Letošní benátský festival uvedl pět snímků natočených v české produkci nebo koprodukci. Žádný však česká média nezaujal tak jako "plivanec" Harryho Stylese. Populární britský zpěvák při slavnostní premiéře thrilleru To nic, drahá, který od čtvrtka promítají česká kina, údajně potřísnil hereckého kolegu Chrise Pinea. Ačkoli šlo spíš o zbožné přání bulváru, podle médií při natáčení skutečně nepanovala zrovna rodinná atmosféra.
Nejprve režisérka Olivia Wildeová vyhodila herce Shii LaBeoufa, který se následně ohradil, že odešel dobrovolně. Později bulvár informoval, že Wildeová navázala milostný vztah se zpěvákem Harrym Stylesem, jenž LaBeoufa nahradil, a že se kvůli tomu dostala do konfliktu s představitelkou hlavní role Florence Pughovou. Ta byla s uměleckým vedením tak nespokojená, až se raději režírovala sama a poslední měsíce odmítla zapojení do propagační kampaně filmu.
Můžeme jen spekulovat, nakolik se to vše podepsalo na rozpačitosti výsledku. Osmatřicetiletá herečka Wildeová se coby režisérka před třemi roky prosadila chytrou teenagerskou komedií Booksmart, v Česku uvedenou pod hloupým názvem Šprtky to chtěj taky. Do zdánlivě vyčerpaného žánru vnesla svěží feministický vítr. Její nynější druhý film bohužel bezezbytku naplňuje anglický výraz "sophomore slump" používaný v případě, kdy zářný umělec, student nebo sportovec podlehne tlaku očekávání a nezopakuje stejně oslnivý výkon.
Na tom má ovšem stěžejní podíl také děravý scénář. Kromě Katie Silbermanové, jedné z autorek Booksmart, jej napsali bratři Carey a Shane Van Dykeovi, v jejichž filmografii najdeme skvosty jako Megakrajta versus Gatoroid, Superžralok či Vlkodlak: zabijácký virus. Novinku sice zásluhou hvězdného obsazení uvedl prestižní benátský festival, v divákovi však zanechá pachuť špatného béčka.
Nesourodé retro
Florence Pughové v příběhu připadla podobná role, jaká jí podle zákulisních drbů náležela při natáčení. Hraje zneužívanou Alice, která tiše a odhodlaně vzdoruje misogynnímu systému a postupně nad ním získává kontrolu. Zpočátku přitom její život vypadá idylicky. Až příliš. Se svým superpohledným a pozorným manželem Jackem, kterého se horko těžko snaží uhrát strnulý Harry Styles, bydlí ve světě připomínajícím Spojené státy na přelomu 50. a 60. let minulého století.
Nádherné šaty jasných barev, roztomilý domeček kdesi v kalifornské poušti a před ním zaparkovaný zbrusu nový Chevrolet Corvette C1, jímž manžel každé ráno s úsměvem na tváři a svačinou v elegantním kufříku vyráží do práce. Splněný sen milovníků retra. Jen Alice svým chováním a slovníkem působí spíš jako moderní, sexuálně sebevědomá žena než submisivní panička, o jakých v průkopnické feministické publikaci na toto téma nazvané Feminine Mystique pronikavě psala americká spisovatelka a aktivistka Betty Friedanová.
Protagonistka sice přes den drhne vanu, luxuje a vaří bramborovou kaši, případně s ostatními manželkami probírá přípravu tuňákového salátu, po Jackově návratu se ale může těšit na vášnivý sex na kuchyňském stole, který si užije minimálně stejně jako partner. V jejím světě neexistuje rasová segregace nebo strach z atomové bomby. Jediná politika, kterou obyvatelé podivně uzavřené komunity řeší, je zjevně ta genderová.
Trhlin v utopicky dokonalém městečku postupně přibývá a hrdinka si začíná klást otázku, co přesně obnáší třeba tajuplný projekt Victory, do něhož se všichni místní dobrovolně zapojili, nebo co se nachází v zakázané zóně, kam je manželkám vstup zapovězen. Jak už ale víme z lidových vyprávění a pohádek od Červené Karkulky po Modrovouse, ve společnosti řízené muži, kteří svou moc odvozují také od přístupu k informacím, se ženám zvídavost neodpouští.
Strojová dokonalost, s jakou aktéři dennodenně vykonávají tytéž činnosti, ať jde o lekci baletu nebo přípravu vždy totožné snídaně, je něčím mrazivá. Sice se tváří spokojeně, ale připomínají roboty bez duše a osobnosti. Alicin narůstající neklid ovšem naznačuje, že úplně prázdnými schránkami nejsou a že dokonce existuje šance na procitnutí.
Mladou ženu stíhají noční můry a halucinace s tanečnicemi, jejichž těla vytvářejí kaleidoskopické obrazce. Tak jako v muzikálech Američana Busbyho Berkeleyho, jemuž se tvůrci rozhodli vzdát poctu. Co na tom, že slavný choreograf zažíval největší slávu za velké hospodářské krize, tedy o 20 let dřív, než kdy se film navenek odehrává. Ve světle mnoha dalších scén, které rozbíjejí jakoukoli stylistickou jednotu, třeba divoké taneční sekvence stylizované podle nacistických večírků, jde o zanedbatelný detail.
Inspirace Petersonem
Děsivé vize každopádně vystihují Alicin sílící pocit, že je jen součástí obřího soustrojí, v němž plní zadanou funkci. Na to nás s repetitivní úmorností upozorňují záběry z nadhledu, v nichž se lidé stávají pouhými geometrickými prvky.
Opakování je tu hlavním vypravěčským postupem. Místo aby jedno odhalení vedlo k druhému a příběh gradoval, cestu k předvídatelnému rozuzlení oddalují nadbytečné dialogy.
Záhadnému projektu šéfuje Frank. Chris Pine jej skvěle hraje jako navenek decentního, v nitru vyšinutého lídra kultu. Inspirací mu byl kanadský klinický psycholog Jordan Peterson, obdivovaný takzvanými incely. Tímto anglickým pojmem bývají dnes označováni muži, kteří si do žen projektují svou sexuální frustraci a volají po návratu "tradičních" hodnot. Většinou jde o bílé heterosexuály přesvědčené, že na sex se ženami mají právo. Podle nich feminismus ohrožuje tento "přirozený" řád.
Když Frank svým ovečkám na zahradní party vysvětluje, co muži chtějí od žen a jaké má zavedený model soužití výhody, hezky sice vystihuje prázdnotu Petersonova blábolení, ale neříká nic přínosného pro zápletku. Akorát pojmenovává, čeho jsme byli svědky během natahované expozice.
Režisérka Olivia Wildeová jako by divákům nevěřila. Vyprávění co chvíli zastavuje, aby některá postava shrnula hlavní myšlenku a naznačila další vývoj.
Variací na jedno téma jsou i doslovné symboly typu plata vyschlých vajíček či zdí, které hrdinku v jedné scéně doslova svírají. S přibývajícími minutami film stále nápadněji připomíná tuctový horor, v němž vyděšená žena rozkrývá děsivé tajemství určitého společenství a marně se snaží přesvědčit ostatní, že není paranoidní, ale opravdu viděla padající letadlo nebo sousedku podřezávající si hrdlo. Vyprávění se přitom opírá přesně o ta klišé, která jsou hororovým fanouškům už pár desetiletí pro smích.
Místo údivu pobavení
Florence Pughová podobnou postavu před třemi roky hrála ve Slunovratu, což byl ale snímek atmosféričtější, filmařsky nápaditější a herecky vděčnější. Zde talentovaná Britka prakticky nemá psychologický materiál, jejž by mohla vytěžit. Přesto dělá maximum, aby vystihla šílenou úzkost ženy, která si uvědomuje, že je něco v nepořádku, ale ve společnosti zaslepené jednou ideologií - konzervativní představou o dělbě genderových rolí - jí to nikdo nevěří.
Druzí ji mají za hysterku, což byla norma ve viktoriánské Anglii stejně jako v Americe 50. let a film to ne náhodou připomíná dnes, kdy tělesná autonomie žen v některých zemích opět přestává být samozřejmostí. Důležité emancipační poselství však vinou režie vyznívá tupě.
Výkon Florence Pughové je rozhodně přesvědčivější než dějové zvraty, z nichž ten poslední, připomínající rádoby šokující závěry děl režiséra M. Night Shyamalana, definitivně rozmetává logiku dosavadního dění. Ústřední myšlenku o toxické idealizaci patriarchátu film slovem i obrazem předeslal tolikrát, že místo údivu se dostavuje pobavení.
To nic, drahá se pokusilo skloubit motivy z klasických melodramat režiséra Douglase Sirka, feministického hororu Stepfordské paničky, mediální satiry Truman Show nebo paranoidních psychothrillerů Romana Polanského jako Rosemary má děťátko. Režisérka Olivia Wildeová ale odlišné žánry nedokázala sladit do tvaru, který by probouzel zvědavost a vyvolával napětí či strach. Drhne tam, kde by měl zrychlovat, a čím víc toho víme, tím méně je poutavější.
Nakonec zůstávají jen ony nádherné šaty, kterými se kamera Matthewa Libatiquea až nezdravě opájí, nadužívaná hudba Johna Powella, a pocit, že kdyby šlo o půlhodinovou povídku v duchu seriálu The Twilight Zone, alespoň bychom neměli čas přemýšlet, na kolika úrovních nedává smysl.
Film
To nic, drahá
Režie: Olivia Wildeová
Vertical Ent., v kinech od 22. září.
