reklama
 
 

Dobro není fotogenické, říká Agnieszka Hollandová

8. 11. 2012 7:20
Rozhovor s režisérkou Agnieszkou Hollandovou o filmu V temnotě, Palachovi a amerických seriálech

Rozhovor - Když se bavíte s Agnieszkou Hollandovou, zaujme vás, jak často a samozřejmě se tahle milá a empatická režisérka chválí. Bez jakékoli pýchy nebo vytahování - jenom s lehkým uculením - naznačuje vitální třiašedesátiletá filmařka světového formátu na několika místech rozhovoru suše a střízlivě, že si uvědomuje své vlastní kvality.

Pýchu by si přitom ve svém hlase klidně mohla dovolit. V Praze v těchto dnech propaguje distribuční premiéru svého posledního snímku V temnotě - sugestivního dramatu podle skutečných událostí o skupince lvovských Židů, kteří se po čtrnáct měsíců skrývali v kanálech pod městem. Hollandová dokázala, že ve filmech o holocaustu ještě lze přijít s originálním příběhem, a nabízí nečernobílé postavy obětí a nepravděpodobného hrdinu v neidealizované podobě údržbáře kanálů a příležitostného zloděje Leopolda Sochy. Film sahal po Oscarovi za nejlepší cizojazyčný film a tahle trofej by mu bez výhrad slušela.

A ještě jedna věc na někdejší studentce FAMU, která zkušenost ze svých pražských studií v době kolem ruské okupace nyní obtiskává do dokončované minisérie HBO o Janu Palachovi, nepřestává udivovat. Česky i po těch čtyřiceti letech mluví líp než Ivan Lendl.

Ten příběh byl můj osud

Aktuálně.cz: Zaujala mne odysea kolem scénáře, který jste nejdříve odmítala. Skutečně vám kanadský scenárista David F. Shamoon posílal každou novou verzi scénáře a trval na tom, že tenhle unikátní příběh ze lvovského ghetta můžete natočit jen a pouze vy?

Hollandová: Ano, byla to od počátku jeho jasná představa hraničící až s obsesí. Tvrdil, že nikdo jiný to nenatočí tak dobře. A asi měl pravdu. Zábavné bylo v tomhle směru setkání s jedinou dosud žijící hrdinkou tohoto skutečného příběhu, Kristine Chigerovou, která o svých zážitcích napsala knihu Děvčátko se zeleným svetrem, již jsem před natáčením filmu neznala. Říkala, že když se mluvilo o adaptaci její knížky, vždycky měla sen, že bych se jí mohla ujmout já. A aniž v tomto ohledu cokoli podnikla, tak se jí ten sen splnil. Takže natočit ten příběh byl asi můj osud.

A.cz: Vy jste se tomu tématu zpěčovala s tím, že jste už natočila dva filmy s podobnou tematikou. Co vás tedy nakonec přesvědčilo?

Podívejte, ta látka byla pro mě lákavá, hlavně kvůli tomu, jak byla pojednaná, a kvůli té možnosti natáčet ve tmě, to byl takový challenge. Taková možnost se často nestane, že člověk dostane možnost natočit celovečerák, kde je osmdesát procent děje ve tmě. Také příběh sám a ty postavy byly pro mě velmi vzrušující. Ten film jsem dlouho odmítala, ale pak jsem si ho začala bezděky natáčet ve své hlavě. Stal se součástí mé imaginace. Pak jsem začala uvažovat o tom, že ten film udělám, ale byla jsem si jistá tím, že ho nechci natáčet v angličtině. Říkala jsem si: scénář je v jiném jazyce, producenti na můj návrh nepřistoupí a já to budu mít z krku.

A.cz: Je opravdu unikátní, že se anglický scénář přepíše do jazyka, v němž se příběh odehrává, většinou to u ambiciózních projektů bývá naopak. Film byl určitě výzva pro Vás jako pro režisérku, ale výzvu musel znamenat i pro herce. Jak jste je vedla?

Já jsem obsadila herce, kteří mají schopnost identifikace s příběhem a s postavou, takž jsem si s nimi o jejich rolích nemusela zdlouhavě povídat. My jsme si hodně povídali při přípravách, pouštěla jsem jim filmy a učili se ty jazyky, kterými mluví ve filmu. Ještě většinou hubli. A v okamžiku, kdy se ocitli v těch kanálech v té tmě, tak tam prostě byli. V takovém filmu nemusíte říkat hercům, co mají cítit a jak to vyjádřit. Kdyby to nevěděli, tak to znamená, že jsem je špatně obsadila, a nic tomu nepomůže.

A.cz: Herec má tu výhodu, že se projektu věnuje plně jen při natáčení, vy jste si ale musela udělat velké rešerše. Kolik času a prostoru jim běžně věnujete?

Pokaždé dost, a pokud jde o období druhé světové války, tak v něm jsem hodně erudovaná a vím o něm víc než řada historiků. Přečetla jsem toho hrozné množství a mluvila se svědky, ale přesto - protože Lvov byl hodně specifickým místem - jsem toho hodně musel zrešeršovat. Ale to je nutné. A je to dobře, protože filmaři jsou trochu intelektuálně líní a takové projekty nás nutí se aspoň trochu vzdělávat.

Zlo je banální

A.cz: Zajímala by mě ještě reakce v Polsku. Dlouho jste nemohla sehnat distributora.

Dlouho ne, pak se jeden docela rychle přihlásil. Ale hodně distributorů to odmítlo, to je pravda.

A.cz: Neucítili tam oscarový potenciál?

Dřív jsem měla distributora v Americe než v Polsku. V Sony Classics se na to podívali ještě před dokončením a šíleně se jim to líbilo. Tak to už jsem věděla, že ten film nezahyne, americká distribuce je klíč ke světové distribuci, to už se pak ten film prodává všude. A pak ho Poláci přihlásili na Oscara, což bylo logické, a byl myslím dost blízko vítězství, kdyby nebylo Rozchodu Nadera a Simin, tak by ho podle mě získal.

A.cz: V Česku teď doděláváte minisérii o Janu Palachovi Hořící keř. Jaký z ní máte zatím pocit?

Už je to skoro hotové, teď děláme míchačky a grading a myslím, že je to dobré. Já i všichni, co na tom děláme, z toho máme dobrý pocit, což je samozřejmě občas klamné. Zdá se mi, že o českém osudu a vůbec osudu lidí v téhle době vypovídá víc než dosavadní hrané filmy o dané éře.

A.cz: Je náhoda, že když se podíváme na Hořící keř a V temnotě, jsou to projekty, které se zabývají hrdinstvím obyčejných lidí v nesnadné době, kteří vyjeví lepší stránku svého lidství?

Víte, ta lepší stránka lidí je vlastně největší záhada, protože zlo je svým způsobem banální, jak říká Hannah Arendtová. Zlo mě neudivuje, dovedu si ho snadno představit, ale v dobru a hrdinství je tajemství, které mě fascinuje. Je to něco, co se těžko ukazuje. Dobro je mnohem míň fotogenické a je nesnadné najít ten správný tón, jakým ho prezentovat, ale když se to podaří, tak to stojí za to.

A jestli je to náhoda? Nevím, asi ano. Tyhle dva náměty ke mně přišly zvenku, nevyvíjela jsem je, ale oba mne oslovily velmi intimně. Palach je koneckonců součástí mé osobní historie. A zároveň jsou to náměty moderní v tom smyslu, že si otázky v nich obsažené pořád klademe a utíkáme před nimi a přitom nás mohou v každém okamžiku zasáhnout.

Co ví Spike Lee o utrpení

A.cz: Stále častěji pracujete i pro americkou televizi a podílela jste se třeba na ceněném seriálu The Wire. Pokračuje nějak vaše práce pro TV?

Po The Wire jsem dělala na seriálu Treme, který se odehrává v New Orleans, natočila jsem pilot a několik epizod a teď budu točit finále v lednu a v únoru. Takže se vracím do New Orleans, nevím, kdo bude prezident, to se zítra (rozhovor se odehrával v pondělí, pozn. redakce) dozvíme. Raději bych byla, aby to byl Obama, protože přece jenom nemám moc důvěru k mormonům.
V The Wire jsem dělala několik dílů v pokračujících sezonách a to bylo pro mě nesmírně zajímavé. Jednak umělecky, protože je to skvěle napsaný seriál. A také to pro mě byla lekce současné Ameriky, kterou bych jinak nemohl podstoupit.

A.cz: Je mi jasné, že vás kanadský scenárista bere jako expertku přes téma ze střední Evropy, ale je docela uznání, že vám dávají ve Státech příležitost zhostit se i výsostně americké látky.

Zajímavý je v tomhle ohledu právě ten seriál Treme. Protože to je o New Orleans po hurikánu Katrina a zároveň je to o té kultuře a tragédii i radosti toho města. Požádali mě, abych natočila pilotní díl a určila styl seriálu. Což bylo zvláštní, protože za prvé jsem žena a navíc běloška, a ono je to hlavně o černé kultuře. Zájem o natočení pilotu měl i třeba známý černošský režisér Spike Lee, ale David Simmons vybral mě. Spolupracovala se mnou jako poradkyně taková důležitá místní černá žena a moje dcera se jí zeptala, jestli si nemyslí, že by Spike Lee byl lepší. A ona řekla: Co Spike Lee ví o utrpení. Agnieszka ví mnohem víc.

A když jsem točila první díly Treme tři čtyři měsíce po Katrině, vybavovaly se mi vzpomínky z dětství ze zničené poválečné Varšavy na to, jak může člověk znovu vybudovat svůj život na troskách. Tak vidíte, že třeba i téma, které se může zdát tak nepřenosně lokální jako život v New Orleans, má univerzální význam, který třeba já vystihnu lépe než americký režisér.

autor: Jan Gregor | 8. 11. 2012 7:20

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama