nahrávky - nostalgia, ULTRA. Od Franka Oceana a House of Balloons/Thursday od The Weeknd.
Oproti sevřenému debutu je novinka Take Care spíše bujarým večírkem se spoustou hostů (Rihanna, Andre 3000, Nicky Minaj, Rick Ross), ale pod futuristickými beaty (Headlines, Crew Love) prosvítá úzkost a strach z budoucnosti. Není to jediný paradox alba, které je zároveň populistické i instrospektivní, zahleděné do producentských detailů i popově chytlavé.
Podobně opulentní a vnitřně rozporuplné nahrávky umí točit snad jen Kanye West, jehož stín se nad albem vznáší patrně ještě více než odkaz soulového barda Marvina Gaye, kterému Drake věnoval skladbu Marvin's Room. Take Care není dokonalá deska, je příliš dlouhá a v druhé polovině jí trochu spadne řetěz, i tak je to ale rozhodně jedna z mála mainstreamových hiphopových desek letošního roku, která stojí za pozorný poslech.
| David Lynch - Crazy Clown Time (Sunday Best Recordings) |
Hudba patří k filmům Davida Lynche stejně neoddělitelně jako surreálné příběhy a zvláštně zneklidňující atmosféra. Slavný filmař se na natáčení několika soundtracků osobně podílel, ale věsměs jen v roli hosta nebo rádce skladatelů. V podobné rovině se nesla i jeho účast na loňské desce Dark Night of the Soul producenta Danger Mouse a Mark Linkouse alias Sparklehorse.
Aktuální album Crazy Clown Time už podepsal Lynch sám a ve čtrnácti skladbách přestavuje svou vizi divného temného popu s přesahy do taneční i avantgardní hudby. Nikdo se ovšem nebude divit, že nejfrekventovanějším zvukem je elektrická kytara s efektem reverb, kterou všichni známe ze soundtracku k Twin Peaks.
Poslouchat Lynchovy hudební klauny je trochu jako sledovat jeho poslední snímek Inland Empire - je to technicky dokonalé řemeslo, které ale málokdy opravdu funguje na umělecké rovině. Při vší úctě k pětašedesátiletému filmovému géniovi: deska je vítězstvím zvukového designu nad silnými nápady.
Lze jásat na drobnostmi, jako je přeskakující přenoska v Noah's Ark nebo bizarně zmutovaný refrén v Good Day Today. U skoro osmiminutové přednášky o transcendentální meditaci Strange and Unproductive Thinking vám ale bude chybět Badalamentiho uměřenost a v Pinky's Dream si místo Karen O budete představovat spastického Alana Vegu ze Suicide.
Lynchovi klauni jsou možná šílení, ovšem většinu času se smějí hlavně sobě sami mezi sebou a do svého černého vigvamu posluchače příliš pustit nechtějí. Crazy Clown Time rozhodně není projekt marnivé celebrity, která chce světu dokazovat schopnost zasáhnout víc uměleckých platforem. Kdo ale čekal hudební verzi Mazací hlavy, může být zklamán.
