Tělo patří Paulu Hewsonovi alias Bonovi a prožitkem blízkosti smrti, který zpěváka irské kapely U2 prostoupil při rozsáhlé operaci srdce v roce 2016, začíná jeho memoár nazvaný Surrender: 40 Songs, One Story.
Když zkrátka U2 už přes pět let nevydali novou desku, přišel frontman s knihou. Ve čtyřiceti kapitolách, pojmenovaných podle písní jedné z nejslavnějších rockových sestav světa, vypráví svůj životní příběh. Na spisovatelský debut je to výzva, protože Bono nepatří mezi osobnosti, o jejichž soukromí víme málo. Naopak. Dříve se otevřel třeba v knižním rozhovoru Bono o Bonovi nebo výpravné publikaci U2 o U2.
Dvaašedesátiletý rodák z Dublinu tedy stál před úkolem převyprávět už několikrát vyprávěnou story znovu, pokud možno originálně. Ale rocker s nezaměnitelnou barvou hlasu si nedává malé cíle, jak v knize píše. Muž, který touží spasit celý třetí svět a zároveň klidně nacpe nové album U2 zdarma do každého iPhonu, zkrátka nemůže jinak. Když se do čehokoliv pustí, pak naplno. S knihou, jejíž dvacetihodinovou audioverzi sám namluvil, vyrazil Bono na turné a v březnu k ní kapela vydá i album Songs of Surrender. Objeví se na něm nově nahrané verze písní vesměs použité v názvech kapitol.
Nic z toho by nepomohlo, pokud by publikace nestála za nic. Jako začínající literát však Bono obstál. Jeho memoár není jen povrchní sbírkou historek ze života celebrity, má hloubku a čtenáře nutí přemýšlet. Již známá fakta obohacuje o nové detaily a zabarvuje je filtrem svého subjektivního vnímání. Na stránkách obnažuje duši a nechává se poznat z nových úhlů. Hodně hloubá, na druhou stranu ale nechybí ani zábavné příhody. Objemný svazek čítající přes 550 stran a vyzdobený zpěvákovými kresbami sice má také slabší pasáže, na své si ale přijdou i dobře informovaní fanoušci.
Samé otázky
Nejcennější na knize je vedle nových informací zpěvákův literární styl. Autobiografie celebrit obvykle píší ghostwriteři, najatí autoři. Výsledkem bývá profesionální, ale poněkud chladný text, kterému schází osobitost, autentičnost. To všechno však Bonovo dílo má, a že za ním žádný ghostwriter nestojí, se pozná po přečtení pár stránek. Působí upřímně a opravdově.
Svůj příběh vypráví skrz vybrané písně. Vážnější pasáže přirozeně propojuje s odlehčenějšími, vtipnými. Kapitoly i podkapitoly pointuje. Jeho styl psaní má hloubku, události často slouží jako fotografický film, při jehož následném "vyvolávání" rozehrává Bono množství úvah a zamyšlení.
Je to životopis jiného žánru, ne ryze oddechové čtení. Kde by jiný bilancoval a hodnotil, tam Bono stále hledá. Vypráví, zároveň ve skrytu duše pátrá po tom, co ještě nenašel. Tolik vět končících otazníkem člověk jen tak někde nenajde. "Opravdu svět potřeboval další desku U2?" - "Pokud ano… proč?" - "Jaký druh závislosti to je, zdolávat horu, kterou je vaše ego?" A tak dále.
Vším prostupuje hledání hlubších souvislostí. Když Bono například vypráví, jak se baskytarista Adam Clayton v roce 1993 na závěr turné opil tak, že za něj musel na koncertě v Sydney zaskočit technik, nespokojí se s pouhým vylíčením dnes již úsměvné historky. Jde dál. Ptá se, co kamaráda dovedlo do takového extrému. "Adam zpochybňoval nutnost neustálého znovuvynalézání a vytváření nových a nových snů. Chtěl si prostě užít výhled z vrcholku světa. Kdo by něco takového mohl zpochybňovat? No dobrá… byl jsem to já," ukazuje zpěvák na sebe. "Byl to snad nějaký druh dysfunkce? Že nedokážu poznat, kdy je toho dost?"
Úvahy se opakovaně sbíhají k názvu knihy. Surrender znamená vzdát se, sklonit se. V Bonově pojetí ovšem ne v negativním smyslu kapitulovat či být poražen, spíše se odevzdat. Rocker se k této myšlence mnohokrát vrací, otevřeně či mezi řádky. "Jsem přesvědčený, že jediná opravdová cesta k vítězství je odevzdat se. Jeden druhému. Lásce. Vyšší moci," píše hudebník, jehož kariéru zkraje 80. let málem ukončila křesťanská skupina, do níž se spoluhráči patřil.
Od té doby ovšem prošel výraznou vnitřní transformací. Jeho úvahy nepůsobí zbožně, ale duchovně. "Kdyby se má víra stala berličkou, zahodil bych ji. Radši bych upadl. V podstatě nikdy jsem nenašel kostel, který bych mohl nazvat domovem."
Bono v knize také často odkazuje na jiné umělce a jejich díla, hlavně na muzikanty. Čím větší popkulturní rozhled čtenář má, tím větší plasticitu příběh získává. Nepoznané může pro změnu vybízet k objevům, rozšiřování obzorů. Paul Hewson si v dětství myslel, že Hunky Dory zpívá s Davidem Bowiem v duu. Později přišel na to, že se tak jmenuje čtvrté album britského hudebníka.
Drama s odloženou pointou
Zatímco v knize U2 o U2 členové kapely kronikářsky mapují svůj příběh od počátku do roku 2006 píseň po písni, desku po desce a turné po turné, v novince na to jde Bono jinak. Nic zásadního nevynechá, také postupuje v zásadě chronologicky, ale odbíhá dál od kapely, akcentuje jen něco. Zato se pouští do větších detailů a přidává nové. Někdy zásadní.
Třeba jeho komplikované dospívání je poměrně známé. Matka Iris Hewsonová zkolabovala na pohřbu svého otce a za pár dní zemřela. Bonovi, tehdy jen Paulovi, bylo 14 let. Hlubokou ránu v chlapcově duši umocnily nelehké roky soužití s odtažitým otcem Bobem. Nedokázali najít společnou řeč a k určitému smíření došlo až později.
Jako spisovatel se teď znovu spouští do této bolestivé propasti a s odstupem desítek let ji na stránkách knihy opět prozkoumává. Odhaluje její dříve nepoznanou část, která celek staví do nového světla.
"Nyní alespoň zčásti chápu důvod, proč jsme si s otcem nebyli blízcí. Protože mu byl bližší někdo jiný," vzpomíná na září 2000. Bob Hewson tehdy umíral na rakovinu a Bono se od staršího bratra Normana dozvěděl, že bratranec Scott Rankin je ve skutečnosti jejich bratrem. Nevlastním. Narodil se tři roky před Irisinou smrtí jako syn Bonova otce a tety Barbary. Zpěvák znovu prožívá emocionálně vypjatý okamžik, kdy sebral odvahu a vyrazil za umírajícím tátou s jedinou, naléhavou otázkou. "Miloval jsi naši matku?"
Tři dekády toto tajemství drželi Bonův otec s tetou v tajnosti. A dalších 22 let ho znaly jen rodiny Hewsonových a Rankinových.
Hluboká vnitřní touha
V souvislosti s kapelou dílo přináší také nové informace, byť ne tak radikální. Bono jde do podrobností třeba ohledně rozchodu s letitým manažerem Paulem McGuinnessem. Ten byl považován za "pátého člena U2" a ujal se v jich době, kdy ještě ani pořádně nevystupovali.
Ukončení spolupráce po 35 letech proto fanoušky zaskočilo. Mnozí měli za to, že se Irové starého manažera zbavili, zvlášť když oznámení tehdy nechali bez komentáře.
"Rozchodový" rozhovor, který s McGuinessem před deseti lety vedl, zpěvák v knize oživuje. Podle něj to byl sám manažer, kdo se rozhodl odejít. "Paul měl vždy bezbřehé ambice i energii, ale teď dával jasně najevo, že je konec. Hledal jednodušší, nikoliv komplikovanější život," píše Bono. "Protože se hudební byznys měnil rychleji než kdykoliv předtím, Paul upřímně řekl: ‚Nemohu se s vámi vydat na další cestu, pokud na ní hodláte měnit hudební byznys.’" Logicky následuje Bonova otázka: Co s námi bude dál?
Zajímavý je také vhled do tvůrčích postupů skupiny. Funguje propojování samotného vyprávění s útržky písňových textů, byť v některých případech by možná bylo lepší víceznačné verše nevysvětlovat. Znalé oko si všimne, že zpěvák tu a tam slova pozměnil - prý ta, která považoval dříve za nehotová.
Bono dále ukazuje, jak pracuje s inspirací, jak vypozorované motivy dokáže originálně přetavit do vlastní tvorby nebo že skvělému výsledku leckdy předchází tvůrčí bolest, jako v případě hitu One. "Klíčovou ingrediencí velikosti je, že vaše práce musí být odpovědí na vaši hlubokou vnitřní touhu ji dělat. Píseň, kterou píšete a nahráváte, musí být kromě dalších kritérií tou, kterou sami toužíte slyšet." Popisuje své pocity na pódiu a jaké to je, dostat se do stavu, kdy píseň "zpívá jeho", než aby on zpíval ji.
Rocker také například vypráví, proč manažer čtveřici hudebníků v jejich začátcích radil, aby pod skladbami byla vždy podepsána celá kapela bez ohledu na to, co kdo napsal, nebo se zamýšlí nad vztahem muzikantů a hudebních vydavatelství v otázce autorských práv. Hlubší vhled do byznys modelu U2 ale kniha nenabízí. Jediné vyšší sumy, které Bono vyčísluje, se týkají dobročinné pomoci chudým zemím.
Aktivista na plný úvazek
Kapela sice zůstává výchozím bodem, z nějž zpěvák při vyprávění odbíhá a zase se do něj vrací. Leitmotivem příběhu ovšem kytarista Edge, baskytarista Adam Clayton ani bubeník Larry Mullen Jr. nejsou. Tím se stala Bonova manželka Ali, jíž je publikace věnována. Frontman U2 s ní začal chodit už na střední, loni měli čtyřicáté výročí svatby.
Ali je Bonovou femme fatale, kotvou, múzou. Zpěvák ji promítá do písní, do hloubky prozkoumává letitý vztah a jeho dynamiku, klade si - jak jinak - otázky. Vesměs všechny své skutky tak či onak propojuje s ní. Dumá o lásce a přátelství. O svých odjezdech a návratech při kočovném způsobu muzikantského života. O rodičovství, o tom, co jeho žena obětovala, aby on mohl dělat to, co miluje. Hudbu. Nebo když si ke zpívání přibral ještě boj za pomoc chudším zemím.
Z kapitol o zpěvákově dobročinnosti čtenář do detailu pochopí, že Bono není typem celebrity, která na koncertech jen hlásá zjednodušená hesla. Aktivistou na plný úvazek se skutečně stal. Když se zapojil do iniciativy Jubilee 2000 za odpuštění dluhů nejchudším státům, problematiku si nastudoval. "Ali nadzvedla obočí, když se na nočním stolku začaly vršit reporty Světové banky a Mezinárodního měnového fondu," vzpomíná na konec 90. let minulého století.
Kapitoly ohledně napínavého vyjednávání se světovými lídry v čele s americkými prezidenty o miliardové pomoci mají parametry politického dramatu. Je to příběh v příběhu, ovšem zdlouhavý a náročný na pozornost. Při čtení by se vyplatilo kreslit si na nástěnku "pavouka" spletitých vazeb mezi jmény, protože člověk se v nich snadno ztratí.
Nechybí ani určitá kritická reflexe aktivistického světa. A zpěvák dokáže přiznat i vlastní změnu názoru. Třeba že ve světle energetické transformace vzal na milost jádro.
Drobnou vadou na kráse Bonova debutu je určitá nevyrovnanost. První část o zformování kapely, její snaze prosadit se a následném vzestupu má největší spád. Kapitoly jsou dobře provázané, děj odsýpá a propojení s písňovými texty funguje.
Později se přímočarost začíná vytrácet. Když se U2 stávají celebritami, rapidně přibývá událostí a osobností, které jim - respektive Bonovi - vstupují do života. Ve snaze dostat do knihy maximum autor z oné jednoduchosti častěji uhýbá. Epizody už nejsou tak svižné, propojení s texty skladeb se rozvolňuje.
Zpěvákův záměr to jistě nebyl, ale místy vyprávění vypadá jako přezdobený vánoční stromek. Jako by Bono chvílemi uvažoval "Ještě tam nejsou Paul McCartney a Angela Merkelová, kam s nimi?". Některé odbočky zbytečně zdržují, aniž by pro vyprávění měly zásadnější přínos. A to ještě autor v doslovu konstatuje, že mnoho příběhů a lidí se do textu nevešlo.
Pokud jednou Surrender dostane do ruky scenárista, bude muset i tak hodně škrtat. Filmové parametry ten příběh ale rozhodně má. A končí tam, kde začal. Na nemocničním sále. V momentě, kdy Iris Hewsonová 10. května 1960 porodila chlapce jménem Paul. Co bude dál, už z předchozích více než pěti set stran dopodrobna znáte.
Autor je zástupce šéfredaktora týdeníku Euro.
Kniha
Bono: Surrender - 40 Songs, One Story
Vydalo nakladatelství Alfred A. Knopf 2022, 576 stran, 17 dolarů.
