Recenze - První ovace ve stoje sklidila Celine Dion už v první třetině koncertu, když - se suverenitou sobě vlastní - vyzpívala neuvěřitelně náročné pásáže druhé věty Rachmaninovova 2. klavírního koncertu, kterou známe v popové podobě coby All By Myself nebo Kam tenkrát šel můj bratr Jan.
Píseň, která by byla pro většinu světové špičky vrcholem show, patřila ještě do rozjezdové fáze dvouhodinové smrště, v níž užaslí diváci několikrát zírali s otevřenými ústy na vodopád energie a jistoty, který ze zpěvaččina výkonu prýštil.
Quebecká superhvězda předvedla, že řádný styl jí není cizí. Na prvním českém vystoupení jsme od ní slyšeli popový střední proud, italskou kanzonetu v podobě virtuálního duetu s Andreou Bocellim, náročné rockové balady, odvázaný soul, funk a disco, dokonce i stylizovanou arabskou hudbu; ale vždycky to byla především Celine Dion, od prvního tónu jasně odlišitelná od kterékoli jiné zpěvačky na světě.
To byl i důvod, proč na rozdíl od jiných hvězd nemá problém se zařazením už známých skladeb jiných autorů do svého programu. Písně, které máme spojeny s Jamesem Brownem, Freddiem Mercurym, Jennifer Rush, Tinou Turner nebo Royem Orbisonem, zpívá natolik po svém a natolik v nich objevuje nové dimenze, že si je dovede plně přivlastnit, aniž bychom měli obvyklý pocit, že původní verze je lepší. Tohle před ní s takovou suverenitou dovedly snad jen největší swingové hvězdy typu Franka Sinatry nebo Sammyho Davise Jr.
Pražský koncert zároveň ukázal, že nejváženější diva současného popu není žádné tintítko. Z desek to někdy tak nevypadá, ale zpěvačka si s chutí zařve. Nikdy to však není řev poraněného býka nebo vzteklé domovnice, ale technicky dokonalý zpěv nabitý emocemi.
Dobře to bylo znát například když zpívala My Love, kterou pro ni nedávno napsala producentka Linda Perry. Křehké baladě dala hodně robustní podobu, ale původní cit v ní zůstal. Možná ale, že právě razance, se kterou občas zpívá, je tím nejkonfliktnějším rysem jejího projevu, který ne každému musí sedět.
Jenže ať dotyčný nebo dotyčná zpívá a hraje jak chce, stejně na zpáteční cestě v metru člověk slyší hlavně to, jak mu to slušelo nebo jak nad ním blikaly žárovičky. Stará známá pravda, že vizuální dojem válcuje i tu nejlepší muziku.
Zvláště na koncertě, kde zřetelně převažovalo ženské publikum. Nicméně, i celkový vizuální dojem z efektní podívané byl jen ten nejlepší. Kdo měl strach z pravé lasvegaské podívané, mohl si oddychnout.
Scéna uprostřed haly byla sice efektní, ale nikoli nabubřelá. Snad bychom mohli mluvit dokonce o spíše evropském než americkém vkusu. Byla řešena tak, aby každý dobře viděl (na rozdíl od pondělní Kravitzovy show!) - a hlavně aby dávala příležitost vyniknout její hrdince; ale když bylo potřeba, tak i muzikantům a tanečníkům. Žádná palba světel nebo projekce klipů, všechno pracovalo pro zpěvačku.
Snad jen minipódium uprostřed bylo kamenem úrazu. Chvílemi to vypadalo, že Celine zpívá na stole. Jen na okraj se také sluší poznamenat, že jsme byli svědky asi nejlepší velkoplošné projekce, která do Česka zavítala. Její režie a kamera byla nevtíravá, zároveň se bezpochyby podepsala na celkovém emocionálním vyznění.
K zajímavému vizuálnímu dojmu patří i mimika, kterou zpěvačka používá zvláště u řízných rockových věcí. Zpočátku její svalnatá a bojovná gesta, připomínající vítězná utkání Muhammada Aliho, zamračené pohledy jak od Alice Coopera a spartakiádní pořadová cvičení působí až groteskně, ale když se v poslední části pohybová stránka věci spojila se dvěma písnemi Freddieho Mercuryho, všechno se logicky sepnulo a dostalo rozkošně růžové zabarvení.
Najednou to byly víceméně parodie na Mercuryho slavné grimasy. A když jsme u siláckých gest, stojí i za povšimnutí, jak se najednou zjemnila a zkřehla, když zazpívala v rodném jazyce. Jako by to byl najednou jiný člověk. Bohužel v současném programu má místo jen na jednu francouzskou skladbu.
Když zpívá anglicky, cítíme, že inspirace jejího projevu je především v soulu šedesátých let. Však také její provedení parádního čísla Tiny Turner River Deep, Mountain High patřilo k vrcholným momentům závěru show a pasovalo ji do role nástupkyně nezapomenutelné soulové zpěvačky.
Devadesátá léta dala světovému popu trojlístek velkých ženských hlasů - Whitney Houston, Mariah Carey a Celine Dion. Whitney a Mariah se po hudební stránce odepsaly svými pozdějšími pokusy dělat hip hop. Jen Celine Dion se rozhodla držet klasického pop-soul-rockového stylu; a jak bylo vidět a slyšet, na rozdíl od svých kolegyň udělala dobře.
céline Dion: Taking Chances Tour. Předskokanka Lenka Filipová. O2 Arena, Praha 26. června 2008.
