Recenze - Řízné trailery filmu Gangster Squad - Lovci mafie lákaly na retro gangsterku v klasickém stylu, ale tento dojem je trochu mylný. Lovci mafie sice v jistých aspektech skutečně jsou stylizovanou retro gangsterkou, ale spíše v exploatačně přímočarém balení. Na velké žánrové vzory třicátých až devadesátých koukají z pozice upřímně přepálené a sebeironické napodobeniny, která stojí na průsečíku různých stylů - nicméně právě pro tuto svoji vnitřní rozháranost vlastně stojí za pozornost.

Ačkoli se snímek honosí tím, že je natočený podle skutečných událostí, jde o inspiraci velmi volnou, což jasně vyplyne už ze srovnání s faktografickou knižní předlohou Paula Liebermana. Jinak řečeno, v Los Angeles skutečně působil gangster Mickey Cohen a opravdu se mimo oficiální policejní struktury vytvořila tajná proti-gangsterská jednotka, která měla jít Cohenovi nelítostně po krku. Ale spousta vlastností či osudů připisovaných jednotlivým postavám se od historie dost liší.

Josh Brolin | Foto: Warner Bros.

Neúplatní Lovci

Ovšem mnohem více než historii Gangster Squad adaptuje gangsterku Neúplatní z roku 1987, ve které jde podobná skupinka poldů proti Caponemu. De Palmův snímek byl sice koláží filmařských postupů (práce s extrémními délkami objektivů či s úhly snímání) a poct filmovým klasikům (včetně Ejzenštejna), ale zároveň tvořil strukturně v mnoha ohledech zcela autonomní příspěvek k dějinám gangsterského žánru. O Lovcích mafie se nic takového říci nedá.

Násilí v De Palmově filmu bolí, úmrtí postav je emocionálně působivé a závěrečné scény efektivně stupňují napětí, i když divák asi ví, jak to dopadne. Násilí i smrt v Lovcích mafie jsou především součástí hrdě pokleslé žánrové zábavy, přepálené hry s extrémně násilnými prvky coby atrakcemi svého druhu - člověk roztržený mezi dvěma automobily, kyselina v pánském rozkroku, vrtačka v lebce a další nehezké momenty z války gangsterů s několika nepoddajnými policisty.

Spirálovitá struktura Neúplatných je v Lovcích mafie „nahrazena" přímočarým dějem, v němž se na začátku rozhodí několik motivů (třeba sympatický čistič bot), které pak umožní vždy volně navázat zápletku a frčet kupředu bez zadrhnutí a nečekaných komplikací. Děj navíc nejenže nepokrytě využívá klišé o drsných gangsterech, spravedlivých policajtech s válečnými traumaty, krásných ženách v pazourech padouchů a moudrých ženách po boku hrdinů, ale tato ještě posiluje a vrství.

Sean Penn | Foto: Warner Bros.

Přímočaré, ale přece zvláštní

Kritickým zhodnocením by tak mohlo být něco jako „je to upřímně pokleslá žánrová zábava, a pokud vám Země bez zákona přišla jako do sebe zahleděná nabubřelá hříčka, Lovci mafie poskytují přesně ten typ požitků, které od akčního filmu v atraktivním retro prostředí očekáváte." Jenže takové hodnocení by nám o filmu samotném mnoho neřeklo, takže se pojďme ptát, čím jsou Lovci mafie na výše vymezeném poli ozvláštňující.

Jejich zvláštnost totiž podle mě spočívá v překvapivém spojování zdánlivě nespojitých uměleckých postupů. Vysvětlím to na několika příkladech: kontrapunktu typizovaných figur a netypizovaného herectví, kontrapunktu rychle stříhaného filmu a dvou velmi dlouhých záběrů a nakonec kontrapunktů v řešení akčních scén, které jsou sice dominantně konvenčně stříhané, ale zároveň dílem zapojují postupy, kvůli kterým stojí za to jim věnovat pozornost.

Foto: Warner Bros.

Film pracuje s čistě účelově načrtnutými postavami o několika málo vlastnostech: o mexickém členovi týmu se třeba nedozvíme vůbec nic, Wooters je floutek, jehož změní láska a trauma z úmrtí, O'Mara nelítostný polda s inteligentní manželkou, který žije neustále ve válce, ale zároveň se chce postarat o svou rodinu, hlavní padouch je bývalý boxer a… prostě hajzl, fuj a ještě jednou fuj. Jenže herci pro konkrétní ztvárnění takto typizovaných figur kupodivu nevolí postupy typizovaného herectví.

Jeden každý herec dokáže na skromném prostoru, který mu vlastnosti dané figury poskytují, operovat s řadou subtilních přechodů mezi zarputilostí, agresivitou, melancholií a jemností. Sean Penn třeba coby padouch efektivně využívá emocionálního rejstříku, kterým tak irituje ve svých „seriózních" rolích (Jmenuji se Sam, Milk), k mnohovrstevnatému uchopení jednoduché figury a Josh Brolin jako O'Mara přirozeně přechází od chlapácké brutality k působivému ztvárnění manželských scén.

Co se na první pohled jeví jako neadekvátní pojetí jednorozměrných postav, ve výsledku vnáší do filmu napětí založené nikoli na tom, že postavy něco říkají nebo dělají, ale že sdílejí tentýž fikční prostor a paralelně se doplňují. Jindy stačí jemné gesto nebo absurdní věta, jako třeba ta Cohenova s úpravou kravaty v ten nejméně vhodný okamžik pro úpravu kravaty, jež skvěle ironizuje stereotypní okamžik jak z béčkového akčního filmu.

Sean Penn | Foto: Warner Bros.

Dlouhé záběry v rychle stříhaném filmu

Z hlediska jinak velmi rychle stříhaného filmu (2,9 sekundy průměrně, ale medián je mnohem rychlejších 1,9 sekundy, což by bylo extrémně rychlé i na non-retro film) pak zase velmi překvapivě a ke zbytku filmu kontrastně působí kompoziční zarámování klíčové desetiminutovky představující Jerryho Wooterse, a to dvěma velmi dlouhými devadesátisekundovými záběry:

(a) Na začátku této sekvence, kdy Wooters jako cynický floutek vchází do Cohenova baru. Kamera ve složitém pohybu nejdříve sleduje Wooterse, pak se od něj odpoutává a mapuje prostor, přičemž nakonec se s Jerrym opět setká a představí důležitou postavu Jerryho kamaráda a informátora.

Nick Nolte | Foto: Warner Bros.

(b) Na konci této sekvence, kdy je stejně dlouhý záběr naopak víceméně statický a sleduje milostný rozhovor v posteli po noci, již Wooters strávil s Cohenovou přítelkyní (či lépe řečeno společnicí), přičemž tento vztah posléze značně ovlivňuje další vývoj vyprávění.

Každý z těchto dvou záběrů se vysoce vymyká střihovým i kompozičním řešením ve zbytku filmu, který sice ještě párkrát s dlouhými záběry pracuje, ale tyto nemají tak jasně rámující funkci, nejsou stejně dlouhé a hlavně nejsou až tak dlouhé - byť plní jiné důležité funkce, kterými vás tu ale nebudu zatěžovat.

Nečekané a svěží akční scény

Podobně překvapivě nespojitá řešení nabízejí akční scény, z nichž vybírám dvě - (a) rvačku hrdinů, zkorumpovaných poldů a gangsterů ve vězení, (b) finální přestřelku hrdinů a padouchů v hotelovém foyer. V obou případech jsou rvačka i přestřelky z hlediska akce a reakce dominantně stříhané překvapivě mechanickým záběrem/protizáběrem - vidíme například střílejícího a pak střeleného, případně vidíme střílejícího a na něj zase z druhé strany střílejícího.

Emma Stone | Foto: Warner Bros.

Ovšem v obou případech se zapojují postupy, díky nimž se tato mechaničnost nabourává. U rvačky ve vězení jde za prvé o to, že je pomocí příčného střihu vystavěna jako komická scéna (sledujeme sousedící prostředí, z čehož plynou vtipné momenty… to platí i pro honičku v autech, při níž po sobě posádky házejí granáty). Za druhé je ale rvačka prokládána zastavenými záběry v oranžovočervených filtrech, což působí v kontextu jinak konvenčního řešení scény velmi nečekaně a svěže.

Ve finální přestřelce v hotelu se dílem variuje schodová scéna z Neúplatných (která zase variovala Křižník Potěmkin), přičemž i její mechaničnost ve střídání záběrů/protizáběrů je ozvláštňována komediálními prvky (neustálé se vynořující další gangsteři na odpal… jak Keystonští strážníci) a rychlostí pohybu. Už jsme si řekli, že u rvačky ve vězení se vždy série okének zastavila na jednom statickém rámu (až by člověk čekal komiksovou bublinu s nápisem „Bang!"). Jak je to tady?

V hotelové přestřelce se obraz extrémně zpomalí, díky čemuž střídání záběrů/protizáběrů nabývá na sebeuvědomělosti. To je ještě posíleno ve chvílích, kdy střílející chlapáky vždy na okamžik opustí a soustřeďuje se na čistě absurdní prvky jako zpomaleně se rozprskávající rozstřelenou kouli na vánočním stromě. Jinak řečeno, ve všech akčních scénách se sebeironicky pracuje s náladovými kontrapunkty a s deziluzivním přiznáváním povahy filmového média.

Podobné střety různorodých postupů i filmařských technik bychom mohli pozorovat na mnohem více úrovních, například v kombinaci (zdánlivě) „televizně" plochého digitálně snímaného obrazu, nostalgicky sépiových filtrů a vypiplané retro stylizace prostředí, kostýmů a rekvizit.

Film tedy, pravda, spoléhá na tradiční - byť dobře hollywoodsky rytmizovanou, a proto divácky podmanivou - strukturu děje, stereotypní situace a způsoby charakterizace postav, kdy toto ozvláštňují snad jen gore efekty v násilných scénách a důraz kladený na dlouhé akční scény.

Ovšem v práci s herectvím a propojováním zdánlivě nespojitých prvků vidím důvod, proč mu věnovat pozornost i jako něčím specifickému dílu, nejen coby reprezentantovi souboru žánrových potěšení, kde naopak příliš mnoho nového neposkytuje a zůstává ve stínu mnohem lepších předchůdců.