Cannes (od našeho spolupracovníka) - Sexuálně explicitní lesbické drama z kláštera v italském městě Pescia je založeno na skutečném příběhu ze 17. století, který se dochoval v církevních archivech. Už to samo o sobě vzbuzovalo jistá skandální očekávání.
Paul Verhoeven jim dostál, přišla i obvinění z blasfemie. Filmař však obstál nejen jako provokatér, ale také jako autor s komplexní vizí.
Sex, klášter a moc
Skrze příběh jeptišky, které se zjevuje Ježíš Kristus, vypráví o společenských mechanismech, hierarchii moci a ovládání. Sex, víra nebo přesvědčení - případně přesvědčivost - jsou jejich hybnou silou a nástrojem.
V Benedettě sledujeme příběh ženy, která přichází do kláštera, aby se stala řádovou sestrou. Matka představená ironicky pojmenovaná Felicita, kterou hraje sveřepá a praktická Charlotte Ramplingová, dívku přijímá spíše na základě finančních výhod usmlouvaných s jejím bohatým otcem než z milosti.
To, že Verhoevenova vize je tělesná, zemitá a nesmlouvavá, film ukazuje od prvních minut, ve kterých se božím znamením stane ptačí lejno a poskvrní agresivního vojáka. Vzápětí sledujeme partu kejklířů s "mastičkářskou" lidovou zábavou plnou ohnivého prdění.
Benedetta, kterou představuje plavovlasá Belgičanka Virginie Efirová, je přesvědčena, že se jí zázračně zjevuje Syn boží. Její vize ve filmu vidíme. Méně jasno máme ohledně toho, jak je Benedetta ochotná zázrakům dopomoct.
Matka představená o miráklech a stigmatech z praktických důvodů nechce slyšet, nadřízené církevní kruhy - samí muži - v nich ale cítí možnost poutnického potenciálu a vlastního kariérního růstu.
Když pak klášter přijme pod ochranu otcem znásilňovanou a bitou novicku Bartolomeu v podání Daphné Patakiové, mezi spontánní i asketickému řádu neuvyklou černovláskou a Benedettou propukne vášnivý románek.
Z provokativních lesbických scén vyniká zobrazení sexuálního ukájení dvou jeptišek s dřevěnou soškou Panny Marie, řezbářsky obratně upravenou na robertka.
Blíží se mor
Vášeň ale eskaluje zároveň s mocenským bojem. Zájmy církevních kruhů, sahajících až k papežském nunciovi ve Florencii hranému Lambertem Wilsonem, se kříží s přicházející epidemií moru.
Ukazuje se, že matka představená patrně obětovala život pro vyšší smysl, ve který však v hloubi duše nevěří. Bartolomea je zcela světská, žijící v konceptu hříchu, a Benedetta přesvědčuje své okolí vírou v sebe sama. Konflikt v ženském klášteře se odehrává pod patriarchální mocí církve, z níž se však duchovno vytratilo. Zbyla jen politika.
Otázka zní, která vize, vášeň a přesvědčení zvítězí a přinese moc. Umět dobře vykládat znamení v podobě moru, komety nebo krvavých ran těla je důležitou silou. Víra podle režiséra není křehká spiritualita, nýbrž celoživotně dobývané přesvědčení, na kterém stojí naše světy. A může být hodně tvrdá.
Sama proti světu
Paul Verhoeven, režisér RoboCopa, Základního instinktu se Sharon Stoneovou nebo Total Recall s Arnoldem Schwarzeneggerem, svými filmy už nahlédl do minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Mezi jeho novější díla patří historická Černá kniha z roku 2006 nebo českou distribucí trestuhodně opomenuté, pět let staré drama Elle s Isabelle Huppertovou v roli neoblomné, znásilněné ženy na cestě za pomstou.
Novinka na mnohé navazuje. Zvláště vazby na Elle jsou silné. A to nejen prostřednictvím hlavní postavy, ženy stojící proti okolnímu světu, ale také režisérovou pokračující spoluprací se scenáristou Davidem Birkem, kameramankou Jeanne Lapoirieovou, skladatelkou Anne Dudleyovou nebo herečkou Virginií Efirovou.
Námitky se nejčastěji točí okolo toho, že film pornograficky předvádí lesbický sex pro potěchu mužů, nebo tvrzení, že první polovinu 17. století líčí jako temný morový středověk.
Může to být pravda, stejně jako jiné jednotlivosti. Ohromující, scenáristicky i režijně promyšlený mikrokosmos plný nejen víry a řehole, ale také boje o moc se však Verhoevenovi upřít nedá. Natočil autorský velkofilm, jakých je dnes málo.
Po zhlédnutí Benedetty lze uvažovat nad právem a spravedlností, ženským osudem nebo možnostmi upřímné víry v nepřejícném prostředí. Otázky jsou to znepokojivé, což o kvalitách filmu nakonec svědčí víc než jeho antipuritánské naladění.
Autor je filmovým kritikem Radiožurnálu
