Recenze: Jako na psychoterapii. Kendrick Lamar byl v Praze plný pochyb a svěřoval se

Miloš Hroch Miloš Hroch
11. 10. 2022 16:08
„Bitch, be humble, sit down,“ přikázal za zlověstného beatu Kendrick Lamar. Jenže toto pondělí v pražské O2 areně nikdo neseděl ani v řadách na sezení, nešlo to. Tak strhující a ohromující byla dvouhodinová performance jednoho z nejdůležitějších raperů současnosti.

Největší otázky vyvolávalo, jak americký držitel 14 sošek Grammy a jediný raper s Pulitzerovou cenou za hudbu přetvoří do koncertní podoby své letošní album Mr. Morale & The Big Steppers. To je jakýmsi posttraumatickým dramatem, kde Lamar bojuje se sebou i světem. Nahrávka postrádá silné hity a působí spíš jako komorní divadlo. Na pódiu s monumentální oponou ale připomínala velkolepou rapovou operu o několika dějstvích. Dokázala, že Lamarovo dílo přesahuje žánr.

Pochopitelně to svádí k velkým slovům, vždyť jeho alba jsou jako obrazy ze současných dějin Ameriky, které se píší právě teď. Kendrick Lamar vyrostl z mladého rapera, jenž na průlomovém albu m.A.A.d city z roku 2012 vyprávěl o absurdním a nelehkém životě na předměstí Los Angeles, v kulturní instituci. Slogany z jeho skladeb lidé nosí na transparentech a skandují na demonstracích, kritici je analyzují stejně důkladně jako písně Boba Dylana.

Lamarovo album To Pimp a Butterfly z roku 2015 se trefilo do doby, kdy vznikalo hnutí Black Lives Matter, a bylo plné naštvání, naděje i kritiky systémového rasismu.

Na další nahrávce Damn už o vlastním vlivu pochyboval, naděje se vytrácela a vystřídalo ji vyčerpání z aktivismu, což vystihlo pocity mnohých. Následné zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem roku 2016 v autorovi vyvolalo tvůrčí blok i krizi víry - především v sebe samého. To vše reflektuje na letošním dvojalbu Mr. Morale & Big Steppers, kterým prolomil pětileté mlčení. Vypráví o traumatu, vlastním dětství, takzvané cancel culture i nechtěné roli popového vykupitele. Chytře komplikuje společenskou diskusi, přináší nové úhly pohledu a ukazuje, že nikdo není morálně čistý. Lamar na albu zosobňuje různé postavy a střídá perspektivy pomocí měnící se kadence rapu, beatů nebo hlasu. Na pódiu pražské O2 areny měl teď prostředků víc: rafinovanou choreografii, scénografii a projekci se stínohrou vyrobenou svým studiem pgLang, které mu také natáčí videoklipy.

Dávalo smysl, že koncert začíná v terapeutické místnosti. Pódium se táhne až do poloviny, na jednom konci je pohovka a lampa, raper v kšiltovce sedí u piana. "Procházel jsem si něčím, tisíc osm set padesát pět dní, procházel jsem si něčím," oznamuje pražské hale a odříkává slova United in Grief, úvodní skladby letošní nahrávky. Otevřít show introspektivní baladou za doprovodu klavíru vyžaduje odvahu. Na pianu sedí břichomluvecká loutka jako symbol zpytování a introspekce. Vystoupením navíc provází robotický hlas terapeutky a rozděluje ho na jednotlivá dějství. "Zdá se, že jsi zapomněl, kdo jsi… Potřebuješ to připomenout?" ptá se shůry po pár tracích.

Poté Lamar spouští retrospektivu dřívějších alb. Vtipné je, když zazní populární narkotický hit Swimming Pools (Drank) z alba m.A.A.d city a publikum se začíná poddávat beatům s trapovými hajtkami. Lamar to však hned utne - jako by si chtěl hrát s očekáváním a nesázet na jistotu.

Track Swimming Pools (Drank) z Lamarova alba Good Kid, M.A.A.D City. Foto: Greg Noire | Video: Interscope Records

Když se zastavuje u m.A.A.d city a vzpomíná, jak dospíval na losangeleském předměstí Compton, obklíčí ho skupina tanečníků i tanečnic a rozčileně mu svítí do očí baterkami jako při policejní razii nebo náhodné pouliční prohlídce. Po zbytek koncertu však choreografie ani projekce nenaznačují nic, co by jeho rap spojovalo s ulicí a městem. Vystoupení má rozměr podobenství. Vizuálně nepřipomíná street dance, spíš africké kmenové tance, nebo se to tak alespoň jeví bílému Evropanovi.

Pozoruhodné jsou také pohyby samotného Lamara, jako zbavené rapového machismu - agresivně kolem sebe nekope ani nehrozí pěstí. Když tančí, podlamují se mu kolena a klopýtá. V jeho řeči těla jsou zakódované spíš pochyby, nejistota i jistá jemnost.

Při skladbě Alright z desky To Pimp a Butterfly, která se stala hymnou hnutí Black Lives Matter, se uzavírá do neprodyšné krychle, obklopují ho postavy ve zdravotnických skafandrech a demonstrativně ho testují na covid. "Budeme v pohodě! Slyšíte mě, cítíte to? Budeme v pohodě," skanduje a mění Alright v postpandemickou hymnu.

Na turné jako předskokany přizval rapery Tannu Leoneho a bratrance Baby Keema, kteří mu oba hostují na letošní desce. Když se objevují v závěrečném dějství show, kdy dojde také na Grammy oceněný track Family Ties z Baby Keemova alba The Melodic Blue, působí to překvapivě unaveně a štábně, byť z pódia šlehají plameny. Jen to zdržuje katarzi, jak se hvězda večera obloukem vrací k nejnovějšímu albu.

Hit Alright, jak ho Kendrick Lamar uvedl v pražské O2 areně. Foto: Greg Noire | Video: Ondřej Matějka

"Je to jeden protest pro tebe, ale tři sta šedesát pět protestů pro mě," rapuje v závěrečné skladbě Savior a reviduje tíhu, kterou nemůže nést sám. "Promiň, že jsem nezachránil svět, příteli / Měl jsem dost práce, abych si znovu vybudoval svůj vlastní," omlouvá se a mluví o všeobjímajícím strachu: z ruského diktátora Vladimira Putina, covidu i chudoby. Po celou dobu je přitom v dialogu, i kdyby imaginárním, se svou partnerkou nebo terapeutkou, policejním státem, se svou komunitou, také sám se sebou a svou veřejnou image.

Především je ale v dialogu s publikem napříč společenskými vrstvami i kulturami. Úspěšní popoví umělci dovedou navázat bezprostřední spojení s lidmi, s nimiž kromě hudby nemají společného nic. Ovšem jen ti nejlepší se nikdy nepřestanou pokoušet porozumět a reflektovat to, jaký vliv jejich tvorba na to publikum má. Kendrick Lamar mezi ně patří a jeho letošní album i turné, které ho provází, jsou toho důkazem. Koncert byl tak přesvědčivý, že nepotřeboval ani přídavek.

Koncert

Kendrick Lamar
(Pořádala agentura Live Nation)
O2 arena, Praha, 10. října.

 

Právě se děje

Další zprávy