Porota vedená americkým režisérem Spikem Leem mezi 24 soutěžícími ocenila některé křehké a intimní snímky. Například Drive My Car od Japonce Rjúsukeho Hamagučiho, kombinující předlohu spisovatele Harukiho Murakamiho s čechovovskými tématy, anebo finsko-ruskou love story Kupé č. 6 od Juhy Kuosmanena. Nejdůležitější sošku si ale odváží Titane: film brutální, vtipný a skutečně hraniční.
Natočila ho sedmatřicetiletá Francouzka Julia Ducournauová coby své teprve druhé celovečerní dílo. Tím prvním bylo Raw, krvák o vegetariánce, ve které maso snědené z donucení probudí kanibalskou zvířeckost.
Novinka jde ještě dál. Hned v prvních 20 minutách kombinuje brutalitu, černý humor a stylizaci takovým způsobem, že oproti tomu novější snímky Quentina Tarantina působí jako selanka. Titane však navazuje spíš na dědictví filmů Davida Cronenberga, jež ostatně režisérka označuje za formativní vliv v dospívání.
Proti zdi
S hrdinkou Alexií, kterou hraje prakticky neznámá Agathe Roussellová, diváky seznámí krátký úvod z dětství. Dívka v něm tak dlouho zlostně provokuje otce za volantem auta, až přivodí těžkou nehodu. Při operaci jí doktoři do lebky voperují kov z názvu filmu.
Pak už sledujeme její dospělý život. Alexia patří mezi tanečnice oblažující návštěvníky tuningových automobilových show. Mladá žena se musí vypořádat jak s dotěrnými obdivovateli zadků twerkujících u kapot, tak s vlastní obsesí - nadupaná auta ji přitahují nejen k řízení, ale také sexuálně.
Dojde k sérii brutálních, cynicky inscenovaných i ne zcela plánovaných vražd, například pomocí barové stoličky. Alexia se ocitá na útěku, hledaná policií po celém jihu Francie. A je těhotná tak, že jí v břiše roste něco nelidského. Pokus o potrat pomocí jehlice do vlasů se nepovede, způsobí jen skvrny od motorového oleje.
Jinými slovy: krev cáká a úvod filmu vypráví o volném pádu. Dění na plátně nutí publikum k téměř fyzickým reakcím. Kdo může zachránit dívku, jejíž chování nezná hranic? Jakou proměnou musí případně projít sama?
Julia Ducournauová snímá většinu scén v exteriérech za tmy anebo v interiérech, kde nepoznáme, zda je den, nebo noc. Má tak plně pod kontrolou barevné ladění a světlo. Ze tmy vystupují červená, oranžová a další barvy. Ani ty teplé nehřejí, noc je "milosrdná".
Kontrasty
Zásadní jsou kontrasty. Vítězný snímek festivalu totiž není jen "trashová" jízda. Navazuje na některá díla extrémní kinematografie z linie volně sdružené přídomkem New French Extremity a přináší chytrou směs témat, které se zaobírají právě kontrasty: těla a stroje, mužského a ženského vztahu k rodičovství anebo potřeby lásku dostávat a dávat. Pro hrdinku žádná nabízená náruč není dostatečným impulzem k tomu, aby zkrotila svoji bestialitu.
Známý francouzský herec Vincent Lindon hraje profesionálního hasiče a muže trpícího nenahraditelnou ztrátou uneseného syna. Po dětech tak ve filmu více touží muž než žena, jejíž identita se rychle ocitá na hraně stroje, chlapce a ženy.
Režisérka Ducournauová se také ve svém druhém filmu zaobírá palčivými a diskutovanými společenskými tématy, jako jsou gender, vegetariánství nebo současná maskulinita. Atakuje konvenční hranice.
Neostýchá se situovat některé scény do dne státního svátku dobytí Bastilly, tedy do kontextu společenského otřesu. Francouzské oslavy se tradičně konají také v hasičských stanicích a ve filmu jsou plné tance mužů s muži. Příběh se tak provokativně odehrává pod státní vlajkou.
Ducournauová zobrazuje seriózní témata optikou filmů o kanibalech nebo masových vrazích. Jakmile má pocit, že snímek příliš zvážněl, odlehčí ho drzým žánrovým humorem.
Na scénáři pracovala s trojicí autorů a zpracovala i sen, který se jí neodbytně vracel. V něm porodila automobilové součástky. Přišlo jí to sice děsivé, po probuzení ale také vtipné a imaginativní. Titane to docela dobře vystihuje.
Autor je filmový kritik Radiožurnálu.
