Nicolas Cage je monstrem i obětí, chcípákem i největším macho chlapákem v okolních lesích. | Video: Movieclips

Mandy – Kult pomsty

Režie: Panos Cosmatos

Jak se mohl do žebříčku nejlepších filmů dostat krvavý titul o pomstě na gangu motorkářů, v němž hlavní roli ztvárnil Nicholas Cage? Pouze a jedině díky režisérovi Panosi Cosmatosovi, který k braku přistupuje se stejnou invencí a láskou, s níž jiní umělci tvoří poezii.

Syn režiséra George P. Cosmatose, jenž natočil několik typických, testosteronem napumpovaných akčních filmů 80. let, jako jsou Rambo II. či Cobra, byl béčkovými snímky doslova odkojen. A v jejich úsměvně jednoduchých schématech, silných slovech a drsné akci nalezl materiál pro své novátorské pokusy, jak spojit brak s uměním.

Mandy je útok na zrak i sluch diváků, psychedelická jízda krajinou 80. let, u níž není jisté, zda se místo jakéhosi amerického zapadákova neodehrává někde na Marsu. Zesnulý skladatel Jóhann Jóhannsson ve svém posledním filmovém soundtracku zrušil rozdíl mezi hudbou a zvukem a vysochal zvukové plochy, které se dokonale hodí ke Cosmatosovým obrazům.

Mandy je jediný film letošního roku, který vám může přivodit halucinace. O děj v něm až tak nejde, což může fanoušky akce iritovat, neboť nejsou připraveni na pomalé budování atmosféry, na podivné souboje obrazů a zvuků, v nichž - tak jako v poezii - lze jen obtížně najít smysl. A milovníci experimentálních postupů zase mohou mít potíž užít si Cosmatosovu neotřelou filmařinu kvůli řevu motorových pil a hromadám krve či drog.

Kdo se však napojí jak na audiovizuální poezii, tak na brakové orgie, možná v rachotu motorových pil zaslechne záblesky geniality.