Recenze - Kdyby Češi neměli Agnieszku Hollandovou, museli by si ji vymyslet. Vlastně je docela příznačné, že první komplexní filmovou výpověď o naší komunistické minulosti natočila Polka, která ovšem má s popisovanou dobou v Praze osobní zkušenost.
Třídílná televizní minisérie HBO Hořící keř o Janu Palachovi, respektive o rezonanci jeho oběti ve společnosti na počátku normalizace, těží z téhle přesně namíchané kombinace osobního odstupu a osobní angažovanosti. K nezatíženému pohledu na traumatizující dějinné období přispívá i fakt, že scénář napsal osmadvacetiletý Štěpán Hulík, který se mohl na dobu utahujících se mocenských šroubů podívat bez resentimentů zkreslujících pamětnických vzpomínek.
Když se lámou charaktery
Hořící keř se od běžného českého historického dramatu z éry komunistického režimu liší (až na několik výjimek potvrzujících pravidlo včetně Ondříčkova Ve stínu) co do tónu, tak i obsahu. Všeobecně přijímaným módem nahlížení tuzemských filmařů na padesátá až osmdesátá léta je žánr tragikomedie.
Velmi zjednodušeně shrnuto: doba byla zlá, ale švejkující Češi si vždy najdou nějaké "pelíšky", kam na ně režim nemůže. To není oblíbený model jen Jana Hřebejka, nesmyslné hláškování a koketérie s groteskností zabily například loni atmosféru špiclovského dramatu Juraje Nvoty Konfident.
Agnieszka Hollandová do vrstevnatého příběhu z doby, kdy se lámaly charaktery, vnáší nefalšovaný polský patos. Nemám na mysli patos ve smyslu sentimentálního vyvolávání emocí za každou cenu, Hořící keř je v tomto ohledu spíše střídmý a uměřený.
Je to patos podobný tomu, jaký se objevoval v polském kinu morálního neklidu v sedmdesátých a osmdesátých letech, vědomí toho, že i zdánlivě banální činy mají své důsledky, že i malá pomoc nebo naopak malá sviňárna mohou mít dalekosáhlé konsekvence v životech druhých lidí.
Koneckonců už patetický název Hořící keř jako by vypadl z filmografie třeba Andrzeje Wajdy. Konkrétně odkazuje na starozákonní podobenství o keři, z kterého na Mojžíše promlouvá Bůh a který shoří, aniž by shořel, a autoři touto metaforou zdůrazňují mravní poselství Palachova činu, který se původně zdál promarněný a zbytečný, ale ukázalo se, že jeho étos v lidech zůstal a inspiroval spoustu z nich, aby před režimem tolik neohnuli záda.
A tak Palachův odkaz působí i na mladou právničku Dagmar Burešovou (Tatiana Pauhofová), jejíž sysifovský boj za práva Palachovy maminky Libuše (Jaroslava Pokorná) a jejího bratra Jiřího (Petr Stach) je ústředním příběhem snímku. Atraktivní mladá žena se dvěma malými dětmi a úspěšným manželem lékařem (Jan Budař) nejdříve odmítne prosbu studentského vůdce Ondřeje Trávníčka (Vojtěch Kotek), aby ho s Palachovými zastupovala při žalobě na komunistického poslance Viléma Nového (Martin Huba) za nactiutrhání za to, že v České Lípě na jakémsi stranickém shromáždění uvedl, že vyšetřování Palachovy smrti ukázalo, že se student ze Všetat chtěl polít tzv. studeným ohněm, ale kdosi mu ho vyměnil za opravdový benzín. Později se ale rozhodne nevyhratelný proces vzít.
Většina postav v sérii prochází nějakým etickým dilematem, přímo či nepřímo se vztahuje k odkazu Palachovy oběti. Dášin kolega z práce Vladimír Charouz se upíše StB ve strachu o budoucnost dcery (Jenovéfa Boková), která se angažovala ve studentském hnutí. Tajná bezpečnost donutí pod tlakem vystoupit v televizi Palachovu kamarádku Hanu s údajně autentickým Palachovým vzkazem z nemocnice, soudkyně Orlová (Ivana Uhlířová) nemůže ani pomyslet na to, že by mohla proces s Novým soudit podle práva - pracovní umístěnka někam do zapadákova by byla jen jednou z prvních represí.
Dialogy jsou napsány tak, aby co nejlépe ilustrovaly vnitřní boje, které hrdinové vedou a ocitají se tak občas na hraně tezovitosti. Zachraňuje je ale Hulíkův cit pro přirozenou mluvu a žádná z postav tak nešustí papírem.
Výslednému dojmu pomáhá skvělá výprava, která evokuje konec šedesátých let do nejmenších detailů, vynalézavá kamera Martina Štrby, která si vypomáhá efektními triky jako je časté využívání odrazů ve skle, a samozřejmě v neposlední řadě jistá režie Agnieszky Hollandové.
Čtyři hodiny stopáže Hořícího keře jsem viděl na jeden zátah a v takovém zápřahu se subjektivně zdá, že vyprávění občas (hlavně v druhém díle) ztrácí tempo a osudy některých vedlejších postav nejsou dostatečně zakončeny.
Jinak mne ale po celý ten třídílný maratón dění na plátně nepřestalo bavit a zajímat.
Šetřil bych termíny jako "národní film" nebo "národní látka", protože Hořící keř jde svou neokázalostí proti jakémukoli mramorizování. Zároveň nepřináší ani špetku úlitby vůči naší povaze směřující ke lhaní si do kapsy nebo omlouvání vlastních selhání.
Ona "anatomie normalizace" o níž mluví Agnieszka Hollandová, spočívá jednak v tom, jak ukazuje v čase pozvolný přerod odvahy a solidarity v rezignaci, a jednak v tom, jak ukazuje postoje široké škály občanů napříč společenskými vrstvami od aparátčíků po studentské rebely.
Když už nic jiného, je Hořící keř dobrou protiváhou všem těm oportunistickým líbivým výtvorům typu seriálu Vyprávěj, v němž se jeho "obyčejní" hrdinové chovají jako svině a bezelstně si to omlouvají tím, že tak se přece chová každý.
Hořící keř jasně ukazuje, že zachovat si tvář je hodnota k nezaplacení.
| Hořící keř | |
| Žánr: | Drama, Historický |
| Režie: | Agnieszka Hollandová |
| Obsazení: | Táňa Pauhofová, Jaroslava Pokorná, Petr Stach, Igor Bareš, Vojtěch Kotek, Adrian Jastraban, Patrik Děrgel, Ivan Trojan, Jenovéfa Boková, Denny Ratajský, Ivana Uhlířová, Jan Budař, Stanislav Zindulka, Ondřej Malý, Martin Huba, David Novotný, Alois Švehlík, Hana Marie Maroušková, Jiří Bábek, Miroslav Krobot, Emma Smetana |
| Délka: | 3×80 min |
| Premiéra ČR: | 23.01.2013 |
