S češtinou je to na Netflixu problematické. Hromadu hrubek a překlepů v titulcích lze vzhledem k množství novinek ještě pochopit. Horší je, když český název vytváří mylná očekávání a míjí se s náplní snímku.
Přebíhání zní jako titul svižné romantické komedie ze současnosti. V režijním a scenáristickém debutu devětatřicetileté anglické herečky Rebeccy Hallové, známé z filmu Vicky Cristina Barcelona, však nikdo nikam nepřebíhá.
Jde o neuspěchaný příběh z meziválečné Ameriky, kdy také vyšla stejnojmenná knižní předloha Nelly Larsenové. O její zfilmování Hallová dlouho usilovala mimo jiné proto, že kvůli svému smíšenému původu se celý život zabývala totožnými témata jako kniha.
Přesnější překlad originálního názvu Passing by mohl znít "míjení". Míjejí se představy postav o tom, kam patří a jak by měla vypadat jejich budoucnost. Zraňující míjení je dané generačně, sociálním postavením, rasou i pohlavím. Slovo však může nabýt dalších významů. Většinu z nich rovněž prozkoumává neobyčejně vrstevnaté drama, za které Netflix zaplatil jednu z nejvyšších částek v historii festivalu Sundance, 15 milionů dolarů neboli 330 milionů korun.
Nečekané setkání
Odehrává se v době, kdy americká společnost procházela prudkými změnami. Dosud fixní definice rasy, genderu a sexuality se daly do pohybu. Významným zdrojem společenské úzkosti a napětí bylo překračování takzvané "barevné čáry". Běloši ze zvědavosti navštěvovali newyorskou čtvrť Harlem, aby poznali exotickou černošskou kulturu. Afroameričané s dostatečně světlou kůží zase pronikali mezi bílou většinu. Mezi různými světy přecházejí i dvě černošské hrdinky Přebíhání.
Irene je navenek spokojená žena v domácnosti. Má milujícího manžela Briana, dva syny a služebnou Zu. Obývají několikapatrový dům v Harlemu. V centru New Yorku však mladá matka potkává dávnou kamarádku Clare. Nečekané setkání oživuje vzpomínky na dobu před tím, než se jejich cesty rozešly. Clare využila světlejšího odstínu své kůže jako vstupenky mezi bělochy a vdala se za bigotního severského krasavce.
Irene by se svou barvou pleti rovněž "prošla". Zůstala ale věrná africkým kořenům. Clare je pro ni připomínkou, že se mohla rozhodnout jinak, popřít jednu ze složek své identity a přijmout roli, která by jí zaručila lepší postavení.
Ačkoliv protagonistka přesvědčuje přítelkyni, že jí nic neschází a nemá potřebu vydávat se za bělošku, z jejích slov a činů postupně vyplývá opak: zdaleka není tak šťastná, jak tvrdí sobě, rodině i okolí.
Přebíhání nestojí na velkých dramatech. Hallová především zkoumá, jaký psychologický efekt má na člověka hraní rolí, jež mu nejsou vlastní. Irene i ostatní se neustále snaží mluvit, chovat a oblékat, jak žádá situace. Někomu se přizpůsobují, za někoho se vydávají, až zapomínají, kým jsou. Největší boje se odehrávají v nitru lidí rozpolcených mezi různými světy.
Clare sice hrdě tvrdí, že kolem sebe nechce černochy, když ale strhne masku spokojené paničky, připouští, že v "bílé" společnosti se cítí osamělá a nesvá. Stres ředí alkoholem z placatky. S Irene a jejími blízkými nic předstírat nemusí. Zároveň se mezi svými "bratry" a "sestrami" díky vzhledu hollywoodské hvězdy stává středem pozornosti. Kamarádka ji zpočátku obdivuje, když ale Clare začne flirtovat s Ireniným manželem, do hry vstupují méně jednoznačné pocity.
Jak plyne čas
Ani Irene nežárlí přímočaře. Spiklenecká atmosféra mezi oběma ženami i doteky, které skrývají před zraky ostatních, naznačují, že dřív nebyly jen kamarádkami. Jejich zmínky o tom, že je nebezpečné se stýkat, nemají jen rasový podtext. Protagonistka tak kromě manžela ztrácí i milenku, po jejímž boku mohla pod důvěrnou přezdívkou svobodněji dávat průchod své sexualitě.
Od té doby ale podle všeho uběhlo mnoho let. Plynutí času neboli passing of time je dalším z témat filmu. Až z dialogů vychází najevo, že mezi přiléhajícími scénami uplynulo několik dnů, týdnů či měsíců. Zpět je vzít nelze. Stejně jako život strávený popíráním sebe sama. Tyto výpustky přispívají k semknutosti vyprávění, omezenému na relativně malý počet lokací a postav.
Složitým emocím a proměňujícím se vztahům rozumíme zásluhou pozorné režie a vynikajících hereckých výkonů. Tvář Tessy Thompsonové v roli Irene je snímána převážně zblízka. Prozrazuje, co se znejistělé ženě honí hlavou a zda slovy opravdu vyjadřuje to, co cítí. Okolí, do něhož se jí nedaří začlenit, od prvních minut vnímáme převážně jejími smysly. Nehodlá ale jen věčně pozorovat druhé.
Detaily různě tmavých nebo světlých obličejů s mnohými pohledy postav do zrcadla současně vyzdvihují, jak stěžejní je v Americe pro sebeurčení člověka barva kůže. Zvlášť pokud není bílá. Irene je světlejší než její choť a synové, od nichž se pod vlivem Clare stále víc izoluje.
V první polovině filmu se manželé často objevují v záběrech společně, v té druhé buď každý zvlášť, nebo v různých plánech obrazu, z nichž pouze jeden zůstává zaostřený.
Čistě obrazové prostředky podobně oddělují Irene od služebné Zu. Když ji instruuje, co má uvařit k večeři, vidíme pouze záda a ruce krájející zeleninu, nikoliv tvář. Jako kdyby zbytek osoby nebyl pro paní domu důležitý. Z hlediska rasy k sobě možná mají blízko, každá však zastupuje jinou společenskou třídu.
Přestože je Přebíhání filmem černobílým, barevné odstíny a kontrasty jej zasazují do světa, kde neexistují jen černá a bílá.
Rebeccu Hallovou a kameramana Eduarda Graua zajímají hlavně různé stupně šedi. Tváře Tessy Thompsonové, Ruth Neggyové a dalších herců i hereček jsou podle svícení někdy světlejší, jindy tmavší. Občas se změní v jediné scéně. Stejně tak rasová nebo genderová identita nejsou stálé, ale historicky podmíněné konstrukty, s nimiž si lidé v jednotlivých etapách spojují různé pocity a hodnoty.
Zrcadla a schodiště
Přes komornost, četnost dialogů a minimum výpravnějších scén Přebíhání nepřipomíná zfilmované divadlo. Od úvodního záběru nohou korzujících po ulici, kdy poprvé a naposledy není směrodatné, kdo má jaký odstín kůže, naopak zaujme stylistickou promyšleností, jakou by divák čekal spíš od režijního veterána. Příznačný je již zmenšený čtvercový formát obrazu, odpovídající omezeným životním volbám Irene a Clare.
První minuty se odehrávají téměř beze slov. Chceme-li pochopit, co sledujeme, nestačí si počkat, až nám to někdo řekne. Je třeba vstřebávat významově bohaté obrazy i nuance. Světlo a stín, pohled a protipohled, pohyb a nehybnost. Dostáváme prostor naladit se na specifický filmový jazyk rozkročený mezi realitou a abstrakcí, v němž to nejdůležitější mnohdy zůstává nevyřčené.
O tématu sociální mobility a rasové identity někdy vypovídá prostředí, významotvorné svícení nebo střetávání horizontálních a vertikálních linií v záběru. Srovnatelně podstatná jako zrcadla jsou schodiště, která Irene opakovaně míjí, případně po nich stoupá nahoru, pomyslně na jinou společenskou úroveň. Příznačně zdrženlivá je scéna, v níž hrdinka z okna shlíží na ulici, kde si manžel a synové hrají s míčem.
Postavy přitom nepřecházejí pouze mezi kategoriemi vymezenými rasou nebo třídní příslušností. Irenin starší syn je v pubertě, z chlapce se stává mužem. Spojence nachází zejména v otci. Matka pro jeho zvýšený zájem o sex nebo zprávy o lynčování černochů nemá stejné pochopení. O rasové otázce, kterou sama intenzivně řeší, celkově mluví nerada. Film komplexně postihuje, že příčinou napětí uvnitř rodiny může být rasa, pohlaví i věk.
Vedle novinových článků z černé kroniky je rasismus explicitně obsažen akorát ve slovníku Clařina manžela, jedné z mála bílých postav. Přesto je z pohledů, gest, námětů hovorů i umístění herců v záběrech zřejmé, nakolik jsou etnické rozdíly důležité. Na to, od jaké barvy je odvozována norma, upozorňují také záměrně přesvětlené záběry nebo prolínačky do bílé. Stejnou barvu má sníh snášející se na zem ve finále.
Po tragickém incidentu, při němž opět sehraje roli stoupání do vyšších pater, kamera nechává postavy jejich osudu, postupně se vzdaluje k oblakům, až jsou orámované vnitroblokem, kde k neštěstí došlo. Obdobně se Rebecca Hallová ve svém oslňujícím režijním debutu, o němž nejspíš ještě uslyšíme při předávání Oscarů, zaměřila jen na výřez ze života newyorských Afroameričanů.
Podařilo se jí však abstrahovat situaci natolik výmluvnou, že podává zprávu o celé společnosti, tehdejší i dnešní, o lidech různého pohlaví a rasy. Každý z nás vyjednává o tom, kam bude patřit a jak bude přijímán, hledá rovnováhu mezi tím, co chce sám a co od něj požadují druzí. Hranice jsou dnes možná prostupnější než v časech Irene a Clare, ale požadavek, abychom se vměstnali do předpřipravené škatulky, trvá.
Přebíhání
Režie: Rebecca Hallová
Film je k vidění na Netflixu.
