Cannes (od našeho zpravodaje) - Ruben Östlund umí najít a vystihnout slabé místo západní společnosti. V předcházejících dílech se věnoval dětské šikaně, současné maskulinitě či pokrytectví například v uměleckém prostředí.
Jeho nový, první anglicky mluvený snímek se jmenuje Trojúhelník smutku, pokud tedy český distributor Aerofilms ponechá doslovný překlad mezinárodního titulu Triangle of Sadness. Nejdřív vypadá jako satira na módní byznys a modeling. Ty jsou ale tématem pouze prvního ze tří dějství, jež by obstálo i jako samostatný, palčivě ostrý a vtipný krátký film.
Seznamujeme se s Carlem, mladým adeptem modelingu. Hraje ho pětadvacetiletý Harris Dickinson. Snaží se vstoupit do jednoho z mála odvětví, kde ženy vydělávají násobně víc než muži. A to ho brzy přivede do konfliktní situace s partnerkou, modelkou a instagramovou influencerkou Yayou.
Jak je tomu u režiséra často, všechno začíná u neškodné banality: placení večeře. Yaya záměrně ignoruje číšníka s účtem, přestože se zmínila, že jídlo zaplatí. Carla to štve, ale situaci neumí vyřešit, aniž by roztočil kolotoč nabalující se trapnosti. Bude větší slaboch, když věc přejde mlčky, nebo když začne upozorňovat na příjmové rozdíly mezi ním a jeho o mnoho bohatší přítelkyní?
Takové drobné detaily - překračování hranic, obhajování sebe sama nebo mluvení o penězích - vedou Östlundovy hrdiny do situací, které jsou trapné a zároveň tragické. Leccos se z nich o lidech dozvíme, a přitom si užíváme, jak se v tom plácají. Což pokračuje, když jsou protagonisté vzápětí pozvaní na soukromou luxusní jachtu. Na její palubě se kromě opilého marxistického kapitána hraného Woodym Harrelsonem vyskytují britští penzisté, již zbohatli prodejem zbraní, nebo bohatá Ruska, která se skleničkou sektu blahosklonně vysvětluje chudým, že "všichni jsme si rovni".
Režisér film na festivalu shrnul do věty, že "začíná ve světě módy, pokračuje na palubě luxusní jachty a končí na ostrově, kde vidíme, jak se modelové snaží použít svá těla jako platidla". Po většinu času nahlížíme do prostředí, kde každý úsměv skrývá vidinu zisku. A kde se zákazníkovi zásadně neříká ne. Jenže jak bohaté ženě splnit rozmarné přání, které zároveň porušuje zaměstnavatelovy směrnice?
Ruben Östlund, jehož žena pracuje jako módní fotografka, kritizuje pokryteckou morálku firem předstírajících péči o menšiny nebo životní prostředí, když ve skutečnosti myslí jen na peníze. Zároveň si režisér nedělá iluzi ani o těch na dně společenského žebříčku. Jen proto, že momentálně nemají příležitost využívat druhé, neznamená, že to za jiných okolností neudělají, naznačuje některými scénami.
Trojúhelník smutku není jen komorní satira o zbabělosti, pokrytectví nebo příjmové nerovnosti. Nejen scénami z jachty, na jejíž palubě bohatí bílí oslavují peníze, zatímco v podpalubí pracuje posádka černé pleti, podává širší obraz hierarchizované společnosti. Ve které lidé nejsou schopni se upozadit nebo spolupracovat ve společný prospěch - ať už citují Ronalda Reagana a Margaret Thatcherovou, nebo Karla Marxe.
Östlundovou dlouhodobou strategií je odhalovat lidské slabiny pomocí co nejintenzivnějších a nejsilovějších impulzů, spouštějících až animální reakce. Ve filmu Vyšší moc z roku 2014 to byla lavina, která se řítí na horské středisko: hlavní hrdina před ní uteče a nechá svoji rodinu na pospas živlům.
Ve Čtverci, jenž na canneském festivalu vyhrál před pěti lety, dala dění do pohybu pouliční krádež. A podobný spouštěč událostí najdeme také v novince. Režisér jako by nám říkal, že atavismy nejsou překonané, jen je skrýváme pod nánosem takzvané civilizovanosti.
Jaké je riziko Östlundova přístupu? Dvojí. Jednak filmy přetěžuje, takže narazíme na spektakulární, nezapomenutelné scény, ale i na kolísající kvalitu a motivy utopené mezi jinými. Sarkastický Švéd umí rozhodně lépe rozpoutat vír událostí, než aby pak všechny linky uspokojivě uzavřel.
Druhým rizikem je, že Östlund dokáže být nesmírně zábavný a v Trojúhelníku smutku na to spoléhá až příliš. Jeho vrcholem zůstává soustředěný, až bolestivý snímek Hra z roku 2011, kde pronikl hluboko do mechanismů šikany. Od té doby se zaměřuje na širší témata života v pozdním kapitalismu. Víc baví, ale také je víc roztěkaný.
Autor je filmový kritik Radiožurnálu.
Film
Triangle of Sadness
Scénář a režie: Ruben Östlund
Film do českých kin uvede společnost Aerofilms.
