Také umí oslovit hvězdu, a dokonce ji přesvědčit pro nový projekt. Jako letos v případě devětasedmdesátiletého rakouského trumpetisty a skladatele Michaela Mantlera, kterému Jazz Goes To Town postavil kapelu, aby s ní slavný autor uvedl suitu Songs.
Už třetí rok podobné nápady jako dramaturg iniciuje čtyřiatřicetiletý saxofonista Michal Wróblewski. "Byla období, třeba v devadesátých letech nebo na přelomu tisíciletí, kdy měl jazz v české společnosti obecně lepší postavení," říká v rozhovoru Wróblewski.
Má u nás dnešní jazz realistický, nebo naopak posunutý obraz?
V mé sociální skupině má současný jazz čím dál lepší postavení. Zejména taková hudba, kterou prezentujeme na festivalu, což jsou, řekněme, progresivní formy současného jazzu. Mezi mladými, kteří se cíleně vzdělávají v hudbě a kultuře, má čím dál lepší status - návštěvnost koncertů, hlavně ve větších městech, vykazuje vzrůstající tendenci. Co se týče společnosti mimo moji sociální bublinu, asi ještě máme na čem pracovat, abychom lidi o té hudbě informovali. Což není vždycky jednoduché, protože hlavní mediální kanály oblast současného jazzu moc nezajímá.
Jak se jazz proměňuje? Návštěvník může zažít určitou, pro někoho překvapivou pestrost a také určité proměny - něco, co jazz nabral v poslední době.
To je jistě pravda. Současný jazz si uvědomuje proměnu trendů v populární hudbě, to je podle mě jedna příčina změn. Druhý silný vliv, který vnímám, představuje inspirace soudobou vážnou hudbou. To sleduji jak v Americe, tak v Evropě, čím dál víc se ty světy propojují, skrze prostředky i komunity. Pak si také myslím, že samotná tradice žije svým životem a vytváří nové formy. Mám pocit, že se ta hudba ještě má kam vyvíjet. A že zrovna jazz může být pro jakéhokoliv fanouška progrese v současném umění dost inspirativní.
Publikum, které bylo spojené se starším jazzem, musí na tu obnovu světa zírat místy překvapeně. Proměňují se komunity kolem jazzu?
V Čechách máme poslední dekádu štěstí v tom, že se nám posluchačstvo moderní formy jazzu obnovuje. Asi před čtyřmi lety jsem byl na jazzovém festivalu s dlouhou historií ve Frankfurtu a bylo tam třeba osm set lidí, což je pro nás těžce uskutečnitelný sen. Ovšem skoro všem bylo přes sedmdesát. České publikum je prořízlé napříč generacemi, konkrétně u nás na Jazz Goes To Town tvoří mladí lidé výrazné procento publika. Když se bavím s lidmi jinde v Evropě, problematika "jazzu pro pamětníky" se řeší: co bude za dvacet třicet let, až tady tahle "stará garda" nebude? Pak to s jazzem nemusí být úplně růžové. Ale my v Čechách tento problém zrovna nemáme. Tady ten potenciál v mladých posluchačích je.
S jakou misí jste přicházel do vedení Jazz Goes To Town?
Hodně jsem to zvažoval, protože jak jsem správně tušil, je to intenzivní celoroční náročná práce. Oslovil mě bývalý dramaturg Zdeněk Závodný, jestli bych se nechtěl přihlásit do výběrového řízení, a já měl docela dost času o tom přemýšlet, protože když mi o tom řekl, měl před sebou myslím ještě dva ročníky. Takže jsem to zvážil a nastupoval jsem s tím, že chci brát v potaz, jakou má ten festival tradici - a že je to opravdu jedna z nejsilnějších tradic jazzového festivalu v Čechách.
To, co vytvořil původní dramaturg Martin Brunner, nechceme v žádném případě negovat. Některé jeho úspěchy, zejména zmíním koncert Art Ensemble of Chicago na prvním ročníku v roce 1995, považuji za průlomové dramaturgické počiny v rámci jazzových festivalů v Čechách. Pak přišel Zdeněk Závodný, který ten festival převzal s vlastní vizí, víc hozenou do experimentálního jazzu, hlavně pak do free jazzu, do improvizované hudby, a provedl tak s festivalem radikálnější změnu. Někteří posluchači se jí lekli, to bylo zřejmé - jiné nové přitáhla. Během dvacetiletí dramaturgie Martina Brunnera měl mainstreamový jazz rozhodně větší procentuální zastoupení než potom za jeho nástupce.
Já jsem na to všechno navázal s tím, že jsem chtěl přidat zkušenosti a vize, které mám jako muzikant, co docela dost cestuje. Chtěl jsem, aby ten festival více reflektoval, co se děje v posledních letech, aby byly zastoupené i legendy, jako je letos skladatel a trumpetista Michael Mantler. A aby určitě nechyběli mladí muzikanti, kteří tady nejsou tak známí, ale mají drive a potenciál.
Máte ambici objednávat díla nebo iniciovat nová spojení?
Máme. Tohle jsem trochu odkoukal od různých jiných festivalů a akcí, na kterých jsem byl, ale v určitých případech jsem si nebyl jistý, jestli je to to, co chci dělat. Občas jsem byl na docela vyhlášených freejazzových festivalech, převážně v německy mluvících zemích, hlavně v Rakousku, kde je to dost postavené na tom, že přijedou určité vyhlášené hvězdy a v různých spojeních vystupují spolu. Ne vždycky je to úplně zajímavé, když to není kapela, která spolu funguje a zná se. To, co my chceme dělat, představuje určitou kombinaci. Chci zvát primárně projekty, které spolu fungují a mají potenciál spolu fungovat dál. Každý rok také vytváříme speciální spojení pro Jazz Goes To Town, letos je to u příležitosti nového díla Michaela Mantlera, loni to byl orchestrální koncert s Heinerem Goebbelsem, Michalem Nejtkem a Peterem Grahamem.
Od vašeho nástupu na festivalu existuje rezidenční projekt. Jak funguje?
Vybereme pět umělců, kteří přijedou do Hradce Králové, čtyři dny spolu zkouší a pátý den vystoupí v rámci hlavního koncertu. Letos jsme to ale upravili v tom smyslu, že to nejsou jenom čeští a slovenští hudebníci, ale podařilo se včlenit i výbornou německou skladatelku a saxofonistku Luise Volkmannovou. Pětice vystoupí pod názvem The Shape of Jazz to Come na pátečním koncertu.
Ústřední hvězdou ročníku je Michael Mantler, legenda od 60. let, ambiciózní skladatel a trumpetista, který pracoval s osobnostmi od Carly Bley po Samuela Becketta. Čím je pro vás výjimečný a s čím přijíždí?
Mantler pro mě zastupuje jednu důležitou scénu. Z té odnože avantgardního jazzu, kterou vytvářeli lidé jako on, Roswell Rudd, Carla Bley, Don Cherry nebo Charlie Haden, dnes už víceméně nikdo jiný aktivně netvoří. On si od té doby samozřejmě prošel obrovským vývojem, dělal hrozně zajímavé věci, je činorodý, ne úplně jednoduše zařaditelný do nějakého žánru. Proplouvá různými světy, má nejednoduchý skladatelský styl. Není to ustrnulý typ, který by tvořil jednu věc celý život. Inspirativní osobnost. A pro mě je velkou ctí, že ho tady budeme mít.
Samotný projekt vznikl na popud basklarinetisty Garetha Davise. Seznámili jsme se na festivalu Ostravské dny nové hudby a on mi nabídl víc věcí. Nejvíc ze všeho mě zaujal Michael Mantler, protože mě do té doby nenapadlo, že bych někoho takového ještě mohl pozvat na festival. Gareth si zčásti vymyslel, že Mantler chce ještě napsat skladbu - byla to pravda jen částečně, Mantler byl v penzi a už v podstatě nic dělat nechtěl. Ale změnil názor. Navrhl jsem propojení s českou scénou. Oni souhlasili, že by to tak mohlo být, dal jsem tedy dohromady sedmičlenné vokální těleso ze svých přátel a lidí, kterých si vážím jako zpěváků. Sestavili jsme i žesťové kvinteto, které Mantler chtěl. Potom se k projektu přidal Martin Opršál, ten bude hrát na marimbu a vibrafon, na základě autorova přání. Jako sólisti vystoupí právě Gareth Davis a samotný Mantler na trubku. Diriguje Marko Ivanovič. Aniž bychom věděli, co to bude za hudbu, dali jsme dohromady lidi, u kterých jsme přesvědčení, že je to bude bavit, že to zvládnou, že to bude stát za to. Teď už ta kompozice existuje, už se to zkouší, všichni jsme zvědaví, jak dopadne světová premiéra.
Mantlerův projekt se jmenuje Songs. Jsou to skutečně písně?
Jedná se o cyklus patnácti písní na texty Samuela Becketta, Giuseppa Ungarettiho, básníka Ernsta Meistera a samotného autora Michaela Mantlera. Jsou celkem temné. Řekl bych, že klíčovým tématem je válka. Myslím, že to psal už po vpádu Ruska na Ukrajinu, že ho to hodně zasáhlo a rozhodl se nějak reagovat.
Jak charakterizovat čerstvý jazz z Česka nebo Slovenska? Na festivalu dáváte prostor třeba mladé kapele Uthando: její sound by se u nás těžko hledal před deseti roky.
Uthando výrazně reprezentuje generaci hudebníků mezi dvaceti a sedmadvaceti lety, kteří vytvořili opravdu silnou generaci otevřených lidí. Mám pocit, že donedávna tady byly terminologické rozbroje mezi tím, co je jazz, co je improvizovaná hudba, co je a není experimentální. Tihle mladí lidé už to ale vůbec neřeší. Čerpají ze všech možných vlivů, už nemají žádný důvod být reakční a proti něčemu se vymezovat. Prostě si dělají svoje, aniž by si to museli nějak zvlášť obhajovat, protože lidi kolem nich, v rámci jejich generace, jsou hodně otevření. To mě na tom baví.
Je u nás kde studovat jazz?
Ano, jsou taková tři stěžejní místa. Jedním z nich je Vyšší odborná škola při Konzervatoři Jaroslava Ježka, kde velká část Uthanda studovala, potom je jazzová katedra na pražské HAMU, do které často ti lidi z VOŠ přijdou a kterou vede kontrabasista Jaromír Honzák, a ještě existuje na brněnské JAMU jazzová katedra vedená kytaristou Vilémem Spilkou. Ta je ještě o rok starší než ta pražská. Je tady kde studovat jazz, docela čerstvě, deset až dvanáct let jsou ty školy otevřené. Minimálně byly důležité v tom, že vytvářejí prostředí, kde se ti lidé dají dohromady.
Jazz je na jednu stranu nějakou radostí z možností hudby, zároveň je silně spjatý s afroamerickým sebevyjádřením, bojem za lidská práva. Dívá se současný jazz na svět kolem sebe a reflektuje ho, nebo se snaží být takzvaně jen radostí z hudby?
Myslím, že by v tom mělo být obojí. Když tam jedno z toho chybí, tak to podle mě není současný jazz. Na festival například přiváží svůj orchestr Luise Volkmannová: ona je inspirovaná revolučním obdobím šedesátých let, studentskými bouřemi ve Francii. Chce dnešním lidem zprostředkovat energii z té doby, ve které sama nežila, a upozornit na nějaké paralely. Tady ten přesah je. Mluvíme o tom docela často v kontextu soudobé hudby: jak moc se má reflektovat společnost, jak a proč má být hudba angažovaná. Mnohdy to není tak explicitně jasné jako u Luise Volkmannové, přesto autoři samotným vývojem hudby reflektují ten současný dynamicky se měnící svět. Pro mě jako interpreta i dramaturga je to nepostradatelný aspekt fungování hudby.
