Současnou seriálovou produkci asi nejlépe charakterizuje slovo záplava. Poté, co média v desátých letech začala používat slovní spojení quality TV, následovalo úspěšné tažení Netflixu, který se rozhodl dobýt svět s pestrou zásobou amerických i lokálních titulů, kvůli nimž by diváci zapomněli chodit do kina. O něco podobného se pak začaly pokoušet i další streamovací platformy od Applu přes Amazon po Disneyho, které v posledních letech rostly jako houby po dešti. Sledování seriálů se stalo jedním z dominantních způsobů, jak trávit volný čas.
Během období karantén po vypuknutí epidemie koronaviru, jež stále úplně neskončila, význam videoték ještě vzrostl. Televizních titulů na pokračování je na výběr opravdu hodně. Neznamená to ale, že nás v ekonomicky nejisté době rostoucí inflace nečekají otřesy v zábavním průmyslu, právě naopak. I zajištěné domácnosti dnes pomalu osekávají výdaje a ruší předplatné více streamovacích služeb naráz, ať už kvůli předtuše finančních potíží, nebo jednoduše proto, že seriály na třech platformách neukoukají.
Od začátku roku má problémy Netflix, jehož akcie klesly v důsledku pomaleji přibývajících předplatitelů, a podle slov šéfky divize celosvětového obsahu Bely Bajariaové se začíná cítit jako outsider. Obavy ale pociťují všechny streamovací společnosti. Českých diváků se teď dotkne útlum HBO, které zde působilo nejdéle a jako jediné z nadnárodních firem tu vyrábělo původní obsah. V důsledku sloučení společností WarnerMedia, což je vlastník HBO, s Discovery+ navíc z videotéky HBO Max mizí některé tituly. Mohlo by se zdát, že v seriálové záplavě nám nemusejí chybět. Jak ale ví každý pravidelný divák, většina obsahu na streamovacích službách je balast. A právě na HBO byl spoleh jako na záruku kvality.
Celosvětově je producentem velké části nejlepších, nejoceňovanějších seriálů, i v Česku bylo možné brát jeho značku jako signál, že čas, který jste se rozhodli strávit u monitoru či obrazovky, nebude ztracený. V neposlední řadě kvůli odchodu HBO přijde o práci řada zdejších talentovaných tvůrců a televizních či filmových profesionálů. HBO u nás netočí jen seriály, také koprodukovalo filmy, hlavně dokumenty. Například Velkou noc od Petra Hátleho, vítěze jihlavského festivalu z roku 2014, nebo Nic jako dřív režisérů Kláry Tasovské a Lukáše Kokeše. Stejně tak spolupracovalo na některých projektech Martina Marečka.
Seriály jako téma pro veřejnou debatu
HBO v Česku působilo už předtím, než se roztrhl pytel se seriály, a dokonce dříve, než média začala psát o zlatém věku televize. Když v minulé dekádě začalo být zřejmé, že přihlouplé sitcomy a vztahové ságy o karikaturních postavách z 90. let minulého století jsou překonané, byla to do velké míry zásluha HBO, které si tehdy ještě říkalo "vaše domácí kino". HBO je zkratka pro Home Box Office.
I díky němu se seriály začaly podobat filmům, zároveň ale přinášely jiný druh zábavy - disponují delší stopáží, se kterou dnes pracují novými způsoby. Kromě propracovanějších zápletek a mísení či inovování žánrů znamenal televizní obrat k větší komplexnosti především důslednější práci s postavami. Místo jednorozměrných figur a nekonečného opakování osvědčených nápadů jsme dnes zvyklí sledovat románová vyprávění o rozporuplných, tekutých charakterech, které se v čase vyvíjejí jako skutečné lidské bytosti.
Seriály navíc umí lépe než filmy uchopit stoupající povědomí o mnohosti identit a perspektiv, ze kterých můžeme nahlížet společenská témata, a stále víc ovlivňují veřejnou debatu. Jejich prostřednictvím může divák zažít či pocítit různé životní zkušenosti. V poslední době je to nejpatrnější díky titulům s hrdinkami, o teenagerech nebo postavách s nejednoznačnou genderovou identitou. Není to tak dlouho, co jsme byli zvyklí nahlížet svět především perspektivou zralých mužů a jejich zájmů. Až poslední dobou se i díky popkultuře mění dominantní náhled na důležitá společenská témata, jako jsou postavení žen či gender jakožto spektrum.
Matka Jana Palacha
České HBO si pochopitelně hledělo spíše lokálních témat. Jeho prvním zdejším projektem byla Terapie s Karlem Rodenem, do velké míry sázka na jistotu. Původně izraelský seriál má dnes už čtrnáct verzí v různých jazycích, kromě USA a České republiky vznikl například v Makedonii.
V roce 2013 však HBO uvedlo Hořící keř, který napsal jeden z nejzajímavějších současných televizních scenáristů Štěpán Hulík. Kreativní producentka Tereza Polachová, už od Terapie formující tvorbu české pobočky, pro něj získala světoznámou režisérku Agnieszku Holland.
Hulík zpracoval jeden z významných a přitom málo známých příběhů nedávné české historie - o snaze matky Jana Palacha, zastoupené advokátkou Dagmar Burešovou, domoct se spravedlnosti žalobou na poslance Viléma Nového, který šířil lži o smrti jejího syna. V Hulíkově podání nešlo o pouhé převyprávění událostí po sebeupálení studenta historie. Minisérie vystihla ubíjející situaci nejen všeobecného pocitu nemyslitelnosti vzpoury proti režimu, ale také nefunkčnosti institucí, neschopnosti čelit manipulacím s informacemi a prosté složitosti reality.
Hořícímu keři se nevyhnula zdejší porevoluční tendence vykreslovat postavy bojující proti komunismu jednoduše jako hrdiny a všechny ostatní coby zbabělce ohýbající hřbet. Přesto minisérie patří k nejlepšímu, co u nás po roce 1989 v audiovizi vzniklo.
Porevoluční best of
HBO poté znovu vsadilo na jistotu v podobě režiséra Jana Hřebejka, herečky Ani Geislerové i dalších atraktivních tváří a vyrobilo několik řad podprůměrné romantické komedie Až po uši, opět podle izraelské předlohy. V roce 2015 však stanice vyrukovala s dalším ambiciózním titulem, remakem norské detektivky Mamon. Neohromil, ale pokračoval v kurzu, který velel přinášet do Česka nadprůměrné věci, přímo rozebírající lokální kontext, nebo v něm přinejmenším dobře fungující. Ačkoliv měl Mamon norskou předlohu, podnětným způsobem připomínal české korupční kauzy, nejvíce vytunelování Mostecké uhelné společnosti.
Nejvýraznějším úspěchem české HBO se pak stala Pustina, opět Hulíkova variace na temnou detektivku z periferie, jaké nejlépe dělají Skandinávci. Napsaná s citlivosti někoho, kdo se intenzivně zajímá, jak lokální souvislosti ovlivňují charakter lidí. Scenárista s režisérem Ivanem Zachariášem dostali to nejlepší z herců jako Zuzana Stivínová a Jaroslav Dušek. Povědomou detektivní kostru opentlili nejenom slušným vizuálním zpracováním severočeské deprese, ale především chytře napsaným příběhem o rozpadu jedné rodiny v důsledku příliš toxické maskulinity a narcismu. Tehdy téma ještě v Česku nebylo diskutované, a tak Hulíka nikdo neobviňoval, že chce být jen trendy.
Odsudků za trendy obal si nicméně tvůrci užili dost. Část kritiků také Pustině vyčítala nedostatečnou originalitu, přestože o ni seriál neusiloval, podobně jako o ni neusilují například čeští rapeři, také přebírající zahraniční vzory. Pustina dokázala s obrovským přehledem uchopit a naplnit jednu z nejoblíbenějších seriálových šablon a společně s Hořícím keřem patří k českému porevolučnímu "best of". Málokterý televizní obsah je zcela originální, v Česku však na vycházení z osvědčených vzorů nejsme úplně zvyklí.
Méně povedená byla poslední zdejší minisérie HBO, v roce 1989 se odehrávající Bez vědomí, přestože záměr uchopit období těsně před a po převratu v intencích špionážního dramatu se zdál skvělý. Nakonec však celek srážel výkon u HBO nepochopitelně oblíbené Táni Pauhofové i scénář, který v první polovině vytvořil očekávaní, jaká v té druhé nenaplnil. Drama z prostředí tajných služeb nám nakonec o porevolučním Československu neřeklo nic moc jiného, než že lidé hrají špinavé hry a často nejsou tím, kým se zdají být. Přesto Bez vědomí nebylo žádným průšvihem. Pokusilo se přijít s něčím, co nikdo jiný nedělá, a příjemně změnit představy o tom, co je možné.
Crème de la crème
Seriálová tvorba HBO mohla české publikum lehce dráždit svoji cool estetikou, která občas vyznívala prázdně a komunikovala záměr této televize být lepší než ostatní. Lepší než český standard. Pokud ale chceme byt spravedliví, musíme uznat, že HBO se skutečně povedlo stanovit laťku pěkně vysoko svým působením tlačit i na konkurenci, a Pustina s Hořícím keřem budou nadlouho patřit k nejlepším zdejším titulům.
Kromě spolehlivosti, se kterou pravidelně vydávalo nadprůměrné tituly, HBO vynikalo evidentní snahou dělat věci jinak, dávalo jim výhradní péči a posouvalo zdejší televizní tvorbu. V tom smyslu bylo nedocenitelným hráčem, jenž přináší nové impulzy celému prostředí.
V poslední době se i vlivem HBO v místní televizní krajině mnohé mění. Česká televize sice stále vyrábí detektivky typu Hlava Medúzy, zároveň se však tu a tam snaží natočit kvalitnější titul. Před několika měsíci odvysílala výjimečnou minisérii Podezření, kterou napsal Štěpán Hulík. Do jejího portfolia přibyla online platforma iVysílání pro webseriály, díky které si může testovat mladé talenty a jež přinesla například teenagerské drama TBH. Momentálně však ředitel České televize Petr Dvořák kvůli poklesu reálné hodnoty koncesionářského poplatku avizuje šetření a menší investice do obsahu, přičemž ministr kultury Martin Baxa z ODS uplynulý víkend opět zamítnul možnost tento poplatek navýšit.
Zpět na soukromou Novu navíc z veřejnoprávní České televize odešel její nejúspěšnější producent Michal Reitler, který má nově na starosti seriálovou produkci pro nováckou streamovací službu Voyo. Právě ta teď zřejmě bude zdejším seriálovým lídrem. Během posledního půl roku vydala minisérie Případ Roubal, Guru, Iveta a Jitřní záře. Do konce roku má uvést očekávaného Krále Šumavy od režiséra Davida Ondříčka.
Voyo zatím hraje úplně jinou hru, než jakou mělo rozehranou HBO, které vždy chtělo být srozumitelné a atraktivní i za hranicemi. A přestože fokus Voya na dramatizaci skutečných událostí z nedávné doby, které se všechny odehrály v Česku, je skvělou volbou, ani jedna z letošních minisérií nepatří do kategorie "musíte vidět". Nepochybně tu ale existuje mnoho příběhů, které stojí za to vyprávět a mají potenciál rezonovat u veřejnosti, Voyu se jen zatím nepodařilo najít v nich přesah. Možná uspěje v budoucnu. Styl HBO s jeho ambicemi tvořit jen crème de la crème bude v Česku každopádně chybět.
