Někdy je největším štěstím člověka, že se narodí v zemi, kde co chvíli nezuří válka. Amin Nawabi takové štěstí neměl. Jeho rodištěm je Kábul, v posledních desetiletích časté dějiště etnických, náboženských a politických konfliktů i střetů cizích mocností. "Zabili mi otce, unesli sestru, zabili matku a bratra," shrnuje hrdina tragický osud své rodiny.
V Afghánistánu dospíval v 80. letech minulého století. Po svržení tamní monarchie byla roku 1979 ustavena komunistická vláda, která však kvůli odporu povstaleckých skupin mudžahedínů nikdy nezískala kontrolu nad celým územím. Během bojů, v nichž se angažovaly Sovětský svaz i Spojené státy, zemřelo zhruba 1,5 milionu lidí, hlavně civilistů.
Miliony Afghánců ze země uprchly. Amin byl jedním z nich. Přes Moskvu se dostal do Kodaně, kde konečně našel klid a přijetí. Alespoň zdánlivě. Film Jonase Pohera Rasmussena, o němž se mluví jako o adeptovi na cenu Oscar hned v několika kategoriích, mimo jiné ukazuje, že utéct přes hranice několika států může být snazší než utéct vlastnímu strachu.
Čtyřicetiletý dánský filmař zná Amina od mládí. Roky přemýšlel, jak jeho životní příběh zprostředkovat širší veřejnosti. Původně chtěl nahrát rozhlasový dokument, aby vyhověl přítelovu přání zůstat v anonymitě. Nakonec zvolil formu animovaného filmu, protože věřil, že lépe vystihne veškeré emoce a přesvědčivě zrekonstruuje dobové reálie.
Dánské neony
Základem zůstalo protagonistovo vyprávění, zaznamenané během rozhovorů uskutečněných v průběhu několika let. Vzhledem k Rassmusenově atypické metodě připomíná Aminova zpověď návštěvu psychoanalytika.
Na otázky odpovídá vleže, se zavřenýma očima, aby se mohl lépe soustředit na to, co před lety viděl, slyšel nebo cítil. Začíná od nejranější vzpomínky, kdy mu byly tři nebo čtyři roky a bezstarostně pobíhal ulicemi Kábulu.
Dál nepokračuje měsíc po měsíci, rok za rokem, ale vybírá chvíle, které se mu vryly do paměti: loučení s bratrem, jenž se za tři tisíce dolarů nechal propašovat v lodním kontejneru do Švédska, sledování podřadné mexické telenovely v ruské televizi se zrnitým obrazem, prvotní okouzlení záplavou neonových světel v dánské metropoli.
Občas není určující konkrétní událost nebo výjev, ale pocit. Opakovaně se Amin například cítil nepatřičně. Od raného věku si oblékal sestřinu noční košili a vnímal, že je jiný než vrstevníci. Nenacházel pro to ale správná slova. V Afghánistánu homosexualita oficiálně neexistovala, nebylo pro ni místo na veřejnosti ani ve slovníku.
Chlapec vyrůstal v zemi, která s lidmi jako on nepočítala. Kromě varianty, že bude stejně jako jeho otec zajat bojovníky hnutí Tálibán, se tudíž obával i přísného trestu za "zakázanou" sexuální orientaci. Do jiné reality unikal alespoň před usnutím, kdy si zálibně prohlížel plakáty s herci Chuckem Norrisem nebo Jean-Claudem van Dammem visící nad postelí.
Protagonista si dobře uvědomuje, že sám žádným akčním hrdinou není. Vyprávění občas přeruší. O některých věcech ještě mluvit nedokáže. Z jistých důvodů jej pronásledují výčitky a pocit studu. Naši zvědavost tak podněcuje spíš jeho osobnost a to, jak se měnila pod vlivem traumatických zážitků, než otázka, zda utekl. Na ni známe odpověď od začátku.
Siluety bez tváří
Film si periferně všímá společenského i politického kontextu a zlomové historické momenty přibližuje autentickými archivními záběry. Primárně se ale zaměřuje na osobní zkušenost. Migrace zde není vzdáleným problémem anonymní masy jako v médiích, má konkrétní, srozumitelnou podobu každodenního potýkání se s cizími předsudky i vlastní úzkostí.
Hlavní postavě na čitelnosti kromě retrospektiv přidávají důležité scény z přítomnosti. Zachycují Aminovy dialogy s režisérem a dávají nahlédnout do jeho soukromí. Díky střídání obou vyprávěcích linií je zřejmé, že pod povrchem radostných okamžiků, které Amin zažívá s milovaným partnerem, dál dřímají pocity odcizení, viny a nedůvěry. Po letech bez zázemí je hrdina stále neusazený, stále připravený k útěku. Svému původu však uniknout nedokáže.
Současné dění film zaznamenává stylem blízkým pozorovatelským dokumentům. Uvědomujeme si přítomnost člověka za kamerou, který reaguje na pohyb herců. Scény z minulosti oproti tomu nápadněji využívají postupů hrané kinematografie. Velikost záběru se často mění, kamera je svobodnější, ostré světelné kontrasty odrážejí emocionální rozpoložení postav, nucených neustále zůstávat ve skrytu.
V širokoúhlých, horizontálně komponovaných scénách, místy připomínajících obrazy Američana Edwarda Hoppera, obvykle velká část prostoru zůstává nevyplněna. Prostředí působí cize, nepřátelsky, je zjevné, že se Amin necítí být jeho součástí. V Moskvě, kde pobýval ilegálně, kvůli obavám z policie v podstatě neopouštěl temný byt. Přestože komunismus již padl a v ruské metropoli s velkou slávou otevřela první pobočka McDonald’s, atmosféra nedůvěry a udavačství pokračovala.
Aminovu vlastní nedůvěru vyjadřuje to, nakolik je vzdálený druhým. Mnohdy se s nimi ani nenachází ve stejném záběru. Oddělují je střihy. Blíž se k vypravěči dostáváme pouze v momentech zvýšeného napětí, kdy se ztrácí ve vlastních myšlenkách nebo mluví o zvlášť bolestivých incidentech.
Ne všemu dění byl ale osobně přítomen. V takových případech se animace stává abstraktnější, více impresionistickou. Barvy se vytrácejí, z lidí zůstávají pouhé siluety bez tváří.
Nespolehlivý vypravěč
Také situace, které nikdo nenatočil nebo nenafotil, třeba pobyt v temném podpalubí lodi kymácející se na vlnách, díky animovanému formátu vidíme a zakoušíme spolu s jejich účastníky. Přestože se ručně kreslená animace může ve srovnání s filmy od studií Disney a Pixar jevit primitivní, vyjadřuje širokou škálu významů i emocí a odráží, jak funguje lidská paměť.
Jonas Poher Rasmussen ovšem animaci nezvolil výhradně proto, aby mohl co nejsugestivněji vylíčit Aminovy peripetie. Díky ní především neztrácíme ze zřetele to, nač máme u klasických dokumentů tendenci zapomínat: film je pouhou interpretací skutečnosti, výsledkem tvůrčí práce s fakty, ne stoprocentně objektivním záznamem.
Ve snímku Utéct nám to připomíná snaha rekonstruovat minulost, což je jedno z určujících témat příběhu. Když Amin po pár desítkách minut nahrávání mimoděk prozradí Rasmussenovi, že většina jeho blízkých navzdory dříve řečenému není mrtvá, vychází najevo, že jde o nespolehlivého vypravěče. Možná lže, aby nad svým příběhem zase neztratil kontrolu, nebo aby se po odhalení pravdy nestal zranitelným a nebyl znovu odmítnut.
Pochopit, proč Amin při vyprávění některá fakta upravuje nebo zatajuje, proč se i po získání azylu dál schovává, znamená pochopit jej jako člověka. Přes výlučnost jeho osudu to není tak těžké. V jádru touží po tom samém jako kdokoliv jiný. Po svobodě nebo bezpečném zázemí.
Rasmussenův humanistický film, navenek prostý a přímočarý, ale dlouho doznívající, nám připomíná, že naplnění těchto základních lidských potřeb dnes stále není samozřejmostí. Jakkoli se nám, šťastněji narozeným, může zdát, že ano.
Utéct
Scénář a režie: Jonas Poher Rasmussen
Film Europe, česká premiéra 3. února.
