Každou novinku Stevena Spielberga, který příští sobotu oslaví pětasedmdesátiny, doprovázejí mimořádná očekávání. V případě West Side Story to platilo dvojnásob.
Režisér, jenž za padesátiletou kariéru zkusil skoro každý hollywoodský žánr, se rozhodl natočit svůj první muzikál. A to navíc novou verzi klasiky, která se stala mezníkem a získala deset Oscarů včetně toho za snímek roku.
Filmová adaptace muzikálu, jehož autory jsou skladatel Leonard Bernstein, libretista Arthur Laurents a textař Stephen Sondheim, vznikla čtyři roky po jeho broadwayské premiéře v roce 1957. Natočili ji dva režiséři: Robert Wise a Jerome Robbins, jenž jako autor tanečních čísel navíc obdržel zvláštního Oscara za přínos filmové choreografii.
Steven Spielberg se do hudby West Side Story zamiloval již v dětství. O její nové verzi vážně uvažoval od roku 2014. Natáčení ale začalo o pět let později a premiéra se odkládala kvůli pandemii koronaviru.
Základní dějové motivy "příběhu ze západní čtvrti" v jevištní podobě i obou filmech vycházejí ze Shakespearovy tragédie Romeo a Julie. Místo znepřátelených rodů Monteků a Kapuletů však proti sobě stojí pouliční newyorské gangy chudých mladistvých, kteří bojují o teritorium: američtí běloši Tryskáči a portorikánští přistěhovalci Žraloci.
Konflikt se vyhrotí, když se někdejší člen Tryskáčů Tony zamiluje do krásné portorikánské dívky Marii, mladičké sestry vůdce Žraloků. Právě Portorikánce Bernarda pak Tony krátce nato v zoufalém afektu během bitky zabije.
Scenárista nového snímku Tony Kushner, jenž se Spielbergem spolupracoval na filmech Mnichov a Lincoln, některé dialogy trochu "opepřil". Příběh, odehrávající se koncem 50. let minulého století, však neaktualizuje za každou cenu. Ani nemusí. Obě hlavní témata West Side Story - rasová nesnášenlivost a pouliční násilí - jsou v současné Americe problémem možná ještě palčivějším než tehdy.
Scénář má blíže k broadwayské inscenaci. Největší zásah představuje genderová proměna postavy, u níž Tony pracuje v dragstoru. Transformace Doca v jeho ovdovělou ženu Valentinu však má smysl. Není to ústupek politické korektnosti, nýbrž hold filmu z roku 1961.
Valentinu ve Spielbergově adaptaci ztvárňuje devětaosmdesátiletá Portorikánka Rita Moreno, která v předchozím filmu hrála Anitu a po zásluze za to získala Oscara. Postava Tonyho mentorky je oproti té Docově značně přepracována. Je to navíc ona, kdo vroucně zpívá skladbu Somewhere, kterou se v originále po smrti Mariina bratra Bernarda zakázaní milenci ujišťují o vzájemné lásce.
Taneční scény vytvořil Justin Peck, rezidenční choreograf souboru New York City Ballet. Nesnaží se napodobovat nebo kopírovat choreografii Jeromea Robbinse, vychází však z jejího ducha. Efektní pohybová čísla se znovu přirozeně prolínají s akrobatickými prvky a tanečně stylizovanými rvačkami.
Nejvýraznější proměnou prošla choreografie hudebního čísla Cool, které v novém kontextu vyznívá jinak. Sekvence zasazená do trosek domu ve čtvrti, která po demolicích vypadá spíše jako válečná zóna, pracuje s pohybovými prvky vzdáleně připomínajícími parkour.
I nová choreografie však přesně souzní s partiturou, jež - navzdory variacím v aranžmá a občas i rozdílnému řazení písní - zůstává v zásadě nezměněna. Přesto nezní anachronicky.
Skladatel Leonard Bernstein využil dynamické, místy téměř disonanční postupy někdejších forem jazzu, jakými byly bebop či cool jazz. Ty doplňují temperamentní latinskoamerické rytmy, vypjaté kuplety, ale také křehká milostná vyznání nebo symfonická orchestrace.
West Side Story je dokonalé retro pro publikum 21. století. Přestože v mnoha aspektech zůstává věrné kořenům, díky Spielbergově bravurní režii působí moderněji, výbušněji a také "filmověji" než předchůdce. Pečlivě balancuje mezi realismem a stylizací - například bitky obou part už neinscenuje jen v symbolické rovině.
Vizuální koncepce filmu, který s jedinečným citem pro barvy, nasvícení scény i sklon a pohyby kamery nasnímal Janusz Kamiński, je promyšlena do detailu. Místy se skoro zdá, že s protagonisty tančí samotná kamera.
Nejznámější sekvence jako "balkonová scéna" na požárním schodišti zůstávají zachovány. Většinu pěveckých i tanečních čísel však režisér přemístil do realističtějších exteriérů, případně do odlišných interiérů, které textům písní dávají nový význam.
Některé změny příběh obohacují, jiné vyznívají trochu svévolně. Tvůrci se nebojí pracovat se silnými emocemi, nesklouzávají však za hranu melodramatičnosti.
S realističností koresponduje také výběr herců. Mnohé členy portorikánského gangu v první verzi West Side Story zosobnili běloši nalíčení hnědým make-upem. Spielberg však hispánské postavy obsadil jen herci téhož původu. Ve filmu navíc vedle angličtiny zaznívá španělština nebo dialogy kombinující oba jazyky. Obsah španělských vět titulky záměrně nepřekládají.
Pěvecké i taneční výkony jsou bezchybné. Herecky ale ženy zastiňují muže, byť Ansel Elgort v roli Tonyho a především Mike Faist jako vůdce Tryskáčů Riff jsou přesvědčiví.
Největším hereckým objevem je v době natáčení teprve osmnáctiletá debutantka Rachel Zeglerová, která ztvárnila Mariu. "Portorikánské Julii" vtiskla pel sladké dívčí nevinnosti a zároveň romantické roztouženosti. V nejemotivnějších momentech vyzařuje takřka stejnou rozdychtěnost jako Olivia Husseyová v nejlepším filmovém zpracováním Romea a Julie, které roku 1968 natočil Franco Zeffirelli.
Znamenitá je rovněž představitelka Anity, třicetiletá americká herečka, zpěvačka a tanečnice Ariana DeBoseová, jež má zkušenost s broadwayskými muzikály. Její vzrušující vervou sršící taneční číslo proměňuje strhující song America, který Spielberg situoval na rušnou newyorskou ulici, ve vrcholný okamžik.
Přestože z ní v poslední půlhodině již trochu vyprchává energie, nová West Side Story je jedním z nejlepších filmů roku. Při udělování Oscarů zřejmě bude atakovat rekordní ocenění svého předchůdce.
West Side Story
Režie: Steven Spielberg
Falcon, česká premiéra 9. prosince.
