To hnutí se jmenovalo No Wave a performerka, hudebnice i spisovatelka Lydia Lunch jeho povahu ztělesňuje každou svou větou, každým činem. "Představovala pocit, že nejenže není žádná budoucnost, není ani žádná přítomnost," zní v jejím dokumentárním portrétu, který nyní uvádí jihlavský festival v hudební sekci Zkouška sirén.
Snímek nazvaný Lydia Lunch - Válka ještě neskončila je opravdovou zkouškou publika, tak jako vystoupení jedenašedesátileté zpěvačky, která má jednu zvláštní vlastnost. Ona nahlas i šeptá. A neustále provokuje větami typu: "Proč bych měla mít sex, já jsem sex, jsem chodící pornografie."
Lydia Lunch spolupracovala například s Nickem Cavem, i když s ním si prý v ničem nerozuměla. Blíže měla k naštvanému, industriálnímu či noisovému zvuku kapel typu Einstürzende Neubauten či Sonic Youth. A skladbu Death Valley 69, kterou se Sonic Youth vytvořila, zařadil britský hudební časopis Kerrang! na seznam 50 nejzlejších písní, jaké kdy vznikly.
Když se dnes člověk nedaleko Brooklynského mostu prochází newyorskou Lower East Side, nenapadlo by ho, jak vypadala koncem 70. let. Tehdy připomínala vybydlenou válečnou zónu, ulice plné odpadků, dům na domě, z dobových fotek a svědectví vypadá jako šrotiště. A nebyla to zdaleka jediná část Manhattanu, kam nejezdily taxíky.
"Lidé přicházeli do New Yorku ze Sankt-Petěrburgu, z Ohia, ze všech koutů světa. Ale přitom přicházeli do nejhoršího místa v Americe. Bylo to zbankrotované město, říkala jsem mu Bejrút na řece Hudson," charakterizuje americkou metropoli Lydia Lunch.
Právě tady vznikalo hnutí, které ovlivnilo hudbu, literaturu i experimentální filmařinu. A které už ve své době naráželo. Když renomovaný kritik J. Hoberman viděl premiéru snímku The Right Side of My Brain režiséra Richarda Kerna, označil jej za ztělesnění mizogynie. Snímek vyobrazuje Lydii Lunch ve zvláštní lascivní hře s mužem, v níž herečka i režisér podrývají běžné vnímání milostných vztahů či obecně vztahů mezi mužem a ženou.
"Chtěl jsem opravdu zničit to, jak lidé přemýšleli o sexu," rozpovídá se Richard Kern o tom, jak lidé měli sice plnou hlavu sexu, ale všechno to byla lež. "Říkal jsem si, zničit to, zničit! A Lydia povídá: to je dobrý nápad."
Nahlodávat tradiční škatulky je její celoživotní misí. Hned v úvodu snímku vzpomíná na raný zážitek, kdy ji coby třináctiletou neznámý muž naložil do auta s tím, že mu nejde o sex. A pak ji s brokovnicí v ruce nutil olizovat pneumatiky. "Cítila jsem, že to já mám moc," komentuje zkušenost překvapivě umělkyně.
Její pojetí sexuality bylo nezvyklé už v 80. letech a provokuje dodnes. Lydia Lunch dovede zvednout ze židle jak některé feministky, tak lidi, pro které je konzervativní bílý muž pánem tvorstva. Sledování jejích vystoupení je cesta protichůdným uragánem traumat i sebevědomí, zážitek s enormní mocí zneklidnit. A hledět na svět z jiné perspektivy.
"V Americe je největší množství znásilnění, sériových vražd a domácího násilí, ale přitom používáme ženskou sexualitu k prodeji všeho od zubní pasty po auta. Máme zvrácenou představu o tom, co je sex," podotýká umělkyně, která sama musí čelit nálepkám zvráceného umění.
Její tvorba byla radikální, už kdy na konci 70. let působila rozruch s kapelou Teenage Jesus and the Jerks. A zpívala o malých sirotcích brodících se zkrvaveným sněhem.
Dokumentární portrét, který jí natočila režisérka též patřící k hnutí No Wave Beth B., však ukazuje, že Lydia Lunch možná touží po pozornosti, ale nikdy nechce jen šokovat. Šok vede k odvrácení hlavy, kdežto tvorba Lydie Lunch chce pořádnou fackou probrat publikum a přimět ho k pozornosti či aktivnějšímu vnímání.
"Rád sleduji, jak Lydia kope lidi do obličeje. To je něco potřebného. Aby člověk nejel na autopilota," říká třicetiletý hudebník Nicolas Jaar, výrazná postava současné elektronické scény, která muziku Lydie Lunch vydává na labelu Other People.
Lydia Lunch nepochybně patří mezi "jiné" lidi. Mezi umělce, kteří nenechají nikoho v klidu. A možná právě tato žena, která tvrdí, že "mým jazykem není ticho", je tím hlučným hlasem, kterému by bylo dobré naslouchat v dnešních apokalypticky vyhlížejících časech. Dnes na pódiích nestrhuje davy v duchu Martina Luthera Kinga Jr. větou "Měla jsem sen". Místo ní hřímá: "Měla jsem noční můru." A pojmenovat noční můry může být dobrá cesta, jak se z nich probudit.
