Recenze (Jihlava) - Programová skladba jihlavského festivalu dokumentárních filmů umožňuje chápat některá představení jako jedno dílo na pokračování. Ve čtvrtek běžely za sebou dva filmy soutěžní věnované problematice současného potravinářského průmyslu.
Prvním byl rakouský snímek Design jídla (Food Design) od Sonji Stummererové a Martina Hablesreitera, který je ze středoevropské soutěže Mezi moři, druhým americký film Jídlo: Akciová společnost (Food Inc.) od Roberta Kennera ze světové sekce Opus Bonum.
Principem obou je de facto odrýt pokličku a podívat se pod "chutný" design, ale každý z nich přistupuje k fenoménu jídla, jeho výroby a našich stravovacích návyků z jiné perspektivy; která, zdá se, je dána především národnostně. Tedy, snad si můžeme dovolit v tomto případě použít určité stereotypy o jednotlivých národech.
Rakouský snímek je pak nesen v duchu německé důkladnosti a zároveň zdrženlivosti úsudku - zkrátka vše v duchu "pinktlich". Americký film je pak mnohem konfrontačnější, aktivnější a působí jako podklad pro obžalobu, jak už to tak ve Spojených státech sudičských bývá.
Německé mluvící hlavy odborníků tu jsou za objektivní a všeho lidského rozměru zbavené experty pracující uvnitř struktur, zatímco americké mluvící hlavy jsou spíš kazatelé, reformisté a lidé, kteří už jdou proti systému a mají z toho samozřejmě také svůj dobrý byznys.
Německý dokument naprosto nijak neútočí na city, spíše ukazuje a trochu analyzuje práci našich smyslů, americký neváhá sáhnout k silným citovým útokům a osobně laděným apelům. Který z těchto filmů označit za lepší? Asi nakonec ten, který víc informuje a který není jenom estetickým dílem, ale i užitečným nástrojem. Jídlo: Akciová společnost v jistém ohledu působí naivně, ale nakonec si z něj lze odnést ucelenější obrázek.
Rakouští filmaři se spolehli, že nám řeknou, že lidstvo odjakživa nejedlo jídlo jen podle chuti, ale právě sám subjektivní počitek chuti je ovlivněn jinými smysly. Jídlo bylo vždy upravováno nejenom kvůli poživatelnosti, ale jeho tvar, barva a konzistence s sebou nesou určité symbolické či mytologické poselství (Vánočka jako spletený dívčí cop, kindervajíčka, jež mají uvnitř překvapení, apod.).
Tudíž určité barvy nám na základě přirozené zkušenosti i naučených konvencí připadají jako znak toho, že jídlo bude chutnější a čerstvější. I to, jaký jídlo vydává zvuk při konzumaci, je zdrojem určitých pocitů, které nás utvrdí, že jíme to, je správné. Přitom často jde jen o mentální konstrukt, který vůbec nemusí souviset s realitou - např. vanilka braná jako bílý zdroj "nadýchané čistoty", je ve skutečnosti černá.
Člověk si připadá nesaturovaný
Vydáváme se tedy do laboratoří, kde se zkoumá, jaký je "průměrný německý vkus", co se týče jídla. Bohužel autoři nejsou schopni z těchto poznatků vyvodit nic o jiných kulturách a nabízejí jen domněle univerzální modely. Navíc, zdá se, že jídlo v jejich pojetí není nic jiného než pamlsky a pochutinky. Vůbec se nepustí například do toho, proč spoustě lidem připadá zdravé jídlo nechutné, či, že se dnes běžně designují jídlu i znaky zdravé výživy, které jsou zcela umělé ("celozrnný" chleba barvený na tmavo.)
Design jídla je pak ve výsledku jen vlastně sama reklamně naleštěná podívaná plná makrodetailů zabíraných ve slow motion. Z dokumentu si nejde vyvodit nic jiného, než že technologie má v současnosti navrch nad přírodou, ale o dopadu na společnost se nic nedozvíme. Autoři se neptají se na to, jak určité komerční kampaně opravdu mění naše stravovací návyky; spíše (a možná jen nechtěně) říkají, že reklama vlastně jen dává lidem, to, co chtějí, a výrobci vyrábějí to, co máme nejraději - což je velice sporné.
Film se ani nezabývá tím, na základě čeho konkrétně se obrázky jídla upravují na obalech potravin či v různých časopisech a reklamních spotech. Letmo zmíní fenomén molekulární gastronomie, tedy zkoumání, co se děje při přípravě jídla na molekulární úrovni, aniž by byla pořádně představena - takto to spíš působí, že souvisí s čistě povrchovým designem chápaným jako forma lži a falše.
Přitom je jinak zjevné, že dokument měl být kritický a rychle utnuté finále, v němž zazní, že naše vnímání a chápání jídla je hrubě iracionální, vypadá spíš jako nadechnutí k tomu, že teď konečně začne pořádný film. Ale 50 minut je pryč a člověk si připadá značně nesaturovaný. Zklamání je o to větší, že film přišel z produkční dílny Nikolause Geyrhaltera, který před čtyřmi lety natočil mrazivý bezeslovný esej Nás denní chléb.
Volná soutěž čtyř hráčů
Vedle pouhého přejímání informací od komerčních vědátorů pak působí mnohem lépe pozice, již zaujímá Robert Kenner v Jídle: Akciová společnost, Vychází totiž ze dvou investigativních knih Fast Food Nation: The Dark Side of the All-American Meal (2001) od Erica Schlossera a Omnivore´s Dilemma (2006) od Michaela Pollana. Oba ve filmu také vystupují a daří se jim zaujmout velmi profesionálním, ale zároveň živějším přístupem, než mají němečtí, rakouští a švýcarští suchaři.
I tentokrát sice citelně chybí vrstevnatější pohled na věc. Principem je nechat nás nakouknout, jak to vypadá ve velkochovech, na jatkách, potravinářských závodech a supermarketech. Všechny oslovené velké firmy, o nichž snímek pojednává, se totiž k vlastní škodě i ke škodě filmu odmítly vyjádřit, proč jídlo vyrábějí a distribuují určitým způsobem.
Samozřejmě, že spoustu lidí přejde chuť na veškerý fast food a obecně processed food a přikloní se více k organic food (pokud bychom na chvíli přejali zjednodušující nálepky). Každopádně zjištění, že 80 % amerického trhu s potravinami ovládají pouhé čtyři firmy, opět zasadí ránu představám, že existuje volná soutěž na trhu; zjevně vyhrávají megakorporace, které ve výsledku zvysoka kašlou na své zákazníky a nedávají jim téměř na výběr.
Stejně tak možná snímek někomu naruší představu, že kukuřice a sója jsou zdravé a potřebné suroviny a naopak ukáže, že současný způsob jejich pěstování a zpracování do ohromného množství výrobků je jednou z hlavních příčin celkově nízké kvality a potenciální nebezpečnosti potravin.
Jako typický nezamýšlený důsledek je krmení skotu kukuřicí, který ho ovšem neumí dobře zpracovat a v žaludku tak vzniká přebytek nebezpečné bakterie Escherichia coli (e.coli), která může snadno zabíjet lidi, již pak konzumují hovězí maso.
Velká debata se rozvíjí i okolo geneticky modifikovaných potravin, což už je trochu kontroverznější téma, nicméně přemíra jednoduchých cukrů z kukuřice má nepochybně vliv na epidemii cukrovky, kterou trpí současné USA.
Film má i hlubší sociální rozměr, protože dokazuje, že tím ve výsledku nejvíc trpí ti nejchudší, kteří se motají v začarovaném kruhu - kupují si jen špatné nezdravé jídlo plné jedů, alergenů a jinak nízké nutriční hodnoty, jsou nemocní, musejí užívat léky a nemají pak na jídlo kvalitní, které by přitom vyřešilo většinu jejich problémů. Stejně tak ukazuje vyděračské praktiky, které používají velké řetězce vůči drobným farmářům, kteří se stávají jejich otroky.
Člověk si trochu oddechne, že v Evropě i Česku existuje trochu lepší kontrola potravin než v Americe, nicméně vidět dokument o vlivu některých nařízení z Bruselu na stav lokálních zemědělství by bylo taky užitečné.
