Recenze - U animovaných filmů je vždycky dobré si rozmyslet, pro koho jsou vlastně určené. Většinou máme ve zvyku si myslet, že jsou to vlastně filmy pro děti a na druhém místě také pro dospělé s tím, že dětem je určeno pohádkové prostředí a různé fyzické žertíky typu mlácení, padání nebo roztomilého mžourání. Teenageři si u nich mohou zase užít narážky na jiné filmy nebo popkulturu obecně a rodičům bývá často určená samotná příběhová linie, ve které jde obvykle o různá morální dilemata spojená s výchovou nebo rodinou obecně. Nakonec se dá říct, že dnešní animované filmy, které můžeme vidět v kině, jsou něco jako zábava pro celou rodinu, kde se ale každý rodinný příslušník baví sám něčím jiným než ti ostatní.

Foto: Falcon

Přesně v tomhle duchu by šel popsat i Hotel Transylvánie, nový film studia Sony Pictures Animation (jinak tvůrci Zataženo, občas trakaře nebo Divoké vlny).

Děti si užijí záplavy legrační příšerek, které se rozpadají se na kusy, šklebí se nebo prdí, teenageři odhalí narážky na Stmívání či různé klasické horory a pro rodiče je tu ústřední postava hraběte Draculy, který se vyrovnává s dospíváním své dcery. Jenže v případě tohoto filmu platí, že kdo se chce zavděčit všem, ten se nakonec nemusí zalíbit nikomu.

Většina humoru je totiž buď příliš dětinská nebo příliš afektovaná. Film nepředvádí hysterickou přehlídku rychlopalných absurdních vtipů jako třeba zmíněné Zataženo, občas trakaře, ale spíš sází na situační komiku vycházející ze špičkování dvou ústředních postav, hraběte Draculy a lidského turisty Jonathana. Postavy ale ani tak nevtipkují, jako spíš se všelijak nepatřičně předvádějí a pózují. Navíc je sice hezké, že autoři vychází z hororového žánru, jenže si z něj půjčují jen vzezření monster, ale ne jejich typické chování.

Příšery ve filmu nejen že nikoho neohrožují, ale přímo a otevřeně odmítají strašit. Draculův hotel, podle kterého má snímek své jméno, má naopak sloužit jako azyl pro příšery, které se bojí nepěkné lidské vlastnosti likvidovat všechno, co působí cize a nezařaditelně.

Foto: Falcon

Hotel Transylvánie je po filmu Norman a duchové dalším „hororovým" animákem letošního podzimu. K tomu je ale třeba poznamenat, že oba filmy vlastně nejsou kontroverzní v tom, že by do dětského filmu zaváděly žánr určený pro dospělé. Americké děti totiž samozřejmě Draculu, Frankensteina, vlkodlaka a další příšery moc dobře znají a připomínají si je každý Halloween.

V Hotelu Transylvánie mohli bydlet i gumoví medvědi

U Hotelu Transylvánie je  naopak spíš překvapující, jak moc jsou zdejší monstra bezzubá a jak moc se tvůrci snaží zdůraznit, že jsou to přes všechny své nadpřirozené dispozice k zabíjení lidí v podstatě mírumilovná stvoření, která se chtějí kamarádit. Samozřejmě, že tenhle přístup má vychovávat děti k toleranci, problém ale je, že s takhle extrémně sluníčkovou pozicí se už vlastně skoro nedá mluvit o hororových vlivech.

Foto: Falcon

Film by  nevyzněl o moc jinak, kdyby místo strašidel obývali hotel Transylvánie třeba gumoví medvídci, kteří se sem ukryli proto, že je lidé balí do plastových pytlů a ve velkém je pojídají. Norman a duchové po téhle stránce dopadl mnohem lépe, protože se sice také výrazně otře o motiv lidského odporu k jinakosti, ale bere ho mnohem vážněji a s větší úctou k žánru. Nejen, že se nezdráhá sahat k morbidním žertíkům typu obnažených mozků, ale v některých pasážích se snaží být i v mezích dětského filmu docela strašidelný.

Když se zaměříme na „dospělou" linii filmu, totiž na jeho příběh, překvapivě zjistíme, že vlastně pro dospělé tak úplně není. I když hlavní postavou, kterou film většinu děje sleduje, je starostlivý otec hrabě Dracula, tím, komu film celou dobu ve skutečnosti dává za pravdu, je jeho dospívající dcera Mavis.

Otec Dracula a blesk lásky

Dracula je ve filmu podaný jako vyložená karikatura přehnaně úzkostného otce, který navíc v závěru musí potupně odprosit kluka, do něhož se jeho dcera zakoukala, aby se k ní vrátil. S tím, že onen kluk jménem Jonathan je tak neuvěřitelně protivným prototypem přihlouplého pubertálního zážitkového turisty, pro kterého je všechno „boží", že část publika velmi brzy začne litovat, že se hrabě Dracula a ostatní monstra ve filmu dala na cestu radikálního pacifismu a nenaplnila staré dobré pravidlo hororů, že náhodní turisté zpravidla umírají první.

Místo toho ale celý strašidelný hotel nakonec najede na Jonathanovu linii primitivního „odvazu" a dokonce se dozvíme, že do Mavis a Jonathana „uhodil blesk lásky, kteý udeří jen jednou" a že jsou si tedy jednou provždy souzeni.

Jestliže ve filmu Rebelka nakonec přes určitý kompromis musela mladá hrdinka podřídit svůj život představám matky, tak v Hotelu Transylvánie máme úplně opačný příklad - otec zcela kapituluje před pubertálním vzdorem a letmým zamilováním své dcery.

Hotel Transylvánie zkrátka leccos slibuje, ale máloco nám dopřeje skutečně vrchovatě. Nejvíc spokojené budou nakonec možná právě děti, které nejvíc docení množství scén, kde na sebe legrační, ale neškodní halamové dělají divoká gesta a grimasy nebo všelijak legračně padají a narážejí do věcí. Pro zbylé divácké věkové kategorie snímek nejspíš pokaždé zanechá alespoň trochu trpký nádech.