reklama
 
 

Mnichov: Příběh bez happy endu

2. 2. 2006 0:00
Recenze - Pěti oscarovými nominacemi i rozporuplnými reakcemi provázený Mnichov vypráví o beznaději nad světem.

Logo Spielbergovy produkční společnosti DreamWorks s chlapcem zasněně rybařícím na srpku měsíce se k tomuhle filmu moc nehodí.

Není tu místo pro sladkobolné scény a přesvědčení, že všechno zlé se nakonec v dobré obrátí. V Mnichovu zlo jen plodí další zlo, krev další krev. Mnichov se stává obžalobou; poselstvím o neutuchající touze ovládat svět.

Kdy to skončí

Film vyvolal řadu rozporuplných reakcí už před premiérou, prý se minimálně nedrží skutečných událostí. Spielberg kontruje, že film je především modlitbou za mír.

Důležité pro hodnocení Mnichova-snímku však také je, že to, co je iritující z hlediska historického (i politického), může být přínosné z hlediska filmového, uměleckého.

Pak lze také ocenit, že Spielberg se nestaví ani na jednu stranu konfliktu. Spíš se ptá, kde se ve spirále vražd, bombových útoků a hvízdajících střel ztrácí racionalita. Obě strany uvíznou v kolotoči zabíjení, obě mají paranoidní strach o své životy, smrt plodí jen další smrt. Touhu po pomstě nic nemůže zastavit, protože se vždycky objeví další vhodná oběť.

Hlavním hrdinou je mladý Izraelec Avner. Velí izraelskému týmu, který má pomstít životy brutálně zavražděných izraelských sportovců. Jeho "akceschopnost"  zlidšťují scény s těhotnou manželkou a opulentní večeře, které pořádá pro svůj tým.

Od počátečních nejistot rychle nabude přesvědčení o správnosti svého jednání; i ve chvíli, kdy už téměř všichni členové skupiny pochybují o smysluplnosti své mise, zůstává stát v čele boje za "dobrou věc".

Nedůslednost při výstavbě

A tak zatímco zbytek světa pokračuje v olympijských hrách, vybíjí izraelské komando pod Avnerovým vedením v nejrůznějších velkoměstech (Řím, Paříž, New York, Bejrút, Athény, Londýn) jednoho nepřítele za druhým.

Krvavý řetězec důmyslných akcí je prostříhán se stejně brutálními a krvavými sekvencemi, které formou flashbacků  zaznamenávají chronologii palestinského útoku. Režisér staví palestinskou a izraelskou vinu na stejnou úroveň a posiluje beznadějné vyznění příběhu, v němž není vítězů ani poražených.

Čím je však Spielberg nekompromisnější v zobrazování brutálních scén, jako je celá sekvence masakru izraelských sportovců, tím víc se mu nekompromisnosti nedostává při výstavbě snímku.

Stošedesátiminutový film má pomalý rozjezd aproblémy s tempem. Je až příliš zahlcen mdlými a poněkud hlubokomyslnými dialogy, které mají napomoci pochopit psychiku hrdinů. I peripetie kolem nedůvěry k informátorovi jsou neúnosně dlouhé.

Přesto je Mnichov výjimečným filmem v kontextu Spielbergovy filmografie, režisér se v něm vzdává své lásky k happy endům. Příběhy jako tenhle happy endy nenabízejí a režisér si je toho vědom.

Film je výjimečný i v kontextu současné americké kinematografie. Je dobré vidět jej v době, kdy hollywoodský film zamořuje hyperkorektní až podlézavý vztah k americké politické linii.

Názory na Mnichov-politický manifest se budou různit, názory na Mnichov-filmovou událost jsou a budou jednoznačnější.

Profil Stevena Spielberga najdete ZDE.

autor: Irena Hejdová | 2. 2. 2006 0:00

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama