Recenze - Na první poslech to zní přece tak cool. Legendární americký prezident Abraham Lincoln vedl dvojí život, a když zrovna nepracoval na svém právním vzdělání a nesměřoval k politickým cílům, likvidoval po nocích postříbřenou sekyrou upíry.

Problém podobně znějících námětů ale bývá v tom, že se svým vyslovením de facto vyčerpají a v důsledku by vydaly stěží na povídku. To platí i pro Abrahama Lincolna: Lovce upírů, který sice vydal na román (ten jsem však nečetl), nicméně upírská linie je po většinu filmu spíše poněkud mechanickým ozvláštněním tak trochu jiného "biopicu", tj. životopisného filmu.

Foto: Bontonfilm

Z žánrového hlediska akční upířiny je nejvýživnější první třetina filmu, než Lincoln odjede do Springfieldu. Chce pomstít smrt své matky, dostane od upíra přes držku, zachrání ho tajemný muž a naučí ho bojovat s upíry (plus jednou ranou sekyry přetnout relativně silný strom).

Lincoln je mladý, výcviková montáž rockyovsky svižná a agresivní stylistické postupy rytmus filmu ještě více dynamizují. Pak ovšem Lincoln odjede do Springfieldu, film začne historicky poměrně věrně sledovat Lincolnovy životní osudy, s nimiž se ale koncept upířiny spíš bije, než by je soudržně doplňoval a rozvíjel, jak by člověk u spekulativní/alternativní historické fikce čekal.

Ani jedno, ani druhé

A právě v tom tkví největší úskalí filmu, postaveného na propojení dvou odlišných konceptů, není nakonec ani jedním z nich. Historické drama s regulérními cíli charakterních postav a regulérními traumaty je rozbíjeno těkavě natočenými akčními scénami se zrychlovanými a zpomalovanými záběry, dokreslovačkami a spektakulárními triky (hod koněm), které ke všemu především eklekticky čerpají z úspěšných filmů minulých let (např. Matrix Reloaded).

Foto: Bontonfilm

Po sebeironických žánrových blbnutích se divák jen značně obtížně emocionálně napojuje na „seriózní" scény a motivy typu boje za zrušení otrokářství, traumatu z přibývajících obětí války či rodinné ztráty.

A naopak… jak jsem naznačil, vstupy pět tisíc let starého upíra Adama s jeho svitou elitních upírů a spoustou poddaných (jsou statisíce upírů, kteří pro Adama udělají cokoli - byť moc nevím, jak přesně se napříč Amerikou organizují a domlouvají) nejsou nijak rozvíjeny, spíš se mechanicky navrací. Adam se objeví, pronese zarputilý monolog, a zase zmizí… dlouho se neobjeví, a pak se zase vrátí, pronese monolog atd.

Schopnosti a možnosti upírů jsou značně neujasněné (mohou se například zneviditelňovat všichni?), což platí i pro Lincolna, jehož kompetence se podle nutnosti zlepšují a zhoršují. Lincoln má třeba občas problém s jedním upírem, ale pak jich zlikviduje tucet najednou.

Tekutost a opakování… pořád a pořád

Foto: Bontonfilm

Abraham Lincoln: Lovec upírů se sice občas snaží tvářit, že říká důležité věci a že chce být brán i vážně, ale ve skutečnosti říká vlastně pořád totéž a některé přemoudřelé věty se v podobě motivů do vyprávění vracejí znovu a znovu a znovu.

Jinak řečeno, esteticky i významově značně řídký film vyvolává dojem vlastní hustoty a soudržnosti neustálým a zdůrazňovaným opakováním: vrací se věty (postavy co chvíli citují jiné postavy), vrací se předměty (deník, stříbrný mečík, hodinky, sekyra, fotografie), vrací se vedlejší postavy (bezejmenná černoška v New Orleans) a vrací se tytéž estetické postupy (zpomalovačky, zrychlovačky, neviditelné postavy rýsující se ve zvířeném prachu).

Kdybych měl charakterizovat nějakou formální dominantu filmu, byla by to tekutost jeho uspořádání, neustálé přelévání a znovuzapojování téhož, kdy jediným skutečným vývojem vpřed je Abrahamovo stárnutí. I to je ale čistě účelové a iluzivní - prostě ho vidíme jako chlapce, nastupujícího mladíka a postaršího muže v době největší slávy, přičemž tekutost nakonec platí i tady. Napříč těmito třemi obdobími se totiž přelévá tentýž soubor motivů a postupů, byť trochu jinak promíchán.

Foto: Bontonfilm

Tekutost hraje koneckonců důležitou roli i v příběhu, do nějž se pořád vrací motiv rozstřikující se krve - Lincoln má co chvíli pocákanou tvář krví, zpomalené rozseknutí těla sekyrou, zpomalené průlety kulek těly.

Jakkoli se tedy tvůrci snaží ozvláštňovat žánr historického filmu, zapomněli ozvláštňovat své vlastní dílo, jehož repetitivnost je po jisté době úmorná a co je uhrančivé na začátku filmu, už fakt není uhrančivé na konci.

Ten už navíc není hravě provokativní, ale prostě jen dementní, nepřehledný a dosebezahleděný: znovu pomalé průlety kulek, znovu tytéž triky se sekyrou (což je v podání zestárlého Lincolna spíš nechtěně komické než cool), znovu tytéž Adamovy kecy, znovu motivační rozhovor Lincolna s přítelem Henrym - a jako vrchol všeho přepálená sekvence vlaku na rozpadajícím se mostě a následná protiupírská exhibice paní Lincolnové (opět zpomalené, opět průlet tělem).

Foto: Bontonfilm

Spíš komiksový ňouma než charismatický vůdce

Jasně, Benjamin Walker je v hlavní roli relativně sympatický a zvládá hrát i pod nánosem stařeckého make-upu (v tomhle mají výhodu upíři, nestárnou), pokud lze sérii smutných pohledů na novinové titulky s počty mrtvých vojáků a ještě smutnějších pohledů na vlastní ženu v krizi považovat za hraní.

Problém ale je, že jeho Lincoln je mimo upírobijství prostě komiksový ňouma á la Peter Parker, zakřiknutý šprt s nevyrovnanou osobností, což úplně neladí s jeho politickou kariérou. Nelze říci, že by jeho prezident oplýval silou osobnosti, pokud zrovna neopakuje tu jednu větu o tom, že dokud existuje byť jen někdo nesvobodný, žijí v otroctví všichni. A to je ve filmu o Lincolnovi problém.

Když se tedy vrátím na začátek… Ano, název filmu zní zvrhle prďácky (stejně jako by zněl cool Tomáš Garrigue Masaryk: Lovec bazilišků). Pravděpodobně několik esteticky méně sucharských jedinců naláká na "postmoderní" spojení serióznosti a morzakoru, z něhož vzejde nová kvalita.

Ale nevznikla - a zůstalo mechanického u spojení dvou různorodých principů, z něhož každý chvilku tahá pilku, až nakonec druhý princip zvítězí a výsledkem je jen ten brak. Nikoli šťavnatý, promyšlený a vzrušující brak, ale jenom nedomyšlený a sebepožírající brak jedoucí na první dobrou efektní, jehož ozvláštňující síla se z velké části vyčerpala samotným názvem.