Čtvrthodinový loňský film zachycuje pracovní nasazení, jaké osmatřicetileté zpěvačce a skladatelce nedávno vyneslo první nominaci na cenu Grammy. Už předtím však její talent rozpoznali slavný David Crosby nebo jazzový klavírista Brad Mehldau, kteří ji opakovaně zvou na své desky. A známá je také pražskému klubu Jazz Dock. Několikrát ho vyprodala. Tuto neděli 16. října poprvé vystoupí v prostornějším Paláci Akropolis.
"Vyrážím na první evropské turné od chvíle, kdy se mi narodila dcera," oznamuje Becca Stevens v telefonickém rozhovoru pro Aktuálně.cz. Porodila v březnu. Teď navštíví šest zemí během sedmi dnů. "Dost se mi proměnilo vnímání času. Dřív jsem mohla celý den dělat svoje věci. Teď prostě k mému času přibyl ten její, takže musím reagovat na její potřeby. Jsem zvědavá, jak to půjde na cestách," dodává.
Těmi trávila Becca Stevens významnou část posledních 15 let. Silně ji vykolejily dva pandemické roky. "Prakticky celý život jsem koncertovala, a najednou tahle část odpadla a zůstala prázdnota," popisuje. Aby v době zavřených klubů měla, z čeho platit složenky, online učila skládání písní. Také rozšiřovala komunitu posluchačů, kteří jí na serveru Patreon posílají pravidelný měsíční příspěvek.
Především se ale snažila zachovat duševní zdraví. "Asi každý do nějaké míry čelíme depresím, ale já měla poslední dobou pech. Jsem dost citlivá, emocionálně založená, což se může pozitivně projevit v hudbě. Ale než se z těch stavů vyhrabete a uděláte z toho skladbu, kterou lidem zazpíváte s úsměvem, často to dlouho trvá a hodně bolí," říká. Příčiny vyjmenovává. "Nejdřív první těhotenství, o které jsem přišla. Z toho druhého se narodila dcera. Pak mi umřela maminka. Do toho pandemické uzávěry. Poslední dobou mi z toho bylo úzko. Měla jsem nějakou krizi identity," vypráví.
Jak se s těžkými stavy vypořádává, ukazuje v loňském filmu Slow Burn & The Muse. "A sem chodím, když je nejhůř," odhrnuje závěs do koupelny. "Lezu do vany. Vana, sprcha, umyvadlo, dřez, cokoliv s tekoucí vodou mi pomáhá se uklidnit," tvrdí.
Někdy její citlivější rozpoložení vytuší posluchači. Jako když Becca Stevens nedávno učila na letní jazzové dílně v dánském Vallekilde, kterou dříve absolvoval český saxofonista Luboš Soukup. Koncem týdne Američanka v místní katedrále koncertovala jen při svíčkách. Když jako přídavek zpívala svůj song Canyon Dust, všech osmdesát studentů k ní jeden za druhým tiše přišlo a každý ji zezadu něžně objal. "Nikdy jsem nezažila objetí od tolika lidí. To bylo tak léčivé, že jsem plakala," vzpomíná.
Nápady jsou a budou
Becca Stevens pochází ze státu Severní Karolína na východě USA. Muzice se věnuje odmalička. Matka zpívala. Otec nejenže hraje na banjo, housle či cimbál, také skládá duchovní hudbu a dětské opery. Dívka se dvěma sourozenci účinkovala v jeho inscenacích i na školních besídkách. Pobrala základy lidové a klasické hudby.
Když byla v deváté třídě, rodiče se rozvedli. Becca Stevens odjela do New Jersey, kde na internátní střední škole vystudovala klasickou kytaru. A ještě před dosažením plnoletosti začala po večerech zpívat s bratrovou jazzrockovou kapelou. "Hodiny a hodiny jsem cvičila etudy, až mě z toho bolely svaly. Bylo hrozně úlevné moct potom rockově ječet do mikrofonu," popsala deníku New York Times.
Následovala studia jazzového zpěvu a kompozice na newyorské konzervatoři. Tam už našla spoluhráče včetně zpívajícího kontrabasisty Chrise Tordiniho, který ji doprovází dodnes. "První desku Tea Bye Sea jsem vydala v roce 2008. Z velké části to byly skladby psané na zadání do školy, třeba pro seminář o harmonii nebo jako rytmická cvičení," vybavuje si.
Album zveřejnila na několika serverech včetně tehdy populárního Myspace, kde ji vzápětí nabídl spolupráci dnes slavný jazzový klavírista Taylor Eigsti.
Zhruba od té doby Becca Stevens pravidelně vystupuje a nahrává. Její vývoj mohou už dekádu sledovat také návštěvníci pražského klubu Jazz Dock. Když tu roku 2012 zpívala poprvé, zaujala hrou na ne úplně běžné nástroje jako ukulele nebo latinskoamerickou loutnu charango. A především už tehdy originálními, nadžánrově svěžími a neobvykle pružnými písněmi, které se překotně vyvíjejí i na ploše pár minut.
Čerpají z jazzových rytmů či harmonií, mají ale popové melodie, využívají postupy z lidovek nebo soudobé komorní hudby. Jako Weightless, se 160 tisíci zhlédnutími jedna z jejích nejpopulárnějších na YouTube. Napsaná je pro tři hlasy, akustickou kytaru, akordeon, kontrabas a bicí. V lichém rytmu se tu vrací složitá melodie, které se tři pěvci postupně s odstupy chytají. Zpívají staccato, aby jim bylo rozumět, Stevensová svým sladkým sopránem o oktávu výš. Chytré harmonické posuvy a dvojí instrumentální mezihra ústí v působivou gradaci.
Nápaditá vokální aranžmá mají také coververze tracku Thinkin About You od zpívajícího rapera Franka Oceana nebo hitu You Make Me Wanna z pera R&B hvězdy Ushera. Obě roku 2015 zařadila na své první album pro vydavatelství Universal. "To jsou obě skladby, které jsem udělala o dost komplikovanější než původní verze," kvituje.
Její tvorba je jednoznačně písňová, byť hraná a psaná s jazzovou svobodomyslností. Což slyší i jazzoví muzikanti, kteří Becce Stevens nabízejí spolupráci. Její skladatelský talent zužitkoval trumpetista Ambrose Akinmusire, jemuž napsala šestiminutovou kompozici. Klavírista Brad Mehldau letos už na druhém albu využil její hlas. Mezitím, jako by už byla "žijící klasička", písně Beccy Stevens v komorní úpravě nahrálo smyčcové kvarteto Attacca.
Další stále vymýšlí. Třeba na desku Regina o královnách a silných ženách zařadila song Harbour Hawk napsaný z pohledu své babičky, jež s dědečkem vlastnila loď. Po jeho smrti babička stojí na palubě, snaží se namalovat dědečkův portrét, a protože to nejde, kresbu roztrhá a hází do větru.
"Nikdy se nestalo, že by mi došly nápady," krčí rameny Becca Stevens. "Věřím, že inspiraci lze pomoct, úspěšně to učím svoje studenty. Člověk má vždycky nápady, akorát ne vždy je na ně naladěný. Musí se naučit té inspiraci pomyslně otevírat dveře, na což jsou techniky," tvrdí.
V notebooku má nahrané až stovky rytmů, melodií či kytarových figur, které ji napadají. "Nejvíc času trvá dát písni uspokojivý tvar. Kdyby mi někdo zaplatil dva týdny, kdy nemusím koncertovat nebo učit, udělám za tu dobu celou desku," dodává.
Od Crosbyho k Szymborské
Z nabídek na spolupráci si nejvíc cení toho, že zpívá a hraje už na čtyřech albech folkrockového veterána Davida Crosbyho, někdejšího člena slavných Crosby, Stills, Nash & Young. "Když jsme se seznámili, první, co mi řekl, bylo, že jsem divná. A jako druhé, že tím pádem spolu něco musíme natočit. Nedávno jsme ve studiu nahráli pátou desku," říká. Crosbymu je 81 let.
Zkraje pandemie Becca Stevens déle než týden bydlela v domě na portugalském pobřeží s kamarády včetně Michaela Leaguea z kapely Snarky Puppy a zpěvačkou žánru fado. Natočili tam nadžánrové, elektronické album Mirrors. Becca Stevens na něm zhudebnila i báseň Američana Langstona Hughese z 20. století Life is Fine neboli v překladu Jiřího Valji Sladké je žít. Pod tímto názvem ji Vladimír Mišík zařadil na své druhé album s kapelou Etc… z roku 1980. Vypráví o muži, jenž se zřejmě po rozchodu pokusí utopit - jenže voda je moc studená. Tak zkouší skočit z mrakodrapu. Což je ale moc vysoko. Nakonec usoudí, že bude žít dál.
"Poslední dobou se mi s poezií pracuje hrozně dobře," poznamenává Becca Stevens. "Asi i proto, že s psaním vlastních textů se peru víc než s hudbou. Když najdu dobrou báseň, je to pro mě jako mapa, podle které snadno dojdu k hudebnímu výsledku," přirovnává.
Nedávno zhudebnila už třetí sonet Williama Shakespeara. Na nočním stolku má výbory z děl dávné japonské básnířky Sei Šónagon nebo Wisławy Szymborské, polské držitelky Nobelovy ceny za literaturu. A dlouho ji inspiruje také Američanka Jane Tyson Clement, jež žila v letech 1917 až 2000. "Nejdřív jsem zhudebnila pár jejích básní, pak na můj koncert přišla její vnučka, nakonec jsem sepsala předmluvu k novému vydání její knihy. Dnes znám všechny její příbuzné a vím třeba, že poslední roky trávila v komunitě podobné Amišům. Měla hrozně zajímavý osud," zmiňuje.
V Praze vystoupila Becca Stevens naposledy před třemi roky. Vyprodaný klub Jazz Dock ji vytleskal na čtyři přídavky včetně závěrečné coververze As od Stevieho Wondera, kterou zahrála na ukulele. To bude mít i tuto neděli v Paláci Akropolis. Zato běžné kytary nechá doma. "Po pandemii se strašně zhoršila situace na letištích. Buď vám nástroj odbaví a pak ho v zavazadlovém prostoru poškodí, nebo ho zkusíte vzít na palubu a tam vás s ním nepustí. Letušky bývají netolerantní k muzikantům, co mají zavazadla neobvyklého tvaru," tvrdí.
Před současným turné tak na internetu koupila akustickou kytaru s odnímatelným krkem. Protože je vyrobená z plastu vyztuženého uhlíkovými vlákny, lépe odolá nárazům. A hlavně se dá rozebrat a strčit do batohu, vysvětluje.
S kontrabasistou Chrisem Tordinim a bubeníkem Jordanem Perlsonem uvedou v Praze mimo jiné skladby z předloňského, na Grammy nominovaného alba Wonderbloom. To končí písní o dvaatřicetileté asistentce z advokátní kanceláře, kterou roku 2017 zabil autem americký neonacista v Charlottesville. Žena tam protestovala proti rasismu. Útočník dostal doživotí.
"Tu skladbu mě přiměl napsat David Crosby. Prala jsem se s tématem dva týdny. Nakonec jsem každou sloku pojala jako dopis, který ta právnička posílá své matce," vysvětluje. Mimo jiné tam zpívá, že útočník "neuměl být laskavý k lidem, co vypadají jinak". Což je teď podle Beccy Stevens možná největší problém. "Samozřejmě nás pálí tisíce věcí jako klima. Ale když to hodně zobecníme, v jádru skoro všeho najdeme nedostatek laskavosti a absence empatie k druhým," dodává.
Koncert
Becca Stevens
(Pořádá agentura Rachot)
Palác Akropolis, Praha, 16. října.
