"Je to takový survival trip, na kterém se snažím natočit sofistikovaný film," říká slovenská režisérka Viera Čákanyová ve snímku Bílá na bílé. Zkusme výrok, vytržený z kontextu jejího antarktického deníku, vztáhnout k životu obecně. Není ten jenom krátkým bojem o přežití, naplněným nepřiměřenými ambicemi? A je to důvod přestat se o něco snažit?
Ve výtečném filmu, který vyhrál jihlavskou soutěžní sekci světového dokumentu Opus Bonum, režisérka kromě jiného uvažuje o úsilí a smyslu lidského konání.
Vidět toto vše
Bílá na bílé je kinematografický deník, který vznikl na okraj loňského snímku FREM, natočeného dronem "z perspektivy umělé inteligence" v Antarktidě. Novinka čtyřicetileté bratislavské rodačky ale původní počin převyšuje.
FREM byla poněkud ostentativně artificiální "droniáda" s environmentálním rozměrem, ke které bylo možné vznášet námitky, například k samotnému užití dronů v blízkosti zvířat. Bílá na bílé je sympatičtější - konfrontuje nás s umělou inteligencí a tématem životního prostředí, také je ale výsostně osobní a zážitková. Pochyby o vlastním konání jsou její integrální součástí. A navíc je skvěle zvládnutá dramaturgicky. I režisér Lars von Trier by se podivil, jak Čákanyová zapracovala zmínku o jeho filmu Dogville.
"Jsem ráda, že mám oči a toto vše vidím," říká Čákanyová a přiznává, jak nikde jinde než v Antarktidě neměla natolik intenzivní pocit, že je naživu. Umělá inteligence, se kterou vede dialog, úspěšně marginalizuje pojem hodnoty. Ale krajina se do filmu vkrádá čím dál krásnější, vidíme, že pro režisérku hodnotu má.
Tento nárůst vnímavosti snímek dobře zprostředkovává a nakonec ústí do konstatování, že bez pozorovatele hmota nemá smysl. Čákanyové se daří nahlédnout vlastní konání z odstupu a překonávat hrozivou absurditu hledání smyslu lidského bytí. Dělá to navíc srozumitelným, zážitkovým způsobem, který zbystřuje divákovu vnímavost.
Musíme se bránit
Další mimořádný jihlavský snímek natočil Todd Chandler, jmenuje se Nedobytní a sleduje, jak se americké střední školy zabezpečují před ozbrojenými útoky. Ty jsou traumatickým fenoménem současných USA, za uplynulou dekádu došlo ke střelbě na 180 z nich, což vyústilo v neuvěřitelných 356 obětí. Průměrně střelba nastane takřka každý týden.
Jak vidíme ve filmu, školy instalují inteligentní kamerové systémy a bezpečnostní rámy, najímají ochranku, cvičí personál i studenty. Správci umějí na dálku uzamknout celé sektory budov. A školy také nakupují zbraně do vlastních trezorů. Pro specializované firmy, ale také dívku, která se nejprve rozhodne vyrobit své rodině kevlarovou neprůstřelnou mikinu, je to i byznysová příležitost.
Nemůžeme si dovolit nedělat nic, shodují se školy. Hrozba ale nepochází zvnějšku, nepřítel je mezi námi, musí si zároveň přiznat zastánci jakýchkoli řešení - jako například bezpečnostní manažer texaské školy.
Co tento fakt i jeho uvědomění dělají se společností? Kde hraničí opatrnost, ostražitost, obrana a strach? Z filmu se nedozvíme, co si myslí sám režisér Todd Chandler. Ten ve snímku natočeném s osmi kameramany po celých Spojených státech - ve státech jako Texas, New York, Nevada, Chicago, Kalifornie či Colorado - nabízí nezaujaté pozorování, které podněcuje spoustu myšlenek.
Režisér nechává diváky, aby sami uvažovali nad Amerikou, školstvím, kapitalismem, nerovnostmi v tamní společnosti, nad právem držet zbraně, rolí strachu ve společnosti, propojováním viny a strachu či obecně o obranných řešeních.
Volně můžeme doklouzat k úvahám o smyslu obranných zdí na hranicích států nebo protiteroristických opatření. Je obrana ze své podstaty vůbec řešením? Nemůže vytvářet jiný problém nebo ten stávající prohloubit? "Neustálým alarmováním jsem skoro tak traumatizovaný, jako kdyby se u nás ve škole nějaký útok odehrál," říká například jeden ze studentů.
Chandlerův snímek, promítaný v nesoutěžní sekci výrazných zahraničních děl Souhvězdí, je pravým opakem provokativního díla Michaela Moorea Bowling for Columbine z roku 2002. Chandler má mnohem blíž ke stylu pozorovatelského puristy Fredericka Wisemana, jehož komplexní čtyřhodinový snímek Radnice o vedení Bostonu a fungování demokratických měst letos jihlavský festival také promítá. A stejně tak se Chandler hlásí k dnes již nežijícímu německému režisérovi Harunovi Farockému.
Pravdou ale také je, že ve srovnání s Wisemanovou nadějeplně laděnou novinkou má Chandlerův počin potemnělou náladu. Mapuje problém, do kterého Spojené státy zabředávaly celé generace, a není jisté, jestli se rýsuje řešení. V dokumentu vidíme společnost svazovanou obavami.
Pokud nad podobně zásadními tématy chceme přemýšlet racionálně a nenechat se ovládat emocemi, které jsou ale jinak kvůli bolesti spojené se školním vražděním pochopitelné, potřebujeme filmy jako Nedobytní. Přináší vhled a dává prostor k úvahám, mohou se nad ním sejít zastánci i odpůrci držení zbraní.
Osobní deník plný úvah režisérky z antarktického "konce světa" a pozorovatelský, bezmála etnografický film zaměřený na palčivé společenské téma - záměrně umenšující přítomnost autorů - jsou dva různé póly současné dokumentaristiky. Neprotiřečí si nejen proto, že vznikly na jiných kontinentech. Doplňují se a z obou můžeme čerpat inspiraci.
