Recenze - Zámořské recenze v případě filmu Davida Ayera Patrola nešetří nadšením, příběh dvou nerozlučných kamarádů z policejní hlídky často označují za jeden z nejlepších filmů o strážcích zákona posledních let. Patrola je rozhodně cool. Policajti i dealeři fakují v husté kulometné kadenci a vulgárním slangu, frekvence střihu a neobvyklé úhly kamery odkazují na videoklipovou estetiku. Žánrově pak Patrola připomíná mix policejní reality show a hiphopového pořadu na MTV.

Je to vlastně logické. Americká rapová muzika vychází z frustrace a energie afroamerické a hispánské populace na předměstích měst. A Patrola ukazuje dvě protichůdné životní volby, které stojí před příslušníky přistěhovaleckých komunit. Buď rezignovat a v extrémním případě se stát členem drogového gangu, anebo se plně asimilovat jako jeden z hlavních hrdinů Mike Zavala (Michael Peňa), který se rozhodl v losangeleském policejním sboru bránit společnost i před svými nepřizpůsobivými krajany z Mexika.

Foto: H.C.E.

V Česku není zvykem ani ve filmech nahlížet na policisty jako na pozitivní hrdiny. I David Ayer ve svých předchozích thrillerech Drsný časy (2005) a Králové ulice (2008) tematizoval temnější stránky policejní práce, jako je korupce, infiltrace zločinu nebo morální a profesionální vyhořelost vyšetřovatelů. V Patrole nechal kritiku policie stranou a v příběhu Zavaly a jeho bílého parťáka Briana Tailora (Jake Gyllenhaal) dělá z policistů neokázalé hrdiny, kteří své nebezpečné povolání berou jako poslání a každý den nasazují životy při nebezpečných misích v předměstském ghettu.

Drsňáci se srdcem na dlani

Na začátku se ještě zdá, že by film mohl být docela podvratnou podívanou, když v expozici v první čtvrthodině představuje obě hlavní postavy jako trochu nesympatické a nevyzrálé frajírky kompenzující si nevybitou agresivitu v zásazích proti podezřelým (Zavala například ve "férovém" souboji zmydlí při prohlídce bytu černocha, který se mu odmítne legitimizovat).

Rozjezd zkrátka dává naději, že se z Patroly vyklube něco znepokojivě ambivalentního na způsob Elitní jednotky Josého Padilhy - syrového akčňáku ze slumů Rio de Janeira, v němž si členové zásahové jednotky musejí pod drsným drilem osvojit vojenskou mentalitu robotů, aby mohli v pouliční válce likvidovat po zuby ozbrojené drogové gangy. Brzy se ovšem ukáže, že určitá forma nevyzrálého machismu je pro Ayera jen vnějším projevem přirozeného chování mezi pravými chlapy a scénář brzy začne představovat jejich něžnější stránku. Briana s Mikem najednou představuje jako spravedlivé drsňáky se srdcem na dlani.

Foto: H.C.E.

Dlouhé služby si parťáci v autě zpříjemňují překvapivě empatickými, i když cynicky ironickými debatami o svých partnerkách a sexuálním životě, a když z hořícího domku před příjezdem hasičů nezištně zachrání uvíznutá batolata, je jasné, že pod odznakem na hrudi bije sympatickým hrdinům srdce Mirka Dušína.

Z dynamického thrilleru se postupem času stává čím dál víc melodrama zachycující rodinné a milostné vztahy - Brian má novou přítelkyni Janet (Anna Kendricková) a Mike dlouholetou a tolerantní manželku Gabby (Natalie Martinezová) a rozvětvenou mexickou rodinu. V situaci, kdy Brian s Mikem příliš zkříží cestu mexickému drogovému kartelu, může i méně vnímavý divák očekávat, že v příběhu o solidaritě mezi policisty a nelehkém údělu jejich blízkých přijdou na konci vhod papírové kapesníky.

Foto: Jan Gregor

Oba hlavní protagonisté se zhošťují svých postav skvěle (obzvlášť Jake Gyllenhaal dokazuje, že je jedním z nejlepších herců své generace), hlubšímu ztotožnění s příběhem brání klišovitost mnohých situací a nedostatek pocitu autenticity. Paradoxně proto, že tvůrci, zdá se, neusilují o nic jiného, než aby jejich dílo vyznělo jako věrohodný film, který diváka dostane přímo do centra dění a představí život policejních pěšáků bez příkras.

Sydney Lumet se nekoná

Pocitu opravdovosti ubližuje forma, která v módním stylu filmů založených na jakoby autentických záznamech reality (od Blair Witch po Monstrum) využívá záběrů z kamery, kterou má Brian připnutou na uniformě (s odůvodněním, že sbírá materiál pro práci do školy). Honičky v autě jsou zase občas snímány přes přední sklo kamerou, která se tváří jako oficiální policejní záznamová jednotka - v rohu jí odtikávají hodiny a minuty a obsahuje zkratku losangeleského policejního sboru.

Jenže tvůrci v téhle poetice nejsou konzistentní a akci snímají ještě dalšími kamerami, které většinou roztřeseným snímáním z ruky a v detailu posilují dojem vtaženosti do dění. Jenže dnes už takový postup, pokud nejde ruku v ruce se skutečně civilním scénářem a hereckými projevy, zavání manýrou.

A Patrola opravdu nevypadá jako autentický vhled do života na předměstí South Central v L.A. Karteloví pěšáci vypadají a hrají v lepším případě jako zkarikovaní dealeři v Stoneových Divoších, kteří ale z braku čerpali záměrně, a v horším případě jako cool hrdinové z raperského videa. Také kolegové Briana a Mikea ze sboru jako by vypadli z náborového policejního spotu pro teenagery.

Jestli jsem k Patrole příliš příkrý, tak z toho důvodu, že se tváří, že je něco víc, než ve skutečnosti je. Tedy solidní schematická žánrová zábava, která v některých momentech dokáže vyvolat slušné napětí a na konci trochu předvídatelně dojme. Dnes je to v Hollywoodu už svého druhu malá událost. Ale když Michael Peňa v jednom rozhovoru přirovnává Patrolu k policejním dramatům Sidnyeho Lumeta ze sedmdesátých let, tak ty jsou skutečně trochu jiná liga.