Mrzí mě osud Hřebejkova seriálu Víťaz. Odchod HBO ale je i úlevný, říká producentka

Táňa Zabloudilová Táňa Zabloudilová
5. 1. 2023 17:00
Když v červenci televize HBO nečekaně oznámila, že ve většině evropských zemí včetně Česka a Slovenska přestane natáčet původní seriály, udělalo to čáru přes rozpočet nejen právě dokončovaným dílům jako slovenskému Víťazi režiséra Jana Hřebejka.
Díky Tereze Polachové z českého HBO vznikly seriály Hořící keř, Pustina nebo Bez vědomí.
Díky Tereze Polachové z českého HBO vznikly seriály Hořící keř, Pustina nebo Bez vědomí. | Foto: Tomáš Nosil/HBO

Přestože videotéka HBO Max v Česku zůstává, pomyslný odchod této firmy z pozice tvůrce, který více než dekádu zvedal laťku českých seriálů, ovlivní celý zdejší zábavní průmysl. Ten posledních 12 let z pozice kreativní producentky HBO formovala dnes třiačtyřicetiletá Tereza Polachová, díky níž vznikly seriály jako Hořící keř o událostech po upálení Jana Palacha, Pustina točící se okolo boje starostky s velkou těžební společností nebo špionážní Bez vědomí z listopadu 1989.

"Na začátku jsme si mohli víc vybírat, do čeho se pustíme. Teď mi přijde, že už jsou lidé unavení, že chtějí koukat na komedie a lehčí žánry," říká Polachová v bilančním rozhovoru pro Aktuálně.cz.

Jak jste se cítila, když jste se dozvěděla, že HBO už v Česku nebude vyrábět seriály a že po dvanácti letech končíte?

Osobně se mi strašně ulevilo. Ne že bych na změny nebyla zvyklá. Firma za posledních šest let prochází už třetí velkou změnou, dvakrát se v minulosti změnila vlastnická struktura. Když ale porovnáme situaci, která nastala, když nás koupila AT&T, a tu momentální po spojení naší mateřské Warner Bros. s Discovery, tak teď je to daleko dramatičtější. Víc, než si kdo dokázal představit. Jen to většinou chvíli trvá, než k vám láva z toho zemětřesení doteče. Nejdřív se řeší Amerika, pak všechno ostatní. Mně osobně se opravdu ulevilo, protože podmínky k práci se během let hodně proměnily. Na začátku to připomínalo takové divoké a zajímavé budování, i když ta naše stavba byla spíš hradem z písku. Ale pak do toho začalo mluvit daleko víc lidí. Struktury se zahustily, přestože můj šéf zůstal stejný. Ale začaly se brát v potaz názory lidí, u kterých jsem si říkala, že nevědí, o čem mluví.

Takže už jste se v HBO necítila dobře?

Roli v tom hraje i to, že dnes tolik obsahu vzniká na základě algoritmů živených daty. Můj dnes už bývalý šéf mi během našeho rozlučkového hovoru přiznal, že je k budoucnosti skeptický. Nikoho už nezajímá kreativita. Hrozí, že se ve všem tom obsahu utopíme. 

HBO si pořád zakládá na tom, že nasazuje tituly, které kurátorují lidé, ale myslím, že tomuhle přístupu zvoní hrana. Už po příchodu AT&T se začal projevovat tlak na výrobu více mainstreamových věcí, což mně nevyhovovalo. Standard HBO byl velmi vysoko. Nechtěla jsem točit reality show. Navíc firma nijak diváka nepřipravila na to, že třeba kromě "niche" dramat začne dělat i jiné pořady, na které nebylo publikum HBO připravené. Jednodušší tituly, cestopisy, pořady o vaření nebo "jak se stát snoubenkou za 90 dní". Jedině pak můžete srozumitelně nabízet širší portfolio, jako má Netflix. No a pak je z mého pohledu problematické, že sám Netflix byl s touto strategií v rozpuku už před nějakou dobou.

Změny v HBO vás připravily také o možnost uvést minisérii Víťaz od Jana Hřebejka?

Ano, trvalo mi docela dlouho prosadit slovenský seriál, byť máme na Slovensku hodně předplatitelů a tamní trh roste. Proto jsme vnímali, že nestačí mít v každém českém seriálu slovenskou postavu, že je potřeba vyrobit kompletně slovenský titul. No a teď se to povedlo v režii Jana Hřebejka, podle scénáře Zuzany Dzurindové a Petera Nagyho. Ale na HBO už ho neuvidíme.

Co s ním bude?

Objeví se někde jinde. Na jiné platformě, někdo to koupí i s celým balíčkem dalších původních titulů HBO. Nebudou se totiž prodávat jen nové pořady, ale i ty, co už byly publikované a teď jsou stažené z nabídky.

Teď myslíte seriál Bez vědomí nebo dokument Nic jako dřív, které zmizely z českého HBO Max?

Ano, tímto způsobem Warner Bros. Discovery šetří. Osekávají, co se dá. Osobně si ale nemyslím, že je dobrá strategie zbavovat se vlastního obsahu.

Tereza Polachová (43)

Narodila se roku 1979 v Praze, u filmu začínala jako patnáctiletá, když dostala brigádu u produkce. 

Vystudovala nejprve obor mezinárodní a teritoriální studia na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, poté produkci na FAMU. 

Roku 2010 nastoupila do české HBO, kde byla jako kreativní producentka podepsaná pod sériemi Terapie, Hořící keř režisérky Agnieszky Hollandové, Až po uši od Jana Hřebejka, Mamonem Vladimíra Michálka, Pustinou a Bez vědomí od Ivana Zachariáše nebo dokumenty Dálava a Síla od Martina Marečka.

Vznikl Víťaz i proto, že jste v HBO poprvé chtěli udělat původní komedii?

Víceméně, zadání se měnilo. Opět kvůli tomu, že do toho zasahovali lidé, kteří si mysleli, že by to mělo být více mainstreamové. Pak se například s fokus skupinami řešilo, jestli je ten seriál dost dramatický. Zjistilo se mimo jiné, že spousta lidí neví, co je dramedy. Přitom jsem měla pocit, že právě tenhle žánr je u nás oblíbený. 

Díky obsazení herce Adyho Hajdu vznikla při natáčení spousta vtipných momentů, které z běžného dramedy pojetí vybočovaly, podle mého měly zůstat a nakonec dost z nich i zůstalo - ono se to od Jana Hřebejka čeká, že bude vtipný. Jenomže věc, která měla původně mířit primárně na československé publikum, byla najednou poměřovaná širší optikou. 

Stejně jsem ale s Víťazem spokojená. Nejde pořád točit depky a Hořící keře, proto jsme taky před pár lety udělali seriál Až po uši. Někdy potřebujete vidět i světlo na konci tunelu. Nehledě na to, že tohle natáčení bylo příjemné, což je pro vás taky dost důležité, když většinu času pracujete sama.

Četla jsem, že na začátku jste ze zadání natočit Až po uši nadšená nebyla.

To je pravda, dělali jsme to na povel zahraničních nadřízených a já se toho bála. Dokonce jsem se to bála ukázat Hřebejkovi. On to je původně izraelský formát, příšerně romantický. Pamatuju si, že mě Honza pozval na projekci svého filmu Líbánky, který má celkem závažné téma, a já byla hrozně nervózní. Rozpačitě jsem to dévédéčko s izraelskou předlohou tahala z kapsy. Ale dopadlo to dobře. Scenáristky Tereza Dusová a Iva Klestilová se s tím popasovaly fakt skvěle. Ať si kritici říkají, co chtějí, Až po uši je za celou dobu nejsledovanější seriál HBO na našem teritoriu.

Já jsem to tehdy docela "zhejtila".

Já vím, vy jste mi hlavně zhejtila Hořící keř. Pamatuju si, že jsme si volali s producentem Tomášem Hrubým a já mu říkala, že takové ohlasy vůbec nemám zapotřebí číst. Pro mě to byl fakt kus práce, vůbec jsem na kritiku nebyla připravená, brala jsem to hodně osobně. I proto, kolik jsem toho dělala sama. Když přijel šéf z Anglie a ptal se, kdo vlastně ten Hořící keř v HBO dělá, řekla jsem mu: já. On čekal celou skupinu lidí.

Mám s Hořícím keřem pořád ten stejný problém, ale o pár let později se mi líbila Pustina, kterou většina kritiků zdaleka tak dobře nepřijala.

Mně na Hořícím keři záleželo i vzhledem k tomu, že jsem před FAMU studovala mezinárodní vztahy. To téma mi bylo blízké, pořád si myslím, že je to nejlíp zpracovaný příběh Jana Palacha. Už přesně nevím, co jste mi tehdy vyčetla.

Černobílost postav. Všichni tam postupně "ohýbají hřbety", jen hlavní postavy Dagmar Burešové a jejího manžela hrané Táňou Pauhofovou a Janem Budařem zůstávají dokonalými hrdiny. Všichni jsou definovaní jen tím, jestli je komunisté zlomí, nebo ne.

Rozumím, nicméně Hořící keř byl opravdu úspěch. Z hlediska dalšího rozvoje původní tvorby HBO v Evropě to mělo obrovský dosah, otevřelo nám to dveře a umožnilo udělat v následujících deseti letech další tituly. Kromě toho se Hořící keř skvěle prodával. V tomhle ohledu byl důležitější než Pustina.

Dají se srovnat po výrobní stránce?

Na Hořícím keři bylo fajn, že se to za rok celé napsalo a natočilo. Zato při výrobě Pustiny jsem myslela, že to bude můj konec. Samotný vývoj scénáře trval dlouho, ve writers' roomu nám to nefungovalo. Bylo tam několik lidí, kteří nahazovali nápady a některé epizody psali spolu se Štěpánem Hulíkem, ale neposouvali jsme se. Dlouho nám trvalo zjistit, že Štěpán to prostě potřebuje napsat sám. Tehdy nás zachránil Steve Matthews z HBO Europe - kdyby nepřijel, tak bychom to snad nedopsali. On se podíval na rozepsaný scénář, identifikoval body, kde to drhlo, a nabídl nám různé cesty, kterými se vydat. Respektoval nás, nechtěl nám to přepisovat, jen nás vedl. To bylo strašně důležité.

Celý proces výroby Pustiny ale trval tak dlouho, že jsem během toho musela dát dohromady jiný seriál, Mamon. Ten podle mého dobře zarezonoval, i když původní předloha nebyla nejlepší. Při nákupu formátu se často rozhodujete jen na základě prvních dvou dílů. Ty mi přišly skvělé, bohužel pak tomu spadl řetěz. Nicméně český Mamon vznikl hlavně proto, že měla zpoždění Pustina. Kdybychom ji zvládli vyrobit dřív, asi by se dočkala lepšího přijetí. Když vyšla, tak už lidi dobře znali skandinávské noir a mohlo to působit okoukaně.

Seriál Pustina pro HBO natočil Ivan Zachariáš. | Video: HBO

Jaká byla práce na Bez vědomí, vašem posledním původním seriálu z roku 2019, který stihl premiéru?

Také složitá, trvalo rok a půl přesvědčit Brity, že tohle téma máme dělat. Oni hodně podceňovali ruskou hrozbu, což je v tomhle seriálu hlavní motiv. Kdyby pak v Anglii nedošlo k pokusu o zabití agenta Sergeje Skripala, asi by to nevzniklo. Oni měli pocit, že Rusové najednou vyskočili jako čerti z nějaké krabičky, ale já jim říkala, že u nás jsou ruští agenti celou dobu - protože jsme jim to dovolili. Bez vědomí nakonec také vznikalo těžce, první díl jsme přepisovali snad čtyřicetkrát a celé to má chyby, ale o kvalitě příběhu jsem přesvědčená.  

Četla jsem, že teď byste ráda točila žánr mockumentary?

Momentálně nemám nápad na nic. Jsem vděčná za těch skoro 12 let, byla to skvělá jízda, ale jednou musela skončit. Už na začátku roku jsem cítila, že bych měla jít, pak jsem zůstala z racionálních důvodů. Možná bych sama odejít prostě nedokázala. Když to rozhodli za mě, ulevilo se mi. Odchod HBO je nicméně smutný, protože měla rozjeté slibné věci. Třeba v Polsku vznikalo takové polské Californication, seriál Varšavjanka, cítila jsem v tom to "staré dobré HBO".

Producentka Tereza Polachová.
Producentka Tereza Polachová. | Foto: Tomáš Nosil/HBO

Ve více rozhovorech jste naznačila, že dělat v Česku dobré seriály není jednoduché, že se tu nepíše moc dobrých scénářů, chybí odvaha zkoušet nové věci, trh je malý a země nesebevědomá. Jak se vám celou dekádu dařilo v tomhle prostředí fungovat a posouvat laťku?

Jak mi jednou řekl Petr Dvořák, ředitel České televize: "Vy si tu roky pipláte jeden projekt a já mezitím řeším televizi čtyřiadvacet hodin denně." Ale ano, lidi si představují, že jsme to měli mnohem jednodušší. Že nám někdo pořád nosí scénáře a my se v tom prohrabujeme. Jenže vy musíte střídat žánry, dělat různé věci, vyvíjet se. Když začaly být populární kriminálky, Česká televize snad pět let nedělala nic jiného. My jsme si na začátku mohli alespoň víc vybírat, do čeho se pustíme. Teď mi ale přijde, že už jsou lidé unavení, že chtějí koukat na komedie a lehčí žánry.

Zároveň se vám dařilo vyrobit nebo podpořit několik výrazných dokumentárních filmů, jako jsou Velká noc, Nic jako dřív, Dálava nebo Síla.

U dokumentů bylo ale těžké zaujmout v zahraničí. Jako se to povedlo třeba rumunskému filmu Kolektiv. My jsme nenašli téma, které by za hranicemi rezonovalo, obecně ho v českém dokumentu nenacházím. Jediné, co mě napadá, je V síti od Víta Klusáka. Mně se naše filmy moc líbí, ale diskusi úplně nezvedly.

Seriály dnes víc než dřív zohledňují ženskou perspektivu a vyprávějí příběhy žen. Více se jich prosazuje i za kamerou. Zábavní byznys je ale pořád hlavně mužské prostředí. Jaké jsou vaše zkušenosti s jeho proměnami?

Dříve ženy zobrazoval jen ve stereotypních rolích, dnes je i za kamerou upřednostňuje. Jeden by řekl, že jsou ženy všude, ale není to pravda. Bohužel se někdy vyzdvihují témata, která podle mě nejsou dost důležitá. Některé woke požadavky mi přijdou praštěné a odvádějí pozornost od podstaty problému. Nicméně podívejte se na složení televizních rad nebo vedení různých televizí nejen u nás, pořád je tvoří hlavně bílí stárnoucí heterosexuální muži. A to rozhoduje. 

Musíme se jako společnost naučit koukat na problémy pod různými úhly, ženská perspektiva je důležitá, přece jen tvoříme půlku populace. V otázce kvót ale jasno nemám. Nejdřív jsem byla proti, teď jsem spíš pro, i když pořád ne úplně přesvědčená. Možná to souvisí i s věkem. Dříve jsem si taky myslela, že automaticky musím zvládnout všechno, ale teď vím, že nemůžete trávit čas zbytečně nesmysly, když třeba máte doma nemocné dítě.

Na podzimním festivalu Serial Killer říkala Anna Croneman, šéfka seriálové tvorby švédské veřejnoprávní SVT, že úplně automaticky dává prostor mužům i ženám v poměru padesát na padesát. Že to pro ni už není téma. Mě fascinovalo, že to řekla, jako by to bylo samozřejmé. U nás to téma ještě pořád je a já jsem v něm nevyhraněná. Nejde o úlevy, jde o srovnání příležitostí a odpovědností. I když máte osvíceného muže, a partneři mojí generace se na chodu domácnosti a výchově podílejí daleko víc než jejich tatínkové, pořád jsou vychovaní způsobem, který s sebou nese různá očekávání. 

Můj šéf, který je děda a má vnuky, nedávno říkal, že by byl raději s nimi, než aby psal maily. Jenže on to řeší v roli dědečka, kdežto ženy tohle mají denně. Ví, že některé věci jsou důležitější než nějaká porada.

A nacházíte se v hrdinkách dnešních seriálů? Dřív bylo v módě sledovat samé ambivalentní muže.

Pro mě bylo vždycky důležité, aby ženské postavy nepůsobily jen jako nějaké psycho případy z okraje společnosti. Rozvedená problematická hrdinka s dítětem, která nemá muže a všichni jí házejí klacky pod nohy - to už nejsem s to usledovat. Ale já mám vůbec specifické preference, nikdy jsem se třeba nenamotala na Boj o moc, vždycky si říkám, že takhle to přece není. V reálu nejsou všichni tak příšerní. Takový seriál by mě asi točit nebavilo.

Co třeba Bílý lotos?

První řadu jsem nedokoukala, protože mě odradilo tempo, nevyhovovalo mi to rytmicky, nejsem trpělivý divák. Ale všichni říkají, že druhou řadu musím vidět. Tak tomu možná ještě dám šanci.

Jaké seriály máte nejraději?

Kdybych měla vybrat tři, tak nejvíc se mi líbil Temný případ. Já na to tehdy koukala úplně fascinovaně. Záviděla jsem jim, že si dovolili něco tak pomalého. Pak izraelská Fauda, je jednoduchá a dokazuje, že na skvělou věc nejsou třeba nekonečné finance. Byť až ve třetí řadě obsadili herečku, která nemá parametry supermodelky. A jako třetí Roky a roky. Tam se z roku 2019 dostali až do roku 2024, je tam konec fiktivního druhého období Donalda Trumpa jako amerického prezidenta a bylo to tak podobné dnešku, že z toho mrazilo. Částečně reflexivní, částečně vizionářské. 

Dystopii, na kterou jsem se zpočátku nedokázala koukat, je Příběh služebnice, to mě jako ženu drásalo tak moc, že to nešlo. Děsné, když víte, že existují země, kde je takovéhle postavení žen téměř realita.

Tereza Polachová v roce 2014 na předávání cen Český lev, kde její Hořící keř získal do té doby rekordních 11 sošek.
Tereza Polachová v roce 2014 na předávání cen Český lev, kde její Hořící keř získal do té doby rekordních 11 sošek. | Foto: ČTK

Jak se vám líbí, co dělá nová česká videotéka Voyo? Je vidět, že nemyslí na zahraničního diváka, jako to dělala HBO, a hraje spíš českou hru.

Dělají toho hodně, ve velkém časovém presu, a přitom by to potřebovalo spíš trochu zrát. V tomhle byznysu si také musíte uvědomit, pro koho děláte. Podle mě měli zpočátku větší ambice, ale teď už vědí, že obsluhují zejména diváky televize Nova. Vše se točí kolem sledovanosti. A tu má i na Voyu větší kuchařský Masterchef a reality show Love Island nebo Praha - den & noc než jejich původní dramata typu Guru nebo Případ Roubal.

Co říkáte na facelift iVysílání České televize, které je od loňska streamovací platformou s vlastním obsahem?

Generační obměna má určitě velký význam. Líbí se mi jejich webseriál o sexuálním násilí Pět let, ten formát, ta kondenzovanost. Myslím, že je úlohou České televize se posouvat tímhle směrem. My jsme ji v HBO vnímali jako konkurenta, ona nás asi taky, i když jsme ve srovnání s ní vyráběli malinko obsahu. Pod současným vedením ale udělali neuvěřitelný krok a měli by v tom pokračovat. Přála bych jim ještě víc odvahy, bylo by skvělé, kdyby dělali větší mezinárodní koprodukce. Vyzkoušeli si to na minisérii o Marii Terezii a teď by byla fajn nějaká věc ze současnosti.

A co teď čeká vás?

Když najdu téma, pustím se do něj. Už jsem dostala nějaké nabídky, ale rozhodla jsem se to zatím nechat být a zůstat na volné noze. Myslím, že potřebuju ještě chvíli na to se nadechnout. Vždycky jsem si říkala, že nechci vlastní produkční společnost, že to není moje touha, ale dnes už si to představit dokážu. Zjistila jsem, že mě baví i učit, jsem na FAMU a budu učit na novém Televizním institutu v Brně. Taky se hodlám chvíli věnovat dramaturgii, ta myslím, že mi jde, nejvíc mě vždycky baví development. Akorát z developmentu žádný producent živ není. Uvidíme.

Bez vědomí je splněný sen, vždycky jsem chtěl točit špionážní drama, říká Zachariáš

Filmařům se do natáčení období komunismu moc nechce, řekl DVtv v roce 2019 režisér Ivan Zachariáš, autor seriálu Bez vědomí od HBO. | Video: Martin Veselovský, DVTV
 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 5 hodinami

AC Milán opět prohrál milánské derby, za Inter rozhodl Martínez

Fotbalisté AC Milán pokračují v nepřesvědčivých výkonech, po prohře v italském Superpoháru prohráli derby s Interem i ve 21. kole Serie A. O výhře 1:0 rozhodl brankou Lautaro Martínez. Neapol zvítězila na hřišti Spezie 3:0 a upevnila si suverénní vedení v tabulce. Dvěma góly se na páté výhře lídra za sebou podílel nigerijský útočník Victor Osimhen, který se šestnácti brankami vládne pořadí střelců. Fiorentina podlehla Boloni 1:2 i kvůli ruce Antonína Baráka. FC Turín si poradil doma s Udine 1:0 a vystřídal soupeře na sedmém místě.

Zdroj: ČTK
Další zprávy