V roce 2010 se jen v českých kinech objevily na dvě desítky filmů disponující 3D formátem. Z ojedinělé atrakce se pomalu stává standard. Nastupuje ale i jistá únava a málokdy přijde moment překvapení. U mnoha snímků lze říct, že existují jenom kvůli 3D formátu, u jiných na to krátce po nasazení brýlí zapomeneme. Těžko určit, která varianta je lepší.
Z módy 3D snímků si dělají legraci i "staromódní 2D filmy". V akční komedii A-Team například chovanci blázince sledují s 3D brýlemi válečnou podívanou a když se skrz plátno probourá opravdový obrněný transportér a začne se střílet naostro, považují to za součást představení.
Některé filmy, jako například český loutkový snímek Kuky se vrací, se zase vymezují vůči "příliš dokonalému počítačovému Avatarovi" a lákají na "poctivou ruční práci", u níž jsou viditelné stopy nedokonalosti.
I na Oscarech se svedl souboj mezi "umělostí" a "přirozeností", kdy proti sobě stál Avatar s rozpočtem půlmiliardy dolarů a nízkorozpočtové válečné drama Smrt číhá všude - přičemž akademici dali jasně najevo, že upřednostňují syrový realismus před počítačově iluzivním realismem.
Slavný filmový kritik Roger Ebert vydal taky zásadní text o tom, proč bychom měli nesnášet 3D filmy, ačkoli sám předtím dal Avatarovi nejvyšší možné hodnocení.
Ekonomie a technika
Každopádně vlna 3D filmů rozhodně neopadá, Hollywood se na ně naopak soustředí a majitelé kin je vyžadují, protože na ně můžou vybírat vyšší vstupné. Tržby z 3D filmů tak zvyšují celkové tržby nejen ve světě, ale i v Česku. Zdá se, že se nebude opakovat situace z 50. let, kdy 3D filmy měly konkurovat televizi, ale časem vymizely a diváci dali spíše přednost širokoúhlým formátům.
Dnes naopak televize začíná napodobovat zážitek z kina, ať už vysokým rozlišením (HD), nebo tím, že se také pokouší o trojrozměrný obraz. Je nutné podotknout, že způsoby, jakými dosáhnout na plátně 3D efektu, jsou různé; každé filmové studio či produkční tým mají trochu jiné kamery nebo používají jiné postprodukční úpravy.
Jen některé filmy jsou dělány přímo uvnitř trojrozměrného, počítačově vytvořeného prostředí; u většiny z nich se 3D efektů dosahuje až v postprodukci, kdy si tvůrci vyberou, které objekty v obraze budou vystupovat do popředí. Standardizace ve smyslu technických norem každopádně nebyla nastolena a pravděpodobně nikdy nebude.
Je navíc jisté, že se nenacházíme v konečném stádiu technického vývoje a 3D je jen krokem v evoluci. Časem pravděpodobně přijde holografické zobrazení. Co dovede dnes, můžete posoudit například z tohoto záznamu japonské hologramové hvězdy pop music.
Animovaná nadílka
Jak tedy vypadala nabídka 3D filmů roku 2010 a jaký je výhled na rok právě začínající? U animovaných filmů se 3D formát stal již čímsi samozřejmým; je spíše ojedinělé uvést dvourozměrný animák. Dva z loňských trojrozměrných animovaných filmů - Toy Story 3 a Jak vycvičit draka - dokonce mají šanci dostat se do nominací mezi hlavní snímky večera a soupeřit se svými hranými konkurenty.
Často opakovaným námětem 3D animáků je "polepšení zlosyna" - ať už jde o čtvrtý díl Shreka, či tituly Já, padoucha Megamysl. Motivy se špatným rozpoznáním toho, kdo je dobrý a zlý, se opakují i v Toy Story 3 a Jak vycvičit draka. Prakticky jde o ukázku toho, že Hollywood vyčerpal klasickou studnici dějových schémat a musel je začít relativizovat.
Jednoznačné rozdělení na stranu dobrých a špatných nabídly jen animované snímky Legenda o sovích strážcích a Jako kočky a psi: Pomsta prohnané Kitty, které ovšem oba komerčně propadly - a jedním z důvodů může být i to, že se jeví jako příliš předvídatelné.
Hrané filmy se marně pokoušejí dohnat Avatara
Celý rok 2010 byl u hraných 3D filmů naplněn očekáváním, zda se nějaký titul vyrovná technicky nebo komerčně Avatarovi, který na sklonku roku 2009 zjevně změnil "pravidla hry". Bohužel se naplnily předpovědi, že Avatar poskytl natolik odlišnou technickou kvalitu a natolik hladce začlenil nové výrazové prostředky do vyprávění, že mu delší čas žádný další 3D film nebude moct konkurovat.
Lehkým zklamáním byla již Alenka v říši divů od Tima Burtona, která hravou knížku založenou na logických nesmyslech proměnila v akční film, aniž by zde akce měla co dělat nebo byla dobře provedená. (Film byl navíc ve 3D natáčen jen zčásti.) Přestože snímek utržil přes miliardu dolarů (jako šestý titul v historii), tak reakce publika byly hodne rozkolísané.
Učebnicově špatným příkladem 3D filmu se pak stal remake antického Souboje Titánů, u nějž se dokonce ani předem nepočítalo, že by měl být 3D. Narychlo provedené úpravy pak víceméně zničily jeho obrazovou kvalitu. Snímek měl špatně vyladěnou světelnost, rozmazaná pozadí, za postavy "vystřižené" z původního obrazu a přesazené více "dopředu" ubíhaly podivné proudnice, navíc tu byl nepříjemně rychlý střih, který u 3D zobrazení rušil a znemožňoval orientovat se v akci.
Dalším nešťastným případem byl poslední díl akčního hororu Resident Evil: Afterlife. Tento film jako první po Avatarovi použil natáčení "uvnitř počítačově vytvořeného prostředí" a stejný kamerový systém. Na rozdíl od Avatara ale 3D není použito k vyprávění, celý film slouží jen k předvádění 3D. Jakémukoli efektu "vyčuhování", "vylétnutí z plátna" nebo "pádu do hlubin" se dává přednost před vybudováním přesvědčivého světa.
Nejhůř nakonec dopadlo to, kvůli čemu na film měly chodit zástupy teenagerů: akce. Resident Evil: Afterlife zcela nezáměrně dospěl k subjektivně nejdelšímu a nejpomalejšímu akčnímu filmu za poslední dekádu. Svaté přikázání "nestřihnes 3D záběr svůj" si totiž režisér Paul W. S. Anderson vykládá tak, že je potřeba vše zpomalit. Namísto dlouhých, plynulých, ale vnitřní dynamikou obdařených záběrů zde nacházíme jen záběry exhibicionisticky a patologicky zpomalené a tudíž vlastně umrtvené. Resident Evil: Afterlife má tak v dějinách filmového stylu navždy dané místo nepovedeného experimentu
Prostor pro předvádění nechutností
Stejně jako Alenka v říši divů ale i Resident Evil nabídl neakční civilní záběry, které dávají tušit potenciál 3D pro seriozní umělecké snímky. V Alence jde o kostýmní scény, v Resident Evil zase o "přírodní zátiší" - obojí by mohli v budoucnu využívat filmaři, kteří chtějí hloubkou prostoru vyjadřovat i hloubku emocí.
Jinak většina 3D filmů zůstává u povrchních atrakcí. V případě titulů jako Hercules 3D má jít pouze o jedinou záchranu nelidsky špatného díla. 3D se jistě osvědčuje u tanečních snímků jako StreetDance 3D nebo Let´s Dance 3D, jimž ale chybí jakýkoli smysluplný příběh a nelze je v jejich "dokumentárním zachycování pohybů" odlišit od filmů, které předvádějí oživené dinosaury, život v oceánu nebo na safari.
Rovněž horory jako Saw 3D či Piraňa 3Dsi nemůžou nechat ujít využívat 3D a zobrazují pak stříkající krev do publika a létající hlavy, vnitřnosti a údy se zjevnou sadistickou rozkoší. Někde poblíž hororového žánru se nacházejí i aktivity recesisticko-vandalistické skupiny Jackass, které dal 3D formát možnost ukazovat na plátně velmi plasticky vylučování různých tělních výměšků.
S koncem roku se pak naděje na další přelomový 3D film upnuly k remaku kultovní sci-fi TRON, jež se odehrává uvnitř počítačů a nabízí k pohledu úchvatné geometricky abstraktní krajiny. TRON: Legacy se nakonec stal dalším technologickým milníkem, nicméně od Avatara a ostatních 3D filmů se liší tím, že nechce působit realisticky a napodobovat přírodu.
Co nás čeká
Hollywood pilně zbrojí s 3D filmy i na další rok. Chystá se (před)pokračování Pána prstenů Hobit, který po dlouhých průtazích nakonec bude natáčen trojrozměrně. Druhá půle posledního dílu Harryho Pottera s podtitulem Relikvie smrti již bude také 3D; první půlka uvedená letos tuto konverzi nestihla a tvůrci nechtěli riskovat podobný průšvih jako u Souboje titánů.
3D bude rovněž čtvrtý díl Pirátů z Karibiku, mluví se o nové verzi Tří mušketýrů, adaptovat ve 3D se bude rovněž dílo hororového spisovatele H. P. Lovecrafta o mýtu Cthulhu, v Itálii bude udělána trojrozměrná verze pornofilmu Caligula, a James Cameron chystá další díly Avatara.
Nejprve se ale dočkáme v březnu adaptace extravagantního comicsu Sucker Punch a akčního filmu plného automobilových honiček Drive Angry.
Zřejmě největší očekávání se upínají k filmu Stevena Spielberga The Adventures of Tintin, kde se známý kreslený comics převede do podoby, v níž by animaci nemělo jít rozeznat od hraného filmu, respektive půjde o jejich dosud nevídaný mix.
Umělecké vidění v 3D může také konečně přinést Martin Scorsese, který natáčí historický film o jednom z průkopníků kinematografie Georgesi Meliésovi.
V českém prostředí byl zatím prvním 3D filmem záznam divadelního představení se Spejblem a Hurvínkem, druhým experimentální snímek Jana Němce Heart Beat 3D. Nyní však již vznikají další dva snímky, hraný pohádkový muzikál V peřinách od F. A. Brabce a animovaný Čtyřlístek. Nejblíže k premiéře má již dokončený třetí díl loutkového Fimfára podle pohádek Jana Wericha.
