Před jednou z nejstarších koncertních síní v metropoli, kam sedmasedmdesátiletý zpěvák zavítal poprvé, se každý večer srocovali fanoušci. Vyhlíželi muzikanty, rozebírali nové úpravy písní, komentovali změny v textech.
Kdo šel až v úterý, zažil Dylana i jeho kapelu v nejlepší formě, přestože všechny tři výkony byly solidní a lišily se v nuancích, například počtu sól odehraných na harmoniku.
Bob Dylan s rozčepýřeným hnízdem hnědých vlasů na pódium nastoupil vždy přesně v osm večer, za burácení Stravinského Svěcení jara z reproduktorů. Od klavíru pak v neměnném pořadí zazpíval stejných dvacet písní.
Jako tradičně dění z pódia nepřenášel na obrazovky a nepovoloval focení, díky čemuž se pozornost soustřeďovala na muziku. Divákům neřekl ani slovo, spoluhráče nepředstavil, jen ke konci se vždy uklonil a komicky zastepoval, připomínaje svůj slavný výrok z poloviny 60. let minulého století, že "jsem tu od toho, abych zpíval a tančil".
Pak se rozsvítila světla, technici plachtou přetáhli propriety umístěné na kraji jeviště - bustu řecké bohyně a sošku Oscara, kterého písničkář získal roku 2000 za skladbu Things Have Changed - a bylo.
Muzikanti o sobě trochu vědět dali, například kytarista Charlie Sexton na instagramovém účtu zveřejnil fotky z procházky po památkách. Dylan si soukromí střežil. Každý večer jen nakráčel do pasáže vchodem z Vodičkovy ulice, v černých brýlích, s kapucí přes hlavu a obklopen bodyguardy. Druhý a třetí večer mu spoluhráči zastíracím manévrem vytvořili únikovou cestu: zatímco na pódiu zaimprovizovali třetí přídavek, hvězda po schodišti nepozorovaně vyklouzla z paláce do přistaveného vozu.
Přestože každý večer Bob Dylan zazpíval několik hitů, netvořily většinu repertoáru, ba je leckdo možná ani nepoznal.
Vysvětlení zřejmě spočívá v minulosti: Dylan je na nepřetržitém turné 31. rokem, navzdory pokročilému věku stále hrává okolo 90 koncertů ročně. Snad aby nepropadl rutině, písním vymýšlí nová, mnohdy radikální aranžmá. Zbavuje je typických melodií a stylově antedatuje, až často znějí starší, než když vznikly.
Původně akustické kytarové Blowin' in the Wind z roku 1963, v Česku známé od Waldemara Matušky jako Vítr to ví, tak momentálně připomíná country valčík, jejž multiinstrumentalista Donnie Herron doprovází na housle.
Výbušně rockové Like a Rolling Stone - od dob Petra Kalandry zlidovělé pod názvem Jako solnej sloup - zase v nynější verzi pomaleji graduje. Těsně před refrénem ho kapela zastaví, Dylan v poslední slabice napne hlas až k tónu E, nejvyššímu za celý večer, a teprve pak do toho band opět šlápne.
Kdo pamatuje koncerty posledních dvou dekád z pražských sportovních hal, dosvědčí, jak špatně tam Američanovi bývalo rozumět. Některé zvláštnosti mu zůstaly také v komornější Lucerně: nepřirozené natahování slabik nebo dělení vět. "Don't think twice," nadechne se Dylan. "It's all right," dodá za pár vteřin.
Přesto teď třikrát po sobě předvedl na vlastní poměry soustředěný výkon. Slova zabarvoval emocemi, střídal měkčí a chraplavější polohu. Také čistěji vyslovoval, díky čemuž bylo slyšet, jak laureát Nobelovy ceny za literaturu z roku 2016 zpětně přepisuje své staré písně. "Když se probudil, byla pryč / Nechala mu vzkaz / Co v něm bylo? / Kdybychom se potkali v osmapadesátém / Mohli jsme se vyvarovat / Toho prostého zvratu osudu," zpíval v nové sloce písně Simple Twist of Fate.
Z téměř půlstoletí staré skladby When I Paint My Masterpiece zase vypadlo charakteristické "Pluju kolem světa na špinavé gondole / Ach, být tak zase zpátky v zemi Coca-Coly". Místo toho teď Dylan enigmaticky zpívá o plavbě kolem světa "plného karmínu a jetele".
Písně se změnily též hudebně. Od svého prvního koncertu, který odehrál roku 1961, Dylan prošel několika stylovými proměnami, od akustického folku k elektrickému rocku. Měl náboženskou etapu, písňovou éru, dobu, kdy spolupracoval s producenty.
Současný zvuk jeho kapely ignoruje trendy a představuje osobitou staromódní kombinaci rocku, rokenrolu, předválečného blues, country, swingu, a zejména rockabilly. Volně vychází ze soundu alba Love & Theft vydaného roku 2001. Několik skladeb z něj zaznělo také v Praze.
Ještě v 90. letech minulého století Dylan každý večer hrával trochu jiné písně. Dnes má repertoár ustálený, pořadí se nezměnilo od loňského podzimu. Nejvíc, čtyři položky, pochází z poslední autorské nahrávky, sedm let starého Tempest. V dobách, kdy rockeři jeho generace jako Paul McCartney nebo Rolling Stones naživo sázejí takřka výhradně na hity, je to od Dylana odvážné rozhodnutí.
Pražské koncerty vyzněly ještě komorněji než loňská zastávka v Brně. Od té doby ze sestavy vypadl druhý kytarista Stu Kimball, a tak písničkáře nyní doprovází jen kvarteto. Vede ho basista a kapelník Tony Garnier, jenž po Dylanově boku nepřetržitě účinkuje třicátým rokem.
V Lucerně se Garnier zapsal srozumitelnými, jednoduchými linkami, jimž však na baskytaře tentokrát propůjčil neobvykle hluboký, pleskavý zvuk s dunivou ozvěnou evokující 70. léta.
Nejvíc pozornosti poutal texaský kytarista Charlie Sexton, předloňský držitel americké Ceny Buddyho Millera pro instrumentalistu roku. Přestože sól hrál minimum, výrazně pracoval se zvukem. Když potřeboval akcentovat spodní rejstřík, nasazoval takzvaný palcový prstýnek, na rockovější skladby zase užil nástroj typu Telecaster.
Hned dvakrát Sexton vědomě citoval: ve skladbě Cry a While použil stejně rozpraskanou kresbu zvuku a stejnou harmonickou posloupnost jako dnes již nežijící Link Wray v písni Rumble, mladším ročníkům známé ze soundtracku k Pulp Fiction.
Vypůjčenou podobu nabrala také Dylanova třináct let stará skladba Thunder on the Mountain. Momentálně ji kapela opírá o doslovný rokenrolový riff z písně Shut Down, Part II. od amerických Beach Boys, přičemž ve finále kytarista Sexton za hry podlaďuje struny. Diváci to každý večer odměnili spontánním výskáním.
Jediná kompozice celého večera zůstala věrná originálu: balada o ztrátě milovaného Love Sick, s rytmem udávaným staccatem v elektrické kytaře, a refrénem ovšem vylepšeným trojnásobným skluzem na kytaře.
Vše od bicích jako vždy spolehlivě držel neworleanský bubeník George Receli, zatímco multiinstrumentalista Donnie Herron kromě countryově klouzavé pedal steel guitar využil elektrickou mandolínu nebo banjo.
A Dylan? Zůstával za černým klavírním křídlem, chvílemi vsedě, jindy vestoje. Na nástroj klinkal jako barový pianista, levou rukou bigbítově hrál oktávy, pravou držel akordy. Ve vyhrocených momentech do nástroje bušil pěstmi, jindy zjednodušeně napodoboval postupy boogie-woogie nebo honky-tonk. Všechny tři večery hrál několik sól na harmoniku, přestože tu na svých studiových deskách nepoužil už roky.
Bob Dylan
Velký sál Lucerny, Praha, 7., 8. a 9. dubna
Každý večer se také od klavíru jednou vydal mezi muzikanty. S rukou v bok zaujal pózu jako pistolník, popadl stojan na mikrofon, a zatímco s ním houpal, jako když kolébá dítě, soustředěně zazpíval svou sedm let starou píseň Scarlet Town. Vždy za to sklidil největší potlesk večera a vždy byl charismatický.
Kdo měl to štěstí a slyšel ho alespoň jednou, natož třikrát po sobě, má zážitek, který se nemusí opakovat. I když u Dylana jeden nikdy neví.
