Paletu příběhů, které si jako národy vyprávíme, limituje spousta faktorů. Některé se nezdají dost důležité, jiné nezapadají do preferovaného historického výkladu. Další patří lidem, jejichž hlasům nepřikládáme dostatečnou váhu. Význam určitých vyprávění bývá doceněn alespoň zpětně, kdy v novém světle pomáhají nahlédnout současnost.
Filmová antologie Sekerka zaplňuje jednu z mezer ve výkladu dějin Velké Británie. Zároveň odkrývá hluboké kořeny dnešních rasových problémů. Pětice filmů se sice časově rozpíná mezi lety 1968 až 1984, je ale věnovaná bílými policisty letos zabitému černému Američanovi Georgi Floydovi a dalším nedávným obětem rasově motivovaného násilí v USA či Británii.
Projevy nenávisti vůči čemukoliv cizímu a každému, kdo se odchyluje od normy, sílí také v zemích, které jsou nám geograficky a kulturně bližší. Jednou z příčin je právě neznalost širšího kontextu, selektivní práce s fakty, případně rovnou přepisování minulosti pod vlivem nacionalismu či xenofobie.
Sekerku, rekonstruující málo známé kapitoly ze života černošských obyvatel Británie, natočil v koprodukci studia Amazon a televize BBC britský filmař s trinidadskými a grenadskými kořeny Steve McQueen. První dva snímky měly v září premiéru na Newyorském filmovém festivalu. Od konce listopadu se postupně objevují ve videotékách, včetně českého HBO GO.
Přispět k poválečnému rozkvětu
McQueenovi rodiče patřili k takzvané generaci Windrush. Šlo o imigranty z oblasti Karibiku, které v polovině minulého století pozvala do země britská vláda, aby pomohli nastartovat ekonomiku oslabenou druhou světovou válkou. Rodilí Britové ale přistěhovalcům často a zřetelně dávali najevo, že v zemi nejsou vítáni, protože neutvářeli její dějiny. O to silnější motivaci měli přispět k poválečnému rozkvětu.
Neobyčejnou cílevědomost projevil sám McQueen, narozený roku 1969 již v Londýně. Kvůli svému původu byl na střední škole umístěn mezi méně nadějné studenty, od nichž se očekávalo, že se dají na manuální práci. On se ale, institucionálnímu rasismu navzdory, vypracoval mezi přední britské vizuální umělce.
Jeho minimalistická díla se objevovala nejprve v galeriích. Za činnost v žánru videoartu obdržel roku 1999 prestižní Turnerovu cenu. O devět let později debutoval Hladem, prvním z filmů, v nichž dal prostor lidem dříve umlčovaným a ignorovaným. Mrazivě strohá rekonstrukce mnohatýdenní hladovky členů Irské republikánské armády, jež usilovali o status politických vězňů, měla premiéru na festivalu v Cannes.
Velký festivalový úspěch zaznamenal také Stud z roku 2011, v němž Michael Fassbender přesvědčivě ztvárnil muže závislého na sexu. McQueenův hollywoodský průlom pak přišel dva roky nato s historickým dramatem 12 let v řetězech. Drásavá adaptace autobiografie Solomona Northupa, nadaného hudebníka a svobodného muže, jenž byl v polovině 19. století unesen a prodán do otroctví, obdržela Oscara pro nejlepší film.
Status jednoho z nejpreciznějších režisérů současnosti pak McQueen stvrdil předloni hvězdně obsazeným krimithrillerem Vdovy. Vydobyté renomé mu poskytlo volnost ve výběru dalšího námětu. Rozhodl se konečně zpracovat hluboce osobní látku, kterou nosil v hlavě přes deset let, a tím splatit dluh předkům.
Rovné příležitosti
V Sekerce oživuje prostředí západního Londýna, kde stejně jako mnozí potomci přistěhovalců z oblasti Západní Indie vyrůstal a které mu formovalo pohled na svět. Se zaujetím a citem pro detail vypráví o malých i větších bojích, jaké jeho předchůdci vedli ve snaze dosáhnout respektu a rovných příležitostí.
Cesta od prvotního nápadu k natáčení nebyla tak dlouhá pouze kvůli shánění peněz. Aby byl schopen zpracovat téma, které se jej osobně dotýká, McQueen podle vlastních slov potřeboval dozrát a získat odstup. Jakkoli by osobně byl raději, kdyby podobné filmy vznikly o čtvrt století dříve, kdy sám dospíval a nenacházel v popkultuře hrdiny, s nimiž by se mohl identifikovat.
Britský režisér chtěl původně natočit televizní sérii, která by sledovala osud jedné rodiny napříč dekádami. Nakonec vypráví pět samostatných, žánrově různých příběhů zasazených do šedesátých až osmdesátých let minulého století. Všechny jsou založeny buď na skutečných událostech, nebo na zážitcích McQueena a jeho blízkých.
Portrét i drama
Název antologie odkazuje k africkému přísloví, které v roce 1973 zpopularizovala stejnojmenná píseň Boba Marleyho: "Pokud vy jste velkým stromem, pak my jsme malou sekerou." První film nazvaný Mangrove tato slova naplňuje příběhem mužů a žen, kteří se v roce 1970 ocitli před soudem kvůli mírumilovné demonstraci na podporu restaurace v londýnské čtvrti Notting Hillu.
Podnik, v němž volný čas trávili příslušníci afrokaribské komunity, se pravidelně stával terčem neopodstatněných policejních razií. Bigotní strážníci ani u soudu neskrývali, že černošskou populaci v sousedství nehodlají snášet. Majitel restaurace Frank Crichlow a několik přátel se svévolným zásahům do integrity jednotlivců i společenství rozhodnou postavit.
Ukazuje se ovšem, že policejní brutalita je symptomem širšího problému a stejnými předsudky jako místní policejní sbor je prorostlé také britské soudnictví. Kritička Jen Yamatová z deníku Los Angeles Times hodnotí Mangrove jako vtahující portrét přistěhovalecké enklávy i uchvacující soudní drama.
Změnit systém zevnitř
McQueenova pocta síle a odhodlání těch, kdo odmítli přijmout policejní šikanu jako běžnou součást života, má paralely se stávajícím hnutím Black Lives Matter. Tváří londýnských protestů proti rasové nenávisti se stal John Boyega, kterého proslavila role Finna v sedmé až deváté epizodě Star Wars.
V policejním dramatu Red, White and Blue, které je dalším dílem antologie, politicky aktivní herec ztvárnil Leroye Logana. Černošský student forenzních věd se v osmdesátých letech hlásí k metropolitní policii poté, co na jeho otce bezdůvodně zaútočí skupina policistů. Doufá, že systém změní zevnitř. Rasističtí kolegové mu ale do cesty stavějí překážky. Leroy zároveň ztrácí důvěru blízkých, protože v jejich očích přeběhl k nepříteli.
Oproti Mangrove je tento příběh bezpráví intimnější a emocionálně tlumenější. Nadstandardně dlouhé záběry, které patří k McQueenovým poznávacím znamením, zachycují, jak frustrující může být konfrontace s institucí postavenou na toxických základech.
Alissa Wilkinsonová si v pochvalné recenzi na webu Vox všímá, že Logana jeho kolegové sice naoko přijímají, aby zlepšili svůj obraz v očích komunity, zároveň ale nejsou ochotni učinit skutečné strukturální změny. Dle Petera Bradshawa z Guardianu, který Red, White and Blue udělil plný počet hvězdiček, film táhne Boyegův herecký výkon.
Hudba a tanec mažou rozdíly
Odlišnou dynamiku než oba filmy má smyslná óda na reggae, mladou lásku a ženskou emancipaci jménem Lovers Rock. Necelých sedmdesát minut dlouhý snímek s prostou zápletkou zachycuje jeden narozeninový večírek. Přestože se vyznačuje uvolněnější atmosférou, minimem dialogů a využitím lidských těl jako hlavních nositelů významů, připomíná McQueenův radikální debut Hlad.
Inspirací pro ústřední postavu Marthy byla McQueenova teta. Kurážná mladá žena se v rytmu hudby ze subžánru zvaného "lovers rock" seznamuje s automechanikem Franklynem. Film ale nezůstává jen u nich. Z mnoha interakcí nenápadně skládá vrstevnatý portrét komunity. Do několika místností nevelkého domu jsou vměstnáni lidé z různých částí Karibiku. Hudba a tanec jejich individuální rozdíly mažou.
Kamera se mezi herci pohybuje s uvolněností odrážející průběh postupně gradující party, jež vrcholí takřka extatickým oddáním se hudbě. Její sladění s taneční choreografií pohledem Odieho Hendersona, píšícího pro web RogerEbert.com, proměňuje jednotlivá taneční čísla v úžasné krátké snímky. Na agregátoru recenzí Metacritic je Lovers Rock momentálně druhým nejlépe hodnoceným filmem roku.
Příliš hluční hoši
Předposlední díl antologie jménem Alex Wheatle vypráví životní příběh oceňovaného britského spisovatele, který se podílel i na Sekerce. Již jako chlapec vyrůstající bez rodičů a neustále obklopený bílými vrstevníky si uvědomil, že černošství nesouvisí jen s barvou kůže, ale váže na sebe celou sadu společenských omezení, které člověka od raného věku utvrzují v méněcennosti.
Namísto toho, aby přijal dominanci bílé kultury a akceptoval svou pozici na nejnižším patře společenského žebříčku, rozhodl se Alex vzdorovat a začal tvořit vlastní příběhy. Takové, jejichž hrdiny budou lidé jako on a v nichž nebudou samozřejmí zkorumpovaní soudci, bezohlední byrokrati ani policisté, kterým procházejí vraždy s rasovým podtextem. Stejně jako pro hrdiny předchozích snímků je pro jeho sebeurčení klíčová hudba a pocit přináležitosti ke komunitě.
Antologii završuje film Education, který přibližuje rasismus na jedné z britských škol, jak jej zažil sám McQueen. Zahraniční recenzenti oceňují, kterak zevrubně a působivě prozkoumává zacházení s černými chlapci v britském školním systému osmdesátých let. Protože byli z principu považováni za příliš hlučné, živé, a tedy nevychovatelné, nedostávalo se jim stejně kvalitního vzdělání jako bílým spolužákům.
Dnes situace podle Stevea McQueena není o mnoho lepší a diskriminace v britských školách pokračuje. Hlásí-li se nyní černošská komunita hlasitěji o svá práva, Sekerka bez zbytečného kazatelství vysvětluje, že jde o důsledek dlouhodobého přehlížení problémů a pokračujícího znevýhodňování podstatné části národa.
Každý z pěti snímků byl natočen na jiný formát. Pro Education zvolili McQueen s kameramanem Shabierem Kirchnerem 16mm film. Chtěli napodobit texturu děl BBC ze sedmdesátých let. A ne proto, aby přepisovali historii, ale aby do ní "vepsali" zpět své předchůdce, kteří byli vždy její součástí.
Sekerka odkrývá různé roviny těchto paralelních dějin. Pokaždé jiným stylem, s jinou energií a záměrem. Vždy s neobyčejným umem, který sklízí vesměs nadšené ohlasy. Každý film je jedinečnou oslavou lidí spoluutvářejících moderní dějiny Velké Británie. Dohromady pomáhají pochopit, kolik úsilí tamní afrokaribská komunita vložila do obhajoby důstojných podmínek pro život, které by v civilizované společnosti měly být samozřejmostí. Dodnes tomu tak není.
Sekerka
Režie: Steve McQueen
Filmy jsou k vidění na HBO GO.
