Americká herečka Patricia Clarksonová, která včera převzala cenu na slavnostním zakončení Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary, přitom během rozhovoru mluví převážně o svých nejtemnějších rolích. Třeba o matce hlavní hrdinky seriálu HBO Ostré předměty, za niž loni získala prestižní Zlatý glóbus.
Hraje takřka monstrum, a přitom zároveň tragickou i smutnou hrdinku v díle ze současného amerického Jihu, které svými tóny a motivy může připomenout povídky Williama Faulknera.
"V roce 2004 jsem ztvárnila Blanche," vzpomíná Clarksonová na jinou klasickou hrdinku tehdejší americké literatury, Blanche ze hry Tennesseeho Williamse Tramvaj do stanice touha. "A když jsem hrála Adoru v Ostrých předmětech, vzpomněla jsem si na tuto hrdinku, na všechen zármutek a utrpení. Samotnou mě to překvapilo. Když jsem byla Blanche, musela jsem na chvilku ztratit samu sebe. Obě hrdinky mají podobnou cestu," líčí.
Adoru prý zprvu chtěla vystihnout co nejlehčeji. "Jako oblíbenou ženu, kterou ve městě byla. Ženu, co má vše. Dokonalý život, dokonalé děti, a tuto roli perfektní ženy chce udržet," naznačuje Clarksonová přístup k hrdince, která jako by ztělesňovala poslední generaci oné jižanské honorace, dávného světa, jenž však nenávratně skončil a pod jeho naoko dokonalým povrchem se teď skrývá cosi zkaženého.
Herečka však ihned rozvádí, jak se její postava vyvíjí a jak těžké je tuto klaustrofobní roli ustát. "V sedmé části už jsem v tom domě skoro nemohla dýchat, padaly na mě zdi," říká. "Jean-Marc Vallée je náročný režisér, ale zaslouží úctu za to, jaký svět v seriálu vytvořil."
Po Eastwoodově boku
Devětapadesátiletá Clarksonová skoro potutelně vzpomíná na úplné začátky kariéry, na jednu ze svých prvních filmových rolí. "Byla jsem poslední holka Drsného Harryho, měla jsem obrovský účes a bála jsem se, zda projdu dveřmi," směje se, když mluví o pátém a závěrečném díle této v 70. a 80. letech populární série, v níž postavu policisty Harryho Callahana ztvárnil Clint Eastwood.
"Mně tehdy bylo 29 a Clintovi už ne," komentuje roli ve filmu jménem Sázka na smrt z roku 1988. Vtip na věk svého hereckého kolegy však hned převrací v pochvalu a zdůrazňuje, že účinkovat po Eastwoodově boku byl zážitek.
Clarksonová si vybudovala respekt především v nezávislých filmech. Jedním ze zlomových snímků byl pro ni debut Toma McCarthyho Přednosta z roku 2003 s tehdy relativně neznámým Peterem Dinklagem, který je dnes slavný především rolí Tyriona Lannistera ve Hře o trůny. I pro něj se jednalo o důležitý mezník.
Herečka přibližuje, jak to vypadalo, když se tehdy natáčel nízkorozpočtový nezávislý film. "Bydleli jsme s herci v Holiday Innu kdesi u silnice, bála jsem se, že mám v ledničce mrtvolu," žertuje o natáčecích podmínkách.
Opakovaně se vrací k tomu, aby vzdala hold nezávislé kinematografii, a o těch často náročných podmínkách hovoří takřka s láskou. "Mám ráda tu zběsilost a vřavu při natáčení. Nezávislý film znamená Žádný hluk a samá vřava," zvolá náhle vášnivě Clarksonová v narážce na román Hluk a vřava Williama Faulknera. "Často je to šílenství, závodíte se sluncem, od soumraku do úsvitu, vaše tělo i srdce je v jednom kole. Ale to také činí nezávislý film tak krásným."
Netrpělivý von Trier
S podobným nadšením Clarksonová mluví o spolupráci se sveřepým dánským režisérem Larsem von Trierem, který je znám specifickým přístupem k hercům.
Clarksonová účinkovala v jeho snímku z roku 2003 nazvaném Dogville, kde se herci pohybovali v namalovaných kulisách. "Je to skvělý režisér, ale zároveň živelná síla. Bylo to neobvyklé natáčení, byť se skvělými herci," hovoří o pobytu na place s Nicole Kidmanovou a Stellanem Skarsgårdem. "Nikde tam nebyly dveře, nezvyklá zkušenost, Lars je netrpělivý a náročný."
Clarksonová se u tématu pozdrží a poznamenává, že někteří režiséři - kromě Larse von Triera třeba Martin Scorsese nebo Jean-Marc Vallée - chtějí po hercích trochu šílenství. "Musíte umět zabloudit. Ráda se v roli ztrácím," tvrdí.
Přitom však nevyznává žádné metodické herectví, používá vlastní metody. "Jsem v roli, i když jsem doma se svým psem," vtipkuje Clarksonová, která letos do Karlových Varů záměrně přivezla snímek Learning to Drive z roku 2014. V něm ji učí řídit Ben Kingsley coby tajuplný cizinec.
"Chtěla jsem tu uvést film, který svým tématem i dnes rezonuje, ale přitom je zábavný. Na festivalech se jinak hraje tolik temných snímků," odůvodňuje výběr.
Víc žen před kameru
Patricia Clarksonová po celý rozhovor působí přirozeným dojmem ženy bez hvězdných manýrů. Neváhá vtipkovat na téma Drsný Harry, což by kvůli machismu byl v dnešním Hollywoodu nepředstavitelný snímek.
Přitom už dávno před hnutím #MeToo hovořila Clarksonová o potřebě dostat za kameru více žen. "Nejde mi o politickou korektnost. Ale lidé si dnes uvědomují, že mnoho žen dříve nedostalo příležitost točit," vysvětluje s tím, že by tu příležitost měly dostat nikoli proto, že jsou ženy, ale proto, že mnohdy skvěle režírují. "Měly by mít možnost točit i velké studiové filmy," dodává.
A pak už se Clarksonová musí zvednout a přichystat se na slavnostní zakončení karlovarského festivalu. Ještě stihne poznamenat, že ji dnešní ambiciózní seriály naplňují podobně jako práce v nezávislém filmu. Nebo divadelní hry.
"Jako když hraji na Broadwayi s Bradleym Cooperem, který je navíc každý večer nahý, však víte, ve Sloním muži," zažertuje závěrem o divadelní hře Bernarda Pomeranceho, inspirované skutečným osudem Josepha Merricka, který proslavil také stejnojmenný film Davida Lynche.
