Sice už jsou mimo hledáček nejmladší generace, ale stále odvádějí skvělou práci na koncertech, kde elektrická kytara zní opravdově, saxofon ještě nenahradil syntezátor a bicí se nespouštějí z počítače.
Po zpěvácích Bonnie Tylerové a Shakin' Stevensovi se v karlínském Foru takto včera představil třiasedmdesátiletý Angličan Bryan Ferry, v 70. letech minulého století hvězda glamrockové experimentální skupiny Roxy Music a později autor různorodých sólových alb.
Začátek jeho koncertu byl neobvyklý. Málokterý umělec odstartuje zhruba devadesátiminutový set pomalou skladbou, ale In Every Dream House Is a Heartache je natolik ikonická skladba ctitelů Roxy Music a Bryana Ferryho, že okamžitě vyvolala nadšení. A protože i druhá a třetí položka pocházely z repertoáru slavné skupiny, bylo jasné, že tentokrát půjde hlavně o připomínku Roxy Music, která v polovině 70. let se stylově blízkým Davidem Bowiem přetvářela britskou hudební scénu.
Skladby Roxy Music nakonec tvořily polovinu Ferryho programu. Zpěvákovo letošní světové turné je oficiálně označováno za připomínku posledního alba Roxy Music jménem Avalon. To sice vyšlo až roku 1982, takže čtyřicáté výročí teprve zažije, ale dnes skoro čtyřiasedmdesátiletý, nicméně na padesátníka vypadající Bryan Ferry by v té době už mohl být v muzikantském důchodu.
Avalon patřil mezi nejlepší britské desky osmdesátých let. Rafinovaně spojoval experimentální, neobvyklý rock s módním disco trendem. Pro Roxy Music to znamenalo efektní houpavý sexy rytmus ploužáků a Ferry zpíval lehce barovým, nazálním hlasem někde mezi Elvisem Presleyem a Frankem Sinatrou, avšak také s náznaky uhlazeného soulu.
Přestože pro včerejšek avizoval především písně z Avalonu, Ferry to s nimi nakonec moc nepřeháněl. Z deseti skladeb pamětihodné nahrávky v Praze uvedl čtyři - a to ještě tak, že největší hit z té doby, More Than This, zařadil ve zkrácené podobě jen jako závěr jiné slavné kompozice Love Is a Drug, samozřejmě také od Roxy Music.
Bryan Ferry má na kontě 16 sólových alb, ale včera se nesoustředil na žádné. Například z 12 let staré desky Dylanesque, kde svým stylem zpěváka z luxusního varieté interpretoval písně Boba Dylana, uvedl jen Just Like Tom Thumb's Blues, které navíc trochu zapadlo.
Úplně chyběly skladby z posledních alb, v nichž se Ferry pokoušel do současného popu implementovat zábavnou hudbu 20. let minulého století. Jejich neobvyklost by ale do pamětnické atmosféry včerejší show nejspíš nezapadla.
V Praze se Ferry opíral o výbornou osmičlennou kapelu s dvoučlenným sborem, který jako by právě utekl z vystoupení v některém memphiském soulovém klubu.
V aranžmá užíval jen střídmě kláves - buď na ně hrál sám, nebo u nich zaskakoval někdo z kapely. Syntetické smyčce raději nahrazoval zvukem houslí, na něž hrála nenápadná, ale pro celkové vyznění důležitá Marina Mooreová.
Ozdobou souboru byl kytarista Chris Spedding, Ferryho generační souputník, možná nejrespektovanější britský studiový kytarista sedmdesátých let. Kdo jiný by si také troufl hrát rafinované kytarové party, které do skladeb Roxy Music vymyslel jejich původní kytarista Phil Manzanera?
Spedding se ve Foru Karlín netlačil do popředí, ale když dostal prostor, s chutí jej využil. Na jeho krásné sólo v rock'n'rollovém přídavku Let's Stick Together budou diváci určitě vzpomínat.
Ještě větší aplaus pak vzbudila saxofonistka Jorja Chalmersová, jejíž sóla v písních If There Is Something a Dance Away koncert rozzářila. Hlavně ve druhé polovině programu, kdy se častěji dostala do popředí, saxofonistka přiváděla publikum do varu.
Koncert začal pomalou písní - a pomalou písní také vyvrcholil. Ostatně všichni na ni celý koncert čekali. Lennonova skladba Jealous Guy je Ferryho parádním číslem a také v Praze ji podal s elegancí a prožitkem, jaký si taková omluva milované partnerce zaslouží.
Bryan Ferry
Forum Karlín, Praha, 5. června
Bryan Ferry, pocházející z chudých poměrů v anglickém hrabství Durham, se vždy stylizoval do role kultivovaného sexy muže z vyšších společenských kruhů.
Svou image si kupodivu dokázal udržet i po sedmdesátce. Jeho pražský koncert dokázal, že dobrý a nadaný umělec jeho věku ještě nepatří do starého železa.
