Aktuálně.cz: Vaše publikace o Lídě Baarové vznikla zevrubnou analýzou zhruba tří stovek autentických dokumentů. Narazil jste na něco, co vás při hledání v dobových dokumentech překvapilo?
Radek Žitný: Potvrdilo se především to, že Lída Baarová, stejně jako její matka byla zatížena psychickým onemocněním. Potvrdilo se, že si rodové zatížení nechala uznat a díky tomu se na konci války dostala do bavorského sanatoria pro nervově choré, kde se plánovala ukrýt před Rudou armádou. Právě s psychikou a labilitou podle mého souvisí i další věci, jako například spiritualistické seance za protektorátu, kterých se účastnila, a dokonce i styky s nacistickými pohlaváry. Na jednu stranu sice stále říkala, že je Češka, na druhou stranu jí nevadilo se s nimi setkávat, s některými dokonce velmi intimně. Ta touha udržovat poměr s uznávanými muži prostě nemůže být normální.
Dalším, co mě při hledání v archivech překvapilo, bylo zjištění toho skutečného důvodu, proč Baarovou vezli po válce z Německa jako válečného zločince. Nebyl za tím totiž žádný Goebbels, ale jakýsi zkrachovalec a hochštapler jménem Bohumil Perlík, který na ni už během Pražského povstání šel podat trestní oznámení k Mimořádnému lidovému soudu. Obvinil ji z toho, že ho udala gestapu v roce 1939, v době, kdy se natáčel film Ohnivé léto.
A:cz: Potvrdilo se Perlíkovo udání?
Nikdy jí to nedokázali. Je ale třeba zdůraznit, že Goebbels nehrál v jejím případu opravdu tak důležitou roli. Ve vyšetřovacích spisech je o něm dokonce pouze pár odstavců, které později využilo ministerstvo vnitra, aby ji mohlo vydírat kvůli obvinění Vlasty Buriana.
A.cz: Kromě její rodiny svědčili i herečtí kolegové. Označil ji někdo z nich za zrádkyni a kolaborantku?
Například Svatopluk Beneš se snažil ji podpořit, jak jen to šlo. Kdo k ní byl ale těžce kritický, byl Karel Höger. Mluvil o ní jako o ženě psychicky labilní, která zároveň měla velmi blízko k alkoholu. Paralelně se dochovaly i depeše českého odboje do Londýna, které ji označovaly jako nebezpečnou osobu pro český národ.
A.cz: Životem Lídy Baarové se zabývala řada autorů již před vámi. Proč jste se pustil do sepsání další knihy?
Lída Baarová a vlastně nejenom ona, ale i osudy jiných českých umělců z protektorátu mě zajímají již dlouhá léta. Zároveň jsem ji chtěl čtenářům ukázat jinak. Nechtěl jsem ji soudit, jen přinést skutečný a pravdivý pohled. Pan Motl (Stanislav Motl, novinář a spisovatel, pozn. red.) toho sice v tomto tématu udělal hodně, ale bohužel ho jen nakousl a už nedovyprávěl. Zřejmě proto, že ani nechtěl.
A.cz: V jednom z rozhovorů dokonce přiznal, že při hledání v archivech narazil na něco, co nechtěl zveřejnit, aby Baarové neublížil. V podstatě tak zase vytvořil další místo pro spekulace…
Jak jsem říkal, pan Motl má v tomto tématu velkou zásluhu. Paní Baarovou znal a zřejmě chtěl zachovat dekorum. Já to měl v tomto ohledu "jednodušší", neznal jsem ji osobně a chtěl jsem přinést jiný úhel pohledu. Vytvoření prostoru pro spekulace jsem se bránil.
A.cz: Co konkrétně vám v knihách o Lídě Baarové chybí?
Okolo ní bylo hned několik věcí, o kterých se nemluvilo. První a klíčovou věcí, která ovlivnila její jednání, bylo, že rodina měla v několika generacích psychické zatížení. Například nejenom její sestra, ale i její matka nebyly zcela normální. Několik jejích předků a příbuzných zemřelo v ústavech pro choromyslné.
Proto bylo možné, že se dala dohromady s jistou paní Marií Paulovou, šarlatánkou, se kterou posléze pořádala spiritualistické seance. Vědělo se o ní, že ji bylo možné jednoduše ovlivnit. Byla lehce zmanipulovatelná. Velmi často se propírá její vztah s Goebbelsem, teď se o tom dokonce natočil celovečerní film, ale to podle mého není to nejdůležitější. Vůbec se nezdůrazňuje, že po válce proto nebyla ani souzená, ani obviněná. Tudíž o tom z hlediska faktů můžeme jen spekulovat. Ve skutečnosti to po válce bylo dávno passé. Teď bude mít premiéru film Filipa Renče, a opět se točí kolem Goebbelse. Z historického pohledu je to krok nikam a o jejím životě nepřináší nic zásadně nového.
A.cz: Jakou roli sehrála na vytvoření pověsti Lídy Baarové coby kolaborantky a zrádkyně snaha komunistické propagandy zlikvidovat elitu první republiky?
Určitě velkou. Baarová ale rozhodně nebyla jedinou. Obětních beránků bylo víc, jako například Čeněk Šlégl a Vlasta Burian. Existovaly i výjimky jako Marvan, Plachta a Trégl. Ti pochopili včas. Jejich rozhodnutí nemůžu a ani nechci dnes soudit. Lída Baarová byla pod drobnohledem neustále, a to i v době, kdy byla zavřená. Jedinou šancí pro ni bylo po válce emigrovat.
A.cz: Názor většiny, že Lída Baarová se zpronevěřila vlasti a kolaborovala s nacistickými Němci, přetrvává ale dodnes.
Je to tak a nový film Filipa Renče tomu, obávám se, napomůže. Snímek končí pro mě naprosto hrozným způsobem, a kdybych rád přeháněl ad absurdum, tak je zneuctěním památky Lídy Baarové, ať si o ní myslíme cokoliv. Závěr je jen a pouze dalším prostorem pro vznik dalších spekulací.
A.cz: Film ještě neměl premiéru. Jak víte, jak skončí?
Když se film začal natáčet, byl jsem osloven jako eventuální historický poradce. Naše spolupráce ale nakonec nevyšla. Byl jsem rád i z časových důvodů, protože jsem se v té době připravoval na interpretační soutěž Pražské jaro a nestíhal bych to. S pojetím pana Renče ale tak jako tak v mnohém nesouhlasím. Existovalo hned několik scénářů. Kdysi to chtěl natáčet už Otakar Vávra, pak se ale přistoupilo k tomu od pana Hubače.
Myslím, že vše bylo uspěchané a s prominutím zbytečné – takový film natočit, i když bude jistě velkým kasovním úspěchem, protože je postaven na monstrózním příběhu a důležité detaily o životě Lídy Baarové chybí. To je strašná škoda. Když už se takový film dělá, má se tomu dát čas. Chápu, že jde o velkofilm s velkou licencí, ale na Lídu Baarovou stále nenabízí jiný než již známý "goebbelsovský" pohled.
A.cz: Změnil se váš názor na Lídu Baarovou poté, co jste se probral dokumenty o jejím životě?
Ze začátku jsem ji obdivoval jako krásnou herečku. Teprve postupem času jsem začal vnímat všechny ty věci kolem ní, když jsem se dostal k autentickým archiváliím. Jednak je pro mě výbornou a velmi fotogenickou filmovou herečkou, která měla dokonce šanci působit v Hollywoodu a jednak je pro mě i člověkem, který během protektorátu díky svému postavení mohl pomoci i několika lidem, což také udělala. Celý její život byla rána za ránou. Přišla o rodinu, emigrovala, naučila se ještě italsky, španělsky, točila filmy, mimo jiné s Fellinim. Všechno dokázala překonat a ještě si po válce vybudovat úspěšnou kariéru i jako divadelní herečka. To přeci svědčí o tom, jak silnou byla osobností.
