Filmový režisér Malcolm, kterého hraje John David Washington čili hvězda loňského velkorozpočtového sci-fi Tenet, se rád poslouchá. Kdykoliv mluví, na prvním místě je pro něj demonstrace vlastní intelektuální síly, ne zájem, natož názor posluchačů. Ani zjevná apatie jeho přítelkyně Marie, ztvárněné zpěvačkou Zendayou, jej tak nemůže odradit od krátké a nabubřelé přednášky o filmaři Williamu Wylerovi.
Je ironické, že Malcolm opěvuje zrovna autora snímků jako Lištičky, Nejlepší léta našeho života nebo Prázdniny v Římě. Wyler, který žil v letech 1902 až 1981, proslul dlouhými záběry s velkou hloubkou ostrosti, vytvářejícími napětí mezi jednotlivými plány obrazu. Malcolm a Marie je oproti tomu film, v němž hloubku postrádají jak záběry, tak dialogy.
Zapálená řeč o legendě starého Hollywoodu zní během dlouhé úvodní scény, v necelých sedmi minutách představující protáhlý prosklený dům i emocionální rozpoložení titulního páru. Ten se vrátil z premiéry vřele přijatého dramatu o drogově závislé dívce, které může být zlomem v Malcolmově kariéře.
Malcolm je očividně dobře naladěn. Prostor luxusního příbytku vyplňuje hudbou, tancem a sebestředným monologem, v němž si utahuje z kritiků, kteří jej nedokážou vnímat jinak než jako černošského, tudíž nutně politického tvůrce.
Marie nervózně kouří, tváří se zasmušile a převážně mlčí. Jen párkrát rozjařeného partnera uzemní věcnou poznámkou. Zhodnocení ceremoniálu omezí na strohé konstatování: "Bylo to pěkné".
Přes jeho patologické zaujetí sebou samým a odhodlání nenechat si zkazit "svůj" večer Malcolmovi neunikne, že Marii něco štve. Po chvíli vychází najevo, že jí během představování filmu zapomněl poděkovat. Podle něj to nic neznamená. Marie je jiného názoru. Dlouhodobě si připadá přehlížená a nedoceněná ve vztahu i v Malcolmově práci.
Vzhledem ke své drogové minulosti zřejmě posloužila jako inspirace pro hrdinku premiérovaného snímku. Režisér, na rozdíl od Marie pocházející ze stabilní, dobře zajištěné rodiny, se ale o zásluhy dělit nehodlá. Mladé ženě pomohl, když byla na dně, avšak pro svůj film ji její optikou jen nevděčně využil.
Opomenutí Marie v děkovacím proslovu bylo poslední kapkou. Pro Malcolma a Marii je impulzem k vyostřené konfrontaci, během níž rekapitulují nezahojené křivdy a svůj vztah k různým lidem, umění i tvůrčímu procesu. Jeden druhému sice občas projeví náklonnost, ale častěji než něžnosti si vyměňují invektivy.
Klaustrofobní hádka s pauzami na cigaretu a vzteklé procházky po zahradě trvá celý film. A režisérovi i scenáristovi Samu Levinsonovi, známému zejména seriálem Euforie, slouží k sebereflexivnímu ohledávání hranice mezi inspirací a exploatací, to znamená zneužíváním, v partnerství i umění.
Zrnitý černobílý obraz nebo dnes málo vídané umístění titulků na začátek zjevně odkazují ke klasickým filmům o partnerské krizi, zejména k tvorbě amerického nezávislého režiséra Johna Cassavetese a psychologickému dramatu Kdo se bojí Virginie Woolfové?, jímž v roce 1966 debutoval Mike Nichols.
Adaptace slavné hry Edwarda Albeeho, ve které na sebe dští oheň a síru Elizabeth Taylorová s Richardem Burtonem, proti sobě kontrastně stavěla dva manželské páry, až do konce udržovala pozornost diváků nečekanými odhaleními a promyšleně využívala různých objektivů a členitosti prostoru. Nepřekvapivě se stala modelem pro další filmy o lidech, kteří dvě hodiny chodí po domě a křičí po sobě.
Snímek Sama Levinsona, napsaný během pouhých šesti dnů speciálně pro Zendayu a natočený za dodržení přísných hygienických podmínek na přelomu loňského června a července, podobně promyšlený není. Ačkoliv v dialozích i stylové rovině představuje řadu podnětných myšlenek a nápadů, žádné uspokojivě nedotáhne.
Zatímco v úvodní scéně světy Malcolma a Marie propojují elegantní jízdy kamery podél domu, ve zbývajících 90 minutách je každá postava častěji snímána odděleně. Zároveň dochází k rozbití uceleného prostoru četnými střihy a neklidným natáčením z ruky, s malou hloubkou ostrosti a objektivem držícím se v blízkosti herců.
Styl filmu se ale po prologu dál nevyvíjí. Dochází jen k variování týchž postupů - blízké záběry, střih z jedné postavy na druhou, rytmizace střídáním klidnějších a vyostřenějších pasáží. Totéž platí pro dialogy. Partneři si v prvních 20 minutách řeknou v zásadě vše podstatné. Dál už tomu druhému jen sdělují, že jej buď milují, nebo nenávidí.
Neboť na sebe Malcolm a Marie prakticky od začátku přes celý dům křičí, jak moc toho druhého nesnášejí, spor nemá kam gradovat. Jen se točí v kruhu. Zároveň se o nich nedozvídáme mnoho nových informací, které by zásadně překreslily portréty ledabyle načrtnuté v prvních minutách. Vyjadřují zejména názory se silným emočním zabarvením a malou oporou v podobě argumentů, z nichž by bylo možné složit komplexnější obrázek nezdravého vztahu.
Vzhledem k patrné citové labilitě postav a ke skutečnosti, že spolu žijí již pět let, je pro ně komunikace založená na slzách, nadávkách a pasivní agresivitě pravděpodobně běžná a několik podobných hádek již zřejmě absolvovali.
Měli bychom věřit, že tato bude odlišná a něco vyřeší? Navzdory tomu, že si nejspíš nesdělují nic, co by dávno nevěděli? Nebo bylo záměrem tvůrců upozornit v duchu Mariina úvodního povzdechnutí "dnes večer nebude řečeno nic přínosného" na cykličnost toxických vztahů a nekonstruktivnost komunikace vedené v afektu?
Jakkoli je Malcolm a Marie inzerován jako film o lásce, ve skutečnosti vypráví o moci, bezmoci, kontrole a závislosti. Zatímco Taylorová a Burton byli ve Virginii Woolfové rovnocennými soupeři, Marie je v asymetrickém vztahu obětí partnerovy citové manipulace a verbální agrese. Tato vztahová dynamika se výrazněji nemění.
Mariinu zranitelnost vedle křehké postavy Zendayi zvýrazňuje i dvanáctiletý věkový rozdíl mezi oběma herci. On blahosklonně očekává vděk za to, že jí dříve pomohl. Připadá si vedle ní jako lepší člověk. Vděk a lásku ale na oplátku neprojevuje. Ona je pro něj důležitá, aby krmila jeho ego a stvrzovala jeho hodnotu, o které Malcolm navzdory sebevědomému vystupování stále pochybuje.
Mužova nejistota a posedlost tím, co si o něm myslí druzí, nejnápadněji vystoupí na povrch během hysterické reakce na první, paradoxně pochvalnou recenzi jeho nového filmu. Autorka textu, několikrát pohrdavě označená za bílou kritičku z deníku Los Angeles Times, své hodnocení zakládá na černošské identitě režiséra a ve filmu nachází poselství, které Malcolm nezamýšlel.
Není to jediný moment, kdy Sam Levinson přeruší vypjatou partnerskou hádku, aby postavám vložil do úst zamyšlení nad stavem americké kinematografie a médií. Kritika namířená do řad filmových novinářů je jistě namístě. Když ale bílý filmař vyjadřuje své výhrady prostřednictvím podrážděného afroamerického alter ega, vyznívá to ublíženecky.
V jiné chvíli dojde řeč na sexualizaci hereček, které se měl Malcolm podle Marie v jedné scéně dopustit. On nařčení odmítá. Podle něj vyplynulo ze situace, že se na plátně objevila ženská ňadra. K rozhovoru na uvedené téma paradoxně dochází ve snímku, jehož protagonistka tráví většinu času buď v "debilních šatečkách" s velkým výstřihem, jak sama říká, nebo v kalhotkách a průhledném tílku. Malcolm oproti ní celou dobu zůstává v košili s kravatou a kalhotách.
Levinson se jinými slovy dopouští téhož, čeho se měl dopustit Malcolm - mění hrdinku v sexuální objekt. Alibistické upozornění nic neřeší, přinejmenším ale diváky přiměje k tomu, aby poodstoupili od příběhu a zamysleli se nad konvencemi.
Zdá se, že stejný cíl autor sleduje Malcolmovým výlevem o očekáváních založených na osobnosti tvůrce. Levinsonův předchozí film, satirický thriller Mladí zabijáci, byl rozcupován mimo jiné právě kritičkou z Los Angeles Times. Nabízí se proto chápat Malcolmovy urážky na adresu nejmenované kritičky jako zbabělé vyřizování účtů. Přesně vůči tomuto hledání paralel mezi skutečností a fikcí se ale protagonista ostře vyhrazuje.
Neorganické přecházení mezi oběma rovinami, z nichž jedna od diváka vyžaduje ponoření do příběhu a druhá odstup, znejasňuje, co má být jádrem filmu. Prokládání partnerské konverzace obecnějšími zamyšleními o zábavním průmyslu nakonec zejména upozorňuje na to, jak málo nosný a pro celovečerní film nedostačující je samotný, narychlo sepsaný a natočený příběh Malcolma a Marie.
Sam Levinson natočil koronaviru navzdory film, jehož sledování je frustrující. Místy možná proto, že hádky dvou lidí, kteří nedokážou být ani spolu, ani bez sebe, nebývají jiné. Z větší části ale proto, že nikdy nepronikne do větší hloubky žádného z témat, jichž se dotýká.
Malcolm a Marie
Scénář a režie: Sam Levinson
Film je k vidění na Netflixu.
