Na jeho uvedení se chystal a také čekal dlouhých 14 let, s kolegy musel sehnat 120 milionů korun.
Když nepočítáme koproducentský podíl na filmu Anthropoid, o nějž se dělil s Kryštofem Muchou, je to jeho dosud nejsložitější i nejdražší projekt. A velmi ambiciózní.
Chtěl byste mít za kamaráda Emila Zátopka?
Svým způsobem ho za kamaráda mám, i když on to kamarádství neopětuje. Nikdy jsme se nesetkali, ale už jsem se o něm dozvěděl tolik, že můžu říct, že ho nějakým způsobem vnímám. Jako člověk by mě hrozně bavil, protože mám rád lidi, kteří jsou svérázní, až takhle bláznivě "forrestgumpovsky" ladění. Ano, určitě by mě strašně bavilo setkat se s Emilem Zátopkem.
Ve filmu ho líčíte jako přírodní živel.
Byl to nepolapitelný a činorodý člověk, měl tisíce nápadů. Já tohle mám v povaze taky, ale on byl mnohem činorodější. Mohl bych vyprávět tisíce historek, které charakterizují jeho osobnost. Byl neskutečně vynalézavý, nebál se ničeho. To byla jeho hlavní vlastnost: šel do všeho. Sedl do letadla, po cestě se naučil pozdravit indonésky, pak vystoupil, rozbalil to tam. Neskutečný živel. To byla jeho nejpozitivnější vlastnost. A zvídavost. Chtěl se o světě dozvědět co nejvíc, to mě na něm strašně bavilo.
Říkáte, že se nebál ničeho. Nicméně komunistů se asi bál, ne?
Mluvili jsme o tom, proč bych Zátopka chtěl poznat. A vypočítávám jeho dobré vlastnosti. K nim ale samozřejmě patří i ty horší, špatné. Zátopkovou určitou slabinou byla nerozhodnost. Neřekl bych, že se bál komunistů. To vůbec ne. Ale on se vždycky do něčeho prostě pustil, udělal třeba i něco velice hrdinského, ale pak otočil a vlastně to celé změnil.
Třeba podepsal Dva tisíce slov, ale pak se od tohoto dokumentu distancoval.
Ano, Dva tisíce slov podepsal a pak se distancoval. Dala by se vyjmenovat celá řadka podobných situací. Je ale důležité si nejprve uvědomit, z čeho Zátopek vycházel. To bylo pro mě nejdůležitější, takže jsem jel do Kopřivnice, vešel do toho baráčku a do místnosti, kde žilo a spalo na palandách osm lidí. Jeho tatínek byl zakládající člen komunistické strany, Kopřivnice bylo dělnické městečko, kde komunismus byl tehdy vnímán jako cosi, co dávalo naději. Zátopek měl všechny předpoklady stát se komunistou a to se také stalo, ale na rozdíl od spousty lidí o tom začal postupem doby pochybovat. A tak v 50. letech, kdy se popravovalo, udělal třeba super hrdinský čin a postavil se za svého kolegu, talentovaného běžce. Když nepoletí na olympiádu on, nepoletím taky, prohlásil.
Na druhou stranu - několik měsíců po tom vyšel článek v Rudém právu, kde Zátopek souhlasí s potrestáním Milady Horákové, respektive se všemi zinscenovanými politickými procesy. Mnozí historici však popírají, že by tohle Zátopek napsal. Třeba Pavel Kosatík, autor knihy Běžec, to vehementně odmítá. Nicméně je pravda, že Zátopek se pozitivně angažoval ve prospěch komunistické strany, ale pak to zase obrátil a v srpnu 1968 šel na Václavské náměstí a plamenně mluvil k lidem. Jak říkají pamětníci, byl to dost naivní proslov, ale vehementní. Ptal jsem se také Dany, jestli Emil myslel na to, co se mu může stát. A ona mi řekla, že si myslela, že ho popraví. Takhle bych mohl pokračovat dál.
Zátopek se prostě vyznačoval tím, že šel do všeho po hlavě. Šel nerozumně a po hlavě do politických věcí, ale nebál se hrdinských činů, které nebyly v tomhle národě zrovna běžné. Takže super rozporuplná osobnost, tím pádem zajímavá.
Pro mé rodiče byl ovšem v 50. letech jednoznačným symbolem komunistické propagandy. Vždyť jezdil do továren v uniformě Československé lidové armády.
Zátopek byl voják. Samozřejmě. Vzal si ale problematickou ženu - Danin tatínek byl plukovník Ingr, měli příbuzné také v exilové vládě, což byla jaksi dvojsečná záležitost. Nicméně Zátopek byl pro komunisty strašně výhodný reklamní artikl, využili toho. A on se tomu poddal.
Takže ho obdivujete?
Jednoznačně ho obdivuju a zároveň nedokážu říct, že kdybych byl na jeho místě, nezachoval bych se tak. Nedokážu to, protože jsem na jeho místě nebyl a tu zkušenost, doufám, nikdy ani nebudu mít. Snad se nikdy nebudu muset rozhodovat, že chci-li pokračovat v kariéře, budu spolupracovat s určitým režimem. Paradoxně on s ním spolupracoval v době, kdy ještě nevěděl, že je špatný, a tak s ním souhlasil. To je na hodně dlouhou diskusi, které jsem schopen, ale nevím, jestli je vhodná do rozhovoru. Nicméně Zátopka obdivuju, snažím se mu porozumět. A zároveň je mi dost líto, že v určitých věcech selhal. Ale jsem přesvědčený, že jemu to bylo taky líto.
Jak vás tak poslouchám, musel jste načíst spoustu knížek a archivních materiálů, než jste se pustil do natáčení.
Moje výhoda byla, že jsem nemusel nic studovat, protože mě to bavilo. Spíš jsem si četl. A pak mým hlavním zdrojem informací byli pamětníci. Když jsme poprvé žádali o grant a neuspěli jsme, rozhodli jsme se, že nejprve uděláme dokumentární film. Tím pádem jsem s kamerou objel řadu lidí - od paní Liškové, která Zátopkovi vařila, přes jeho soupeře, až po paní Čáslavskou nebo správce bývalého stadionu v Helsinkách - a viděl jsem, co pro ně Zátopek znamená. Na jedné straně tady teď rozebíráme jeho určitý komunistický background, na druhou stranu si vybavuji tváře těch lidí. Vždycky přišel moment, kdy měli slzy v očích. A všichni říkali, že jiného takového člověka v životě nepotkali. A fakt ten osmdesátiletý správce plakal, když popisoval, jak Zátopek jako první maratonec vběhl na stadion. Říkal: Viděl jsem tady snad všechny možné závody, všechny světové hvězdy, včetně Rolling Stones, ale tohle byl jednoznačně nejsilnější zážitek.
Co říkala paní Zátopková na váš záměr, že chcete natočit o jejím muži film?
Byla odměřená, opatrná. Měl jsem ale štěstí, že jsem potkal Karla Engela, což byl sedminásobný mistr republiky ve volném zápase, filmový kaskadér, který například ve Formanově Amadeovi nosí toho koně, a také úžasná osobnost a nejlepší kamarád Dany Zátopkové. Staral se o ni, také ukládal Emilovu urnu do hrobu. Ten mě k Daně vzal a tam jsem poprvé slyšel, že nechce, aby Zátopka hrál nějakej čičmunda. Ale chodil jsem za ní ještě šest let a nějakým způsobem jsme k sobě našli cestu. Tomu filmu ve finále fandila, zvláště když se setkala s Marthou Issovou. Spřátelily se a Dana Marthu dokonce při svých 97. narozeninách pasovala symbolicky na svou náhradnici. To bylo nesmírně hezké.
Proč byla paní Zátopková tak opatrná?
Měla své zkušenosti, nezapomínala, co všechno se jim stalo. Zvláště sedmdesátá léta nebyla jednoduchá. Zátopek šest let vrtal studny, žil v maringotce, domů se třeba vracel jednou za dva měsíce, odcizili se a on propadl alkoholu. Takže komunistům se to zase povedlo. Využili ho, zneužili, zničili a pak se ještě skrz jejich objektiv na něj dnes díváme jako na slabého člověka. Tenhle národ je specialistou na oběti, nikoliv na viníky. Vezměte si, kolik lidí obviňujeme, že podepsali něco StB, a málokdo obviňuje ty estébáky, kteří jim to dávali podepsat. Kolik z nich bylo uvězněno, přišlo o majetek, o důchod? Myslím, že to by si zasloužili.
Souhlasím. A proto trochu nechápu, proč jste neukázali i druhou etapu Zátopkova života, po roce 1968?
Na scénáři jsme pracovali 14 let, vyvíjel se. V jisté fázi film začínal tak, že do Prahy přijíždí americký novinář, hledá Zátopka a najde ho v díře, jak kope studnu. A ten novinář se rozpláče, což se opravdu stalo. Ale my jsme pak od toho upustili. To, co jsme nakonec dali do filmu, je to, co tam má být.
Proč to všechno trvalo 14 let?
Ten film je složitý, téma nejednoznačné, scénář byl možná v první chvíli příliš životopisný, chyběl přesah. Prostě to chtělo delší vývoj. A když sháníte finance, musíte nejdříve překonat ty první překážky a vytvořit malou kuličku, aby se ta koule začala nabalovat. Malou kuličku v tomto případě tvoří grant ministerstva kultury a Česká televize. A ty jsme dost dlouho neměli, dvakrát jsem nedostali grant. A až když jsme ho získali, získali jsme i Českou televizi a mohli jsme s producentem Kryštofem Muchou začít nabalovat další peníze. Pak už to vypadalo, že ten film uděláme, a to se také stalo.
Dali jste si velkou práci s vykreslením dobové atmosféry, prostředí. Proto byl film tak drahý?
Nešlo jen o atmosféru padesátých let, ale v podstatě došlo k rekonstrukci Zátopkovic bytu. Honza Vlasák nechal vyrobit i jejich postel podle dobových fotografií, přidali jsme moravské atributy, které měla ve svém bytě rozvěšené Dana Zátopková. Aby to bylo naprosto přesné, tak jako kostýmy. Šili jsme 250 kostýmů, celou výpravu do Helsinek, dobové tretry a oblečení Emila Zátopka, který měl i backupy, kdyby se něco s jeho šatstvem stalo. Bylo to nesmírně náročné a nákladné.
Je nutný takový důraz na přesnost, na zachycení atmosféry, na podobu herců? Vždyť je dnes běžné, že Julii hrají Afroameričanky, Romea zase Japonci.
Každý si může dělat, co chce, důležité je, jestli to pak bude někoho zajímat. Já osobně jsem preferoval, aby si Zátopek byl podobný zevnitř i stylem běhu. A když už jsme byli takhle daleko, připodobnili jsme ho i vizuálně. Mám to rád. Přece jen film je iluze a já mám rád, když se propadnu do doby skrze něj. Snažil jsem se evokovat atmosféru, situace, nechtěl jsem to nějak posunovat, stylizovat. I Martha Issová se učila držení těla, grimasy, mimiku i styl hodu oštěpem Dany Zátopkové. A Vašek Neužil šel tak daleko, že se choreograficky naučil určité momenty. Třeba když Zátopek dobíhá pět tisíc metrů v Londýně, tak Vašek stejným způsobem vběhne do cíle, stejně si sáhne do vlasů a mávne rukou. Má to dokonale udělané. Bavili jsme se tím, bavilo nás to a věříme, že diváky to bude bavit taky.
Máte velké ambice, film prezentujete jako snímek určený i pro zahraniční publikum.
Já si myslím, že Zátopek je český film, české téma. Dostali jsme nabídky, abychom jej natočili v angličtině, ale to jsme okamžitě vyloučili. Zátopek na českého diváka musí mluvit česky, anebo maximálně tou svou zátopkovskou angličtinou. A tak jsme to také udělali. Zároveň to není film udělaný "na sedláka při zdi", jak říká pan Bartoška. Chtěli jsme být velkorysí, protože to téma je světové a může oslovit i mezinárodní publikum. Asi by bylo naivní si představovat, že Zátopek půjde ve všech kinech světa, protože dneska skoro nic nejde ve všech kinech světa. Bohužel, tenhle byznys se trošku zkomplikoval a zastavil. Ale myslím si, že když jsme především díky Kryštofovi Muchovi získali amerického partnera UTA, což je jedna z největších teleagentur, bude se Zátopek dávat po světě.
Jak se dělají filmy v covidové době?
Zátopka jsme loni dostříhali, byl pátek a v pondělí nařídili roušky. Takže já nevím, jak se dělají v téhle době filmy, spíš vím, jak se uvádějí. Velice komplikovaně, těžko. Trh se proměnil, je hodně zaměřený na streamovací služby a kina jsou po roce sotva na 40 procentech návštěvnosti před covidem. To je velice špatná situace.
Co s tím?
Tak jako ve všech oborech, především uměleckých, musíme čekat. I hospody jsou poloprázdné.
A generace náctiletých ujíždí na seriálech. Nenastává soumrak celovečerních filmů?
Je pravda, že klasická dramaturgie hodiny a půl nebo dvou filmových hodin překvapivě dostává zabrat víc kvůli seriálům než vinou technologií. Lidi teď mají rádi osmidílné i stodílné ságy a to chce úplně jiný přístup. Seriálová dramaturgie se liší od té filmové především ve dvou základních prvcích. Za prvé: nikdy to nekončí. A za druhé: klidně můžete obětovat hlavní postavy během děje, což u filmu - s výjimkami jako Hitchcockovo Psycho - nejde. Těžko můžete zabít v prvních deseti minutách filmu hlavního hrdinu, když to ale uděláte ve 20. díle série a máte jich ještě 150, tak to nevadí, máte silný dramatický moment. Těch věcí, které jsou pro diváka jiné, je víc. Uvidíme, kam se to až dostane.
Seriály vás ale tedy lákají?
Nejsem úplně proti, mám rád jakýkoli způsob vyprávění a vlastně mě to i trochu přitahuje. Baví mě nové formy, zvlášť když výrazové prostředky se nabízejí stejně dobré jako ve filmu. Jsem přitom ale i konzervativní, celovečerní film je pro mne stále klasická disciplína. A Zátopka jsem točil pro velká plátna, a tak ho také na plátně uvedeme.
David Ondříček (52)
Na pražské FAMU sice vystudoval dokumentaristiku, boduje však s celovečerními filmy. Tím prvním bylo Šeptej (1996), slavní se stali Samotáři (2000) a úspěšné byly i snímky Jedna ruka netleská (2003) nebo Grandhotel (2006). Drama Ve stínu (2012) pak posbíralo téměř všechny České lvy, další obdržel dvojdílný televizní film Dukla 61 (2018) o neštěstí na dole Dukla v Havířově v červenci 1961. A také Zátopek, který měl premiéru na letošním festivalu v Karlových Varech a uplynulý čtvrtek vstoupil do kin, má poměrně "našlápnuto". David Ondříček, který se podílel na scénáři, snímek režíroval a také produkoval s Kryštofem Muchou v Lucky Man Films, věří, že se film prosadí i v zahraničí.
