reklama
 
 

Šílenec, noiroví drsňáci a Chandlerův kocour zasahují

30. 1. 2013
Recenze komiksů Blacksad, Joker a Criminal
Doporučujeme

Glosář - Na sklonku uplynulého roku se objevila hned trojice děl odrážejících opětovný vzestup jednoho z kdysi nejpopulárnějších komiksových žánrů - detektivky, konkrétně pak slavné hard-boiled school aneb drsné školy. Sebrané příběhy série Blacksad, první omnibus kritiky opěvovaného Criminalu a batmanovský speciál Joker.

Gothamští superpadouši jako vyšinutí gangsteři

Jokera propustili z Arkhamu a úkolu vyzvednout nejnebezpečnějšího muže Gothamu se ujme bezvýznamný mafiánek Johnny Frost. Myslí si, že to pro něj bude vstupenka do vyšších kruhů, ale čeká jej jen okružní jízda peklem plná násilí, požárů a smrti…

První batmanovské příběhy vznikaly v době, kdy drsná škola začala prorůstat do filmu a ve spojení s expresionismem (v Hollywoodu tehdy působila celá řada německých režisérů) dala vzniknout filmu noir - toto spojení mimochodem skvěle tematizují batmanovské příběhy dvojice Jeph Loeb - Tim Sale jako třeba Dlouhý Halloween či Temné vítězství (recenze na Aktuálně.cz).

Oproti ostatním superhrdinům je tak Batmanovi nejlíp v temných, špinavých uličkách, kde bojuje proti ani ne tak superpadouchům, jako proti super šíleným padouchům. Ostatně i Batmanovo duševní zdraví by bylo možné úspěšně zpochybnit - případně, jakkoliv to zní paradoxně, jej označit za patologické a sebezničující.

Takže Brian Azzarello, který má na kontě třeba Hellblazera (cynická drsná škola potkává mrazivý horor) nebo 100 nábojů (depresivní drsná škola potkává ještě depresivnější Akta X), se v Gothamu musel cítit jako doma. Zvláště když svůj příběh zasadil do jakési vedlejší, ryze noirové reality. Padouši jsou proto vykresleni jako lokální gangsterští vůdci, čemuž je uzpůsobeno i jejich vzezření.

Například původně ještěří Killer Croc vypadá jako černošský bijec, který to přehnal se steroidy, Tučňák vystupuje prostě jako Abner a samotný Joker je vizuálně sladěn se svou inkarnací z Nolanova Temného rytíře. Žánrovému posunu odpovídá i Jokerovo snažení - získat zpět své „panství", které si ostatní mafiáni rozdělili, zatímco byl známý vtipálek mimo ulice.

Celý Gotham je přitom nahlížen přes jakýsi delirický opar a vykreslen jako jeden velký morální vřed (na mysl možná někomu přijde mystická detektivka Fell Warrena Elise a Bila Templetona). Joker a spol. jsou posedlí nemocí, kterou už Batman (který se navíc v příběhu objeví až v úplném závěru) nemůže porazit, ale jen dočasně zastavit.

Šílenství světa i postav podtrhuje skvělá kresba Lee Bermeja, který jako kdyby nebyl schopen nakreslit jiné než deformované či bizarní postavy, které se pohybují v prostředí, kde jediným nablýskaným prvkem jsou hlučná fára a ještě hlučnější kvéry… či naopak hrozivě tiché nože a ze tmy září jen rudá krev či oheň a celé město vypadá jako slumy drsných revenge filmů sedmdesátých a osmdesátých let.

Joker ukazuje, jak mohly příběhy z Gothamu vypadat, kdyby se více než v chandlerovském bojovníkovi proti zločinu viděly v hrdinech Dashiela Hammetta, Richarda Starka nebo starých gangsterek. Má proto velké šance oslovit i čtenáře neznalé batmanovského univerza - přestože by pro ně nebyl zdaleka tak bohatým a vtipným počinem, jak by mohl.

Brian Azzarello, Lee Bermejo: Joker. Překlad Petr Zenkl. BB/art, 2012

 

Každý si s sebou nese svůj kriminál

Criminal začal vycházet roku 2006 a stojí za ním Ed Brubaker, který se proslavil především prací na sérii Captain America. Už tehdy se nijak netajil s tím, že jeho láskou jsou noir a drsná škola.

Podobně jako v Jokerovi, ani zápletky Criminalu se netočí kolem vyšetřování zločinu, ale nabízejí spíše jeho analýzu. Zatímco Azzarello si ale střihl sice hezkou, přesto slepou odbočku v rámci superhrdinského světa, Brubaker nabízí mnohem komplexnější a propracovanější vizi přímo ukotvenou v naší realitě.

Zavádí nás do prostředí, které není zločinu plné; je jím přímo definováno (přesně v duchu podtitulu řady: „Každý je zločinec"). Drsní muži potkávají nebezpečné ženy, k osudovým rozhodnutím, omylům a volbám mezi „všechno bude špatně" a „všechno bude v pr…i" dochází zásadně v oblaku cigaretového dýmu a s panákem laciné whisky v ruce, v podstatě si svá omezení, svůj vlastní „kriminál", nosí neustále s sebou, a pro hrdiny komiksu tak není a nikdy nebylo úniku…

Zbabělec, první ze tří příběhů obsažených v knize, tedy vypráví o odborníkovi na loupeže, který je proslavený ochotou vždy vzít roha, jakmile se věci pokazí. Jenže když ho podrazí zkorumpovaní poldové, ukáže se, že Leo Patterson neutíká ze strachu před jinými, ale z obav ze svého vlastního vnitřního démona…

Lawless sleduje pátrání bývalého vojáka po okolnostech smrti jeho bratra. Po úspěšné infiltraci do podezřelého gangu ale zjišťuje, že z malého brášky vyrostl někdo, kdo se nedokázal vyrovnat sám se sebou a svými strachy. Do toho se přidává klasická femme fatale a následky jednoho neuváženého pokusu opatřit si peníze…

V obou příbězích se dostáváme do stejného města; hrdinové se vzájemně znají, ví, co se komu stalo, a scházejí s v baru Podzemí (takže pokud bychom se o komiksu zmínili jako o historkách z podsvětí, byl by to vtip nadruhou). Dojem reálnosti je tak navozen podobně jako ve slavném Millerově Sin City - k tomu ostatně jakoby odkazovala i zvláštně hranatá kresba, která nechává vyniknout ostrým, ale strhaným rysům všech zúčastněných.

V Brubakerově scénáři a kresbě Seana Phillipse jako kdyby měli všichni ve tváři vepsáno, že bez ohledu na věk jsou již dávno vyhořelí a starší než Metuzalém. Nesmírné únavě odpovídá i jejich svět - ten je plný stínů, kouře, i denní světlo působí tlumeně a nereálně a občasná neonová světla tmu nezahání, ale spíše zdůrazňují a podtrhují, že dobře už bylo…

Vrcholu ale Criminal dosahuje ve třetím příběhu. Mrtví a umírající se odehrávají několik desítek let před Zbabělcem i Lawlessem. Vlastně je souborem několika povídek. V jejich průběhu je očima čtyř různých postav zachycena historie Podzemí (takže na jeho neonovém poutači třeba ještě nechybí písmena a dozvíme se, kde se vzal zdejší charismatický barman), vzestupu jednoho zločineckého bosse a pádu několika když ne dobrých, tak alespoň zprvu nevinných lidí.

S každou další dílčí pointou nezbývá než před Brubakerem smeknout. Jeho komiks je sice ke svým postavám až nelidsky krutý, přesto je vidět, že byl dělán s velkou láskou. Tvůrci znají všechna klišé svých oblíbených žánrů (však v komiksu narazíte i na bonus několika esejů k filmu noir), kterým však znovu vdechují starou sílu.

Právě žánr sám a jeho archetypy jsou hlavním hrdinou Criminalu, který se tak stává esencí moderní drsné školy a pojí v sobě to nejlepší ze starých filmů noir a raných snímků Quentina Tarantina. Brubakerovy příběhy tak mají asi největší potenciál oslovit i čtenáře komiksu jinak neholdující.

Ed Brubaker, Sean Phillips: Criminal. Překlad: Štěpán Kopřiva. BB/art, 2012 

 

Kocour dost dobrý pro všechny světy zasahuje

Blacksad se od Jokera a Criminalu odlišuje ve dvou zásadních ohledech. Za prvé se jedná o komiks evropský (vychází jako pátý svazek edice Mistrovská díla evropského komiksu), konkrétně francouzský (byť jak scenárista Juan Díaz Canales, tak kreslíř Juanjo Guarnido jsou původem Španělé). Za druhé se jedná o dílo, které v drsné škole nehledá způsob, jak vyjádřit šílenství (jako Joker) nebo naprostou únavu životem (jako Criminal), ale smutek a melancholii.

Takže je jen logické, že se jedná o esenci přístupu Raymonda Chandlera… pokud by tedy jeho soukromé očko bylo černým partnerem. Ano, Blacksad patří k těm dílům, která dávají svým postavám vzezření zvířat. Podobný přístup může vést k odsouzení, že se jedná o komiks pro děti (či komiks infantilní - zvláště když Guarnido léta pracoval pro francouzskou pobočku Disneyho).

Ovšem jak by řekl sám Chandler - je chybou hodnotit jakýkoliv žánr podle jeho průměrných (či podprůměrných děl), jichž je většina. Důležitá je špička - a k té Blacksad nepochybně patří.

Převedení drsné detektivky do světa zvířat je totiž promyšlené, nápadité a ve správných momentech i odlehčující. Soukromé očko Joe Blacksad je logicky samotářský kocour, u policie složí především vlčáci, krutí gangsteři mohou mít vzezření (chladnokrevných) plazů a vědci sov…

Hned v druhém příběhu, nazvaném Národ ledu, jde ale alegorie mnohem dál. Zápletka se totiž točí kolem rasismu a proti sobě stanou bílá a černá zvířata. Polární medvědi, lišky či hranostajové vypadají silně a mohutně, árijsky, ale také jako kdyby odkazovali k albinismu coby určité nemoci (a narazíme mezi nimi na čistokrevné, ale degenerované potomky starých rodů).

Jejich „černé" protějšky pak mají ve tvářích rysy chápané jako negroidní (rty, vlasy etc.). No a některá zvířata mají samozřejmě například barevnou náprsenku (což se stane i jednou ze stop důležitých pro odhalení zločinu).

Na rovině osobní chrakteristiky pak Blacksad klopí podrážděně uši, trousí poznámky o devíti životech, o nechuti koček ke koupeli (když ho padouši málem utopí) nebo si vyslechne, že by někam neměl strkat čumák. Ostatně, zvědavost zabila kočku, že? Medvěd zase rád skotačí v potoce a loví ryby, psi vrčí a sovy mžourají…

Guarnidův styl skvěle mixuje alegoričnost zvířecích hrdinů, atmosféru drsné školy, kde i „ten světlý psík má tmavý stín" (jak by zaznělo v jistém japonském anime seriálu), ikonické záběry drsných mužů a krásných žen (zde naplno oceníme, že postavou jsou hrdinové a hrdinky vždy zcela lidští…) a přehršel detailů v oblecích a architektuře, které vytvářejí dokonalou iluzi již zmizelé Ameriky (Blacksadovy příběhy nejsou sice časově přímo určeny, ale zdá se - například podle třetího příběhu, který reflektuje éru mccarthismu, že zabírají prostor od čtyřicátých let po šedesátá).

Stejně důležitý je však i scénář, který sice do klasických příběhů soukromých oček přináší i prvky konspirace (Rudá duše nabízí špionážní zápletku o prodeji jaderného tajemství Rusům), ale v jádru jsou témata a poučky již zmíněného Chandlera. Ženy proto muže využívají, nebo naplnění upřímného vztahu zabrání okolnosti, Blacksad se musí vypořádat s „lennoxovským" dlouhým loučením a samozřejmě odhaluje patologické jevy v prominentních rodinách…

V každém okamžiku však dokazuje, že je stejně jako Phil Marlowe posledním rytířem, který dokáže rány pěstí nejen dávat, ale také přijímat a nést všechnu tíhu světa. Chandler by napsal, že je „kocourem dost dobrým pro svůj svět - a i pro všechny další". Souborné vydání všech čtyř doposud napsaných alb a dvou kratičkých povídek to dokazuje více než dostatečně.

Díaz Canales & Guarnido: Blacksad. Překlad: Richard Podaný. CREW, 2012

Čtěte také
Paradoxy českého komiksu od Lady po Volemana

autor: Boris Hokr

reklama
reklama
reklama
Komerční sdělení
reklama

Sponzorované odkazy

reklama