Z jistého úhlu pohledu se Lída Baarová povedla dokonce velmi. Jde o takřka dokonalý marketingový produkt, o němž má co napsat každý typ média a může zajímat každý typ čtenáře. Ti, jimž je přímo určen, se potěší klipem Lucie Bílé, ti, jimž určen není, budou bít na poplach nad skandálem okolo podezřele vysokého příspěvku z fondu kinematografie. A Pavel Kříž coby Hitler? Jak se nad tím nepozastavit a nevěnovat tomu pár slov?
Podobně jako Troškovy filmy je aktuální dílo Filipa Renče už svou propagací agresivně polarizující a nedovoluje procházet bez povšimnutí. Vznikla takřka společenská událost, k níž se člověk musí vyjádřit, musí na ni mít názor, jímž se aktivně přiřadí k určité "třídě".
Tento mediální aspekt zůstává ovšem tím jediným, o jehož kvalitě jde na nějaké úrovni mluvit. Ve všem ostatním Lída Baarová selhává.
Filmařské selhání
Jde o nekvalitu natolik komplexní, že se těžko shrnuje. Kde začít? Nejvíce překvapí "objektivní" zpackanost filmu, jehož rozpočet byl na naše poměry možná slušný, stále však ne dostatečný na velkolepé dobové drama větší než život. Což si však Filip Renč nejspíš odmítl připustit a pouští se do scén, na něž zkrátka nemá prostředky.
Vizuál se tak nedokáže zbavit zápachu ambiciózní televizní inscenace vším od podivného nasvícení, umělosti kostýmů až po nesmyslný střih pokoušející se odvést pozornost od nedostatečnosti scény. Nepřiznává se to snadno, ale židovský pogrom může vypadat směšně, když z každé jeho vteřiny trčí lacinost a upachtěná polovičatost. Nicméně "nechtěná směšnost" je jedním z nejčastějších důsledků filmařských a produkčních voleb v Baarové.
Začíná to už předabováním všech herců do češtiny hlasem, který jim mnohdy neodpovídá typově, ale dokonce se jim ani nepokouší strefovat do pusy. Scéna, v níž Goebbels kňourá do telefonu "včera jsem potkal vůdce a strašně na mě řval", by jistě měla být jedním z vrcholných dramatických momentů, nejde však u ní zadržet smích. Vyznívá jako internetová parodie.
Topornému vedení herců překvapivě nevévodí Pavel Kříž (ač k tomu svým uplivaným výkonem v orlím hnízdě nemá daleko), ale Simona Stašová, jejíž hysterická vidlácká matka jako by sem zaskočila z Molièrovy divadelní hry a nesnesitelné přehrávání udělá, opět nejde dojít k jinému závěru, i scénu její smrti komediální vsuvkou.
Vypravěčská ostuda
Renč a scenárista Ivan Hubač selhávají ještě mnohem tristněji jako vypravěči. Dílem proto, že vyprávět neumí a dopouštějí se začátečnických chyb (vypravěč musí říkat, co nedokáže říct obraz), dílem proto, že podceňují inteligenci svého diváka, jenž podle všeho nemá být schopný vycítit z děje emoci, pokud není co nejvíc nahlas vykřičena.
Vždy, když má být postava zoufalá, se musí zády svést podél zdi a začít plakat. Majetničtí muži ze zásady přejíždějí dámám ďábelsky rukou po zádech. A když jste vyhozeni z divadla, zpomaleně upustíte papíry s textem. Na konci křišťálové noci musí záběr přelít digitální plameny, abychom pochopili, že co jsme sledovali, bylo děsivé, a hudba Ondřeje Soukupa soupeřící svou dramatičností s Richardem Wagnerem musí doplňovat i scénu, v níž se Baarová ráno probudí a vstane z postele.
Nestřídmost, doslovnost, násilnost a repetitivnost evokují kýč telenovel a nedovolují se na postavy emocionálně napojit. Jde o titány bez vnitřku, kteří nejsou schopni vést dialog jinak než jako v antickém dramatu. Když si k tomu připočteme, že film je vyprávěn velmi ledabyle a návaznost scén nedává přílišný smysl – a leckdy chybí dlouhé a zásadní úseky příběhu, aniž by bylo jasné proč-, ještě víc se vzdalujeme možnosti vcítit se do děje.
Prostě nána
Za cíl vyprávění můžeme považovat tezi, v níž mladá novinářka na konci rámujícího příběhu již zestárlé Baarové sděluje, že s ní přišla pořídit rozhovor, aby ji mohla odsoudit. Když si vše vyslechla, najednou ví, že "pravda je složitější". My jako diváci však nemáme jediný důvod s ní souhlasit. Pravda je pro nás jednoduchá a jasná, plošší než článek v bulvárním tisku.
Baarová je Táňou Pauhofovou vykreslena jako pasivní hloupá žena, jejíž charisma nebo talent nejsou ničím podloženy, zato se ukazuje být ochotná "účastnit se hry" a ve vhodnou chvíli před vhodným pánem rozepnout blůzku.
Nikdo jí tak ve filmu nevěnuje jinou pozornost než jako objektu, se kterým lze jistě kvalitně souložit. Dokonce je v kritickou dobu zachráněna z Německa jen proto, aby si mohl mladík sáhnout na její prsa. Což ona přijímá a nejspíš z toho má osobní potěšení.
Jistě by šlo vyprávět film o hrdince zpodobněné jako právě taková kariéristická nána nehodná soucitu. Ve skutečnosti by to bylo velmi zajímavé nehledě na to, nakolik jde o historicky věrný obraz. Renč se však hlasitě (protože hlasitě dělá vše) hlásí ke snaze naopak takto pojatou Baarovou jako osobu relativizovat. Skrze režijní volby, především návodnou hudbu, je jasné, že s protagonistkou máme cítit ve chvílích, kdy k tomu není důvod. A na konci jí není proč litovat a není důvod si neříct, že sklidila vše přesně tak, jak zasela.
Baarová je tedy vypravěčsky i filmařsky zpackaná, nesděluje to, co sdělovat chce, a co sděluje, můžeme rozdělit buď na nudný kýč, nebo nechtěnou komedii. Filip Renč se pokouší vyprávět melodrama větší než z Titaniku, nemá však prostředky ani schopnosti. Mediální bublina nafouklá na maximum se ještě chvíli bude vznášet vzduchem, snímek sám o sobě se však od počátku hroutí.
