Slovní spojení "misery porn" označuje filmová či literární díla, která vyprávějí o trpících postavách. Traumatizující události se v nich stávají atrakcí. Neštěstí se děje pro neštěstí samé. Divák je situován do pozice sadistického voyeura, jehož zvědavost podněcuje zejména otázka, co hrozného se ještě stane. Z kina přesto obvykle odchází s úlevným pocitem, že je na tom sám lépe. Přesně tento typ katarze nabízí hraný film Americká elegie, který je k vidění na Netflixu.
Spíše než koherentním, gradujícím vyprávěním je nový film šestašedesátiletého oscarového režiséra Rona Howarda přehlídkou ledabyle poskládaných scén, v nichž různí lidé pláčou a vzájemně si ubližují.
Schází morální a psychologické odůvodnění i kontext, jenž by jejich činy ukotvily v reáliích současné Ameriky. Právě vysvětlení toho, jak bolest a bída podstatného segmentu americké populace souvisí s politickým, sociálním a ekonomickým stavem země, bylo přitom důvodem, proč se ze stejnojmenné knihy stal bestseller.
Memoáry kombinované se sociální kritikou vyšly v červnu 2016. Spisovatel a podnikatel J. D. Vance v nich vylíčil, jak jeho cestu za americkým snem ztížil fakt, že vyrůstal v ekonomicky nepříliš prosperující oblasti takzvaného biblického pásu, který se táhne od Floridy po Virginii. Jeho politický a sociální charakter významně formoval konzervativní protestantismus.
Z velké části tu žijí bílí příslušníci pracující třídy. Po prezidentských volbách v listopadu téhož roku Americká elegie získala pověst díla, které je nezbytné pro porozumění voličům Donalda Trumpa.
Vanceův text, který v českém překladu Miloše Caldy vydalo Argo, zejména pravicoví komentátoři považovali za přesvědčivé vysvětlení, proč se tolik lidí z nízkopříjmových vrstev americké společnosti rozhodlo hlasovat pro televizní celebritu bez politických zkušeností.
Sociologové, dlouhodobě zkoumající stejnou problematiku, však oponovali. Vanceovy závěry podle nich jen zjednodušeně stvrzují mýty o chudém zaostalém Jihu. Publikace každopádně vzbudila takový ohlas, že Ron Howard za 45 milionů dolarů koupil práva k její adaptaci.
Na první pohled může být překvapující, že zájem o zfilmování projevil zrovna režisér opatrných apolitických dramat, jako Apollo 13, Těžká váha nebo Čistá duše, za kterou obdržel Oscara. Howard se scenáristkou Vanessou Taylorovou však předlohu důsledně očistili. Sociopolitický přesah víceméně odstranili. Oproti Vanceovi neberou v potaz, jak lidi determinuje prostředí, v němž žijí.
Nejspíš ve snaze oslovit co nejširší publikum tvůrci vyprávějí příběh osobní a všeobecný, nikoliv politický a dobově specifický. Spojitost mezi neštěstím postav a vládou demokratů si divák musí domyslet.
Naprostá samozřejmost
Film začíná jedním z flashbacků hlavního hrdiny. V komentáři mimo obraz vysvětluje, že většinu života sice strávil ve státě Ohio, ale jeho dětství je spjaté s ještě níž položeným Kentucky. Tam byl také v létě 1997, kdy Americe vládl demokratický prezident Bill Clinton.
Vidíme desetiletého chlapce, jenž si u jezera užívá vodu a slunce. Idylu přeruší tři starší kluci, kteří protagonistu bezdůvodně začnou topit a uštědří mu několik ran. J. D. se kvůli slabé fyzičce nedokáže ubránit. Na místo naštěstí jako na zavolanou dorazí několik mužů z jeho rodiny, kteří mladé agresory uzemní.
J. D. je odvezen zpět k domu, kde trávil prázdniny. Zbytek rodiny už má sbaleno a chystá se vrátit do Ohia. Před tím se chlapec ptá svérázné babičky, které všichni říkají jednoduše "babi", proč v minulosti opustili tak malebné místo jako Kentucky. Odpovídá chlapcova matka Bev: "Protože když tě zbouchnou ve třinácti, musíš prásknout do bot."
Hutný a svižný úvod naznačuje, jak vypravěčovu identitu odmala formovaly násilí a volné mravy. Počáteční příslib plastického portrétu komunity ale zůstává nenaplněn.
Počáteční dění film později nevyužívá k lepšímu prokreslení hrdiny a prostředí, nic dalšího z něj nevyvozuje. Smysl většiny slov a činů v Americké elegii se vyčerpává čistě tím, že někdo něco řekne nebo vykoná. Neskládají se ve vrstevnatější tvar. Jedna událost bez vysvětlování a velké návaznosti překrývá jinou.
Absence logických spojů vytváří mozaikovitý a poněkud vulgární portrétu amerického Jihu. Zdá se, že k ničím nemotivovanému násilí ve státech jako Kentucky dochází se stejnou samozřejmostí, s jakou se tamní teenagerky stávají matkami.
Stresující dospívání
Drsný svět svého mládí J. D. později opustí, aby mohl studovat práva na Yale. V chronologicky vyprávěné knize je jeho cesta k vysokoškolskému studiu delší. Ve filmu od začátku víme, jak daleko se vypracoval. Po letním prologu přichází skok o 14 let vpřed, tedy do období vlády dalšího demokratického prezidenta Baracka Obamy. Protagonistu čeká důležitý pohovor v právnické firmě, kde chce absolvovat letní stáž. Do toho mu ale volá sestra, že se jejich matka předávkovala heroinem a skončila v nemocnici.
Přestože cesta domů vyžaduje mnoho hodin jízdy autem tam a zpět a ohrozí jeho studijní i kariérní vyhlídky, hrdina se rozhoduje rodinu podpořit. Návrat ke kořenům v něm zároveň probouzí vzpomínky. Ty v různých obměnách demonstrují, že v psychicky labilní a drogově závislé matce neměl oporu. Naopak, zjevně vyrůstal v silně stresujícím prostředí.
Většina flashbacků končí hádkou, domácím násilím nebo manickou epizodou. Několikrát musí zakročit policie.
Namísto postupného vývoje, který by například vysvětlil, jak se Bev stala závislou a jaké jsou příčiny jejího impulzivního chování, vidíme pásmo nepříjemných příhod. Mohly by být poskládány v libovolném pořadí. Vršení dalších a dalších příkladů všeho špatného, co J. D. s matkou zažil, neumožňuje poznat postavy v různých situacích a lépe jim porozumět.
Dramatické scény působí vykonstruovaně a postavy, i přes naturalistické ladění, jednají přehnaně. Scény z přítomnosti jsou sice lépe provázané a směřují k určitému cíli, jejich emocionální paleta je ale stejně omezená: agrese, vztek, sebelítost a tak dále.
K monotónnosti vyprávění přispívá fádní režie. Byť Ron Howard v minulosti předvedl, že umí vyprávět obrazem, v Americké elegii vyjma dynamického úvodu nechává většinu práce na hercích.
V neměnně uspávacím tempu stříhá z jedné tváře na druhou. Záběry jsou ploché a bez vnitřní dynamiky. Obrazová invence se omezuje na různé barevné tónování minulosti a současnosti. Zvláštně prkenné, tonálně příliš podobné scény splývají.
Herci, kteří by film měli táhnout, věrohodnost bohužel jen srážejí. Glenn Closeová jako rázná, ale dobrosrdečná "babi" nemá moc co hrát, nicméně předvádí civilní výkon. S parukou, nevzhlednými brýlemi a vrstvami make-upu na obličeji však připomíná karikaturu jižanských venkovanů jako z hororu typu Texaský masakr motorovou pilou.
Jindy výborná Amy Adamsová coby Bev zase nápadně přehrává. Intenzitou každého svého výstupu jako by se snažila trumfnout ten předchozí.
Náměty kašírovaných dialogů se opakují stejně jako situace, které postavy zažívají. Málokdo mluví o něčem jiném než své rodině, původu a tvrdé práci. J. D. se asi snažil více než ostatní, a proto to dotáhnul dál. Jiné vysvětlení pro jeho úspěch film nenabízí.
Byť je Americká elegie bohatá na vyhrocené konflikty, vyznívá monotónně a příběhově chudě. Nevyvolává očekávání ohledně věcí příštích, ani zvědavost týkající se motivací a počínání jednorozměrných hrdinů, o nichž na konci víme stejně málo jako na začátku.
J. D. si sice v úvodu klade otázku "Co se s námi stalo?", následně je ale zatažen do rodinného dramatu, které mu znemožňuje nalézt odpověď.
Autenticky prázdný
Zatímco předloha představovala střízlivé ohlédnutí, film jako by byl navzdory hlasu znějícímu mimo obraz vyprávěn v průběhovém čase. Nic nezkoumá, nevysvětluje, nenabízí pointu. Různé fenomény spjaté s bílou pracující třídou, od historie domácího násilí po nedůvěru v média, jen ukazuje. Bez morální komplexnosti, psychologické hloubky a kritického odstupu.
Možná byly nezáživnost a vyprázdněnost záměrem, protože životy postav nejsou jiné. Nezajímá je kultura ani politika. Televize je pro ně jen kulisa. Nezamýšlejí se nad budoucností ani minulostí. Řeší jen bezprostřední materiální realitu.
V tomto ohledu Americká elegie zjednodušujícím přístupem a vizuální i vypravěčskou plochostí věrně odráží modus vivendi těch, o nichž vypráví. Abstraktní ideje a celospolečenské souvislosti nejsou součástí jejich myšlenkového světa, a proto nepronikly ani do filmu, kterému lze tedy přiznat autenticitu minimálně v tom, jak je prázdný.
Bev by možná nezačala brát drogy, nebýt opiátové epidemie, která v posledních letech sužuje některé americké státy. Tuto skutečnost ale sama nezná, a film ji tudíž také nezohledňuje. Závislost naopak vyznívá jako anomálie, za kterou je každý zodpovědný sám a nelze ji řešit systémově.
Neznalost institucionálního rozměru mnoha problémů a celková neinformovanost skutečně přispívají k horším životním podmínkám na americkém Jihu. Ignoruje-li režisér Howard politiku, paradoxně tím příběhu dodává politický rozměr. Ať už šlo o záměr, nebo ne.
I kdyby ale okatá plytkost měla odrážet otupělost postav, není zřejmé, proč, s jakým záměrem a pro koho melodrama vzniklo. Když po dvou hodinách projevů fyzického i psychického násilí a scén, v nichž po sobě chudí, nešťastní, vážně nemocní a drogově závislí lidé hystericky křičí, naběhnou závěrečné titulky, dostavuje se - jako v každém "misery porn" - akorát úleva, nanejvýš dojetí. Ne touha situaci pochopit, změnit, a tak překlenout propast mezi různými společenskými třídami.
Od několika zahraničních kritiků si Americká elegie již vysloužila označení nejhorší film roku. Podobnou příkrost si ale nezaslouží. Je jen vyčerpávající, pramálo obohacující a podnětná nanejvýš tím, co v ní chybí.
Americká elegie
Režie: Ron Howard
Film je k vidění na Netflixu.