Nebesa se ukážou být jen iluzí v podobě kupole pokryté virtuálním obrazem. Ten chlapík je ve skutečnosti obří opičák King Kong. A touhle scénou se po nekonečných měsících opět vrací Hollywood na plátna kin. V celé své kráse i zrůdnosti.
Snímek Godzilla vs. Kong je po mnohaměsíční pauze prvním novým americkým blockbusterem ve zdejších biografech. Od čtvrtka, kdy otevírají, ho mají na programu sítě multikin CineStar i Cinema City. Divák dosud odkázaný na Netflix, HBO GO nebo další videotéky, jejichž estetiku v době pandemie přijal za skoro jedinou možnou, si bude muset překalibrovat veškerá měřítka.
Ocitá se ve světě, kde se s bezstarostností natahovací hračky na klíček otloukají obří radioaktivní ještěři s obřími roboještěry poblíž zemského jádra. A tak divák pokorně odevzdává mozek do úschovny a oddává se odzbrojující zábavě, která logice či ambicím ukazuje vztyčený prostředníček.
Když se před sedmi lety Hollywood rozhodl opět vzkřísit oblíbené původem japonské monstrum snímkem Godzilla, jeho režisér Gareth Edwards zvolil poměrně vážný tón. V mnoha ohledech odkazoval na ducha původního černobílého snímku Iširóa Hondy z roku 1954, který byl mimo jiné reakcí na dobové testy jaderných zbraní a zaobíral se tím, jak se liší perspektiva běžných lidí a představitelů mocenských institucí.
Edwards ve svém filmu lidi do značné míry upozadil, především proto, že se chtěl soustředit na svět viděný očima monster, vtáhnout diváka mimo běžná měřítka, kde monumentální akční podívaná není jen pastvou pro oči, ale také střetem sil, jež člověka přesahují.
Následné snímky rozjíždějící se franšízy Kong: Ostrov lebek a Godzilla: Král monster se sice také dotýkaly otázky, kdo je tu opravdovým monstrem, mnohem více se ale přikláněly k brakové estetice a snaze zahltit smysly publika přepáleným spektáklem.
Novinka svádí nejznámějšího přerostlého ještěra s nejznámějším přerostlým opičákem konečně dohromady a v tom základním nemění optiku. Žádné velké drama, trocha stokrát omletého hloubání na téma, že lidé a monstra si mohou pomáhat, a nad tím vším obří porce bláznivých nápadů v intenzivním, byť nikterak překvapivém provedení.
Podobně jako třetí původní japonský godzillovský snímek King Kong vs. Godzilla z roku 1962 sešel z dramatické cesty a vypustil na plátno vedle oblud také bláznivou japonskou grotesku, i americká novinka přichází s patřičně vyšinutým scénářem a hrdinou, který v podcastech varuje před chováním korporací a preventivně sebe i okolí polévá savem, aby odklonil zlé energie.
Paradoxně je poslední snímek této série lepší než předchozí dva právě proto, že se už vzdal hry na temnotu a ambice. Kong: Ostrov lebek mísil excesivní, béčkové, opojné akční šílenství s traumaty válečných filmů z vietnamské džungle. A následný snímek Godzilla: Král monster neustále nabaloval nové postavy i obludy a vymýšlel rodinné drama tam, kde lidé hráli druhé housle a divák jen kroutil hlavou, proč se tu tak plýtvá třeba talentem mladé herečky Millie Bobby Brownové, známé ze seriálu Stranger Things, když nemá žádný prostor.
V novince Brownová také nedostane tolik prostoru a navíc se tato hloubavá mladá dívka spojí právě s bláznivým podcasterem, aby se vydali hledat pravdu tam, kde korporace tutlají, jaké mají s monstry doopravdy úmysly.
Je to obvyklá hollywoodská zápletka, že outsideři, podivíni a lidé z okraje bojují s představiteli oficiálních institucí. Zrovna v dnešní době a v tomto provedení se ale nabízí otázka, jestli člověk věřící konspiracím má být tím pravým vzorem mládeže a hrdinou z lidu.
Jenže ve zběsilém tempu snímku ani nelze říct, zda film občas nenaznačuje, že hrdinův fanatismus jsou jen obranné mimikry. Veškerou energii tvůrci upínají k přiznaně brakovému dobrodružství, které svou hrdě na odiv stavěnou přitroublostí vzdoruje jakýmkoli dotazům.
O lidi tu opět vůbec nejde - snad až na občasné doteky dojemné mezidruhové vzájemnosti mezi obřím chlupáčem Kongem a malou hluchou holčičkou, která s ním umí komunikovat. Ale ne proto, aby se snímek povznesl do sfér, kde se monstra mohou pohybovat s takřka monumentální vznešeností nad lidskými hlavami, tak jako v Godzille od Garetha Edwardse. Ale proto, aby se mohli hlava nehlava mlátit ještěři, opice a robotičtí ještěři vším, co mají po ruce - třeba jinými létajícími ještěry, použitými jako kyj.
Když dojdou ještěrčí kyje, monstra používají chvaty z brazilského džiu-džitsu a dalších bojových umění. Lhostejno, zda v jakémsi prehistorickém světě pod povrchem země, kde se bizarně mění gravitace, nebo uprostřed velkoměst, kde se mrakodrapy kácí jako domečky z karet.
Je to monstrfilm, v pravý čas vypuštěný na plátna kin. Jako zhmotnělý důkaz, že pouze takovéto snímky se pro domácí obrazovky netočí a nikdy nebudou. Jsou až příliš drahé, rozmarné a nesmyslné, než aby někdo podobný spektákl financoval čistě pro digitální platformy.
Ale kdy jindy než teď se nechat opájet monumentální přihlouplostí, která se nebere vážně? Po skončení titulků a vyzvednutí mozku z úschovny jistě přijdou mnohá "ale". Proč si však kazit tento lunapark marnosti a marnivosti, který se snaží spojit snad všechny atrakce snímků o monstrech?
Godzilla vs. Kong
Režie: Adam Wingard
Vertical Ent., česká premiéra 10. června.
