Americký snímek Shortbus, uvedený na letošním festivalu v Cannes i na festivalu Mezipatra, předchází pověst díla šokujícího, provokativního a nekonvenčního. Té pověsti snímek, který bude od čtvrtka v kinech, dostává. Jen leckdy trochu jinak, než asi bylo úmyslem.
Otevírá ho dynamická pasáž, která se ale od zbytku filmu nápadně liší - soulož jednoho z párů je prostříhávána se svéráznou autoerotickou praktikou homosexuála Jamese, jež odpovídá na otázku mnohých experimentujících prepubescentů, jestli je možné se jazykem dotknout vlastního penisu.
Pak se v altmanovském stylu rozjede mozaika osudů několika obyvatel New Yorku, které se sebe vzájemně občas dotknou, což samozřejmě platí i o hrdinech. Nejdůležitějšími figurami jsou párová poradkyně Sofie a její manžel Rob, sadomasochistická punkerka Seferin a homosexuální pár dvou Jamesů.
V budování příběhu je Shortbus vlastně konvenční. Každý z hrdinů má (až pěkně po hollywoodsku) nějaké to trauma. Sofie není schopná dosáhnout orgasmu, Severin má problémy s identitou a po smrti toužící James nedovolí druhému Jamesovi pohlavní styk. Rozhřešení jim přinese až setkání s krásným mladíkem Cethem a následně Caleb, voyeur ze sousedství.
Titulní Shortbus je klub, ve kterém se všechny tyhle figurky scházejí. "Je to jako v šedesátých letech - jen míň nadějí," říká jeho šéf o světě svých zákazníků. Ještě předtím, než do jeho klubu vstoupí maškarní průvod, za kterým následuje trocha kouzlení s hořícími svíčkami; a nakonec katarze v podobě omšelého symbolu prozření a smíření se sebou samým - moře.
Infobox
- KARNEVAL ZVÍŘAT - Jako předfilm Shortbusu je uváděn hravý animovaný snímek Karneval zvířat Michaely Pavlátové, vítěz letošního Anifestu. Rovněž nahlíží různé podoby sexuality, ale činí tak formou příjemnější a hravější, i když se nezříká vážných podtónů, třeba v pasáži věnované touze staré ženy či v poetickém snu vzájemně osamělé dvojice.
Krom ztotožnění sexuálního hledačství s hledačstvím milostným vydává Shortbus i poselství, že po pádu WTC padla tabu a staré jistoty. Že lidé jsou v tom náhle nejistém světě - kde každou chvíli vypadává proud, až na konci vypadne úplně - tak osamoceni, že si musí vypomoci sami i po stránce sexuální.
Ale není to jen zpráva negativní. Pád věží obchodního centra je tu sice ztotožňován s apokalypsou - ta ale zničila starý, rozuměj konzervativní a nudný, svět a otevřela bránu všemu novému, rozuměj odvážnému a provokativnímu.
I v tomhle je Shortbus typickým zástupcem amerického nezávislého filmu. Bouří se proti předsudkům, ale nepředkládá nic nového. Chce být jiný. Pravda, může působit šokantně, i když co dnes považovat za šokující?
Dlouhé afektované monology o ženském orgasmu jsou šokující jen svou rozvleklostí a sexuální scény působí nuceně - jako ta, v níž spolu souloží tři homosexuálové a přitom zpívají americkou hymnu.
Zajímavé momenty souvisí spíš s frustracemi nesexuálními. Třeba v příběhu dívky trápené shodou svého jména se jménem celebrity, kterou její kolegyně konejší slovy "Na světě je přece místo pro dvě Jennifer Anistonové".
Na světě je samozřejmě místo i pro film Shortbus. Jen by si tu pozornost pro sdělení, že na pohlaví nezáleží a všichni by si měli tak nějak vyhovět, nemusel vydobývat tak okázale, a přitom vlastně konformně.
Shortbus (Shortbus), USA 2005. Scénář a režie John Cameron Mitchell, kamera Frank G. DeMarco, hrají Sook-Yin Lee, Paul Dawson, Lindsay Beamish, PJ DeBoy, Raphael Barker, Jay Brannan a další. 102 minut, distribuce Aerofilms.
