Teprve poslední instinktivní odbočení doprava nás dovedlo před policejní pásku. Pár desítek metrů od nás právě probíhalo nejhorečnatější policejní vyšetřování v Izraeli. O den dřív tu bylo nalezeno ohořelé a ubité tělo drobného palestinského chlapce Muhammada Abú Chudáira, který pár hodin předtím zmizel z východojeruzalémské arabské čtvrti Šuafát v autě cizích mužů.
Pouhé tři dny předtím skončilo jiné, ještě vypjatější a mnohem delší vyšetřování. 30. června osmnáctidenní pátrání napříč Západním břehem objevilo mělký hrob s těly tří izraelských teenagerů. Také Ejal Jifrach, Gilad Šaar a Naftali Fraenkel zmizeli v autě únosců. Obě vraždy pohnuly tektonickými deskami izraelské i palestinské společnosti a vyústily v zatím nejostřejší konflikt mezi Izraelem a islamistickými extremisty z hnutí Hamás. Ve válku, která během padesáti dní zahubila přes 2200 Palestinců, 72 Izraelců a jednoho Thajce a která zpustošila Pásmo Gazy i izraelské pohraničí.
Desetidílný hraný seriál Naši kluci, jehož poslední díl tento týden také v Česku uvedla televize HBO, v upoutávkách sliboval pohled na utrpení rodin i do nitra pachatelů obou tragických událostí: "Poutavé drama sleduje vyšetřování smrti tří židovských a jednoho palestinského chlapce v Izraeli, která rozpoutala válku. Seriál vypráví příběh všech zúčastněných, Židů i Arabů, jejichž životy jsou těmito událostmi navždy poznamenány."
Natáčením a pátráním po informacích o obou příbězích jsem strávil mnoho dní i nocí v terénu, na seriál jsem tak byl zvědavý. Zvlášť na vlně nadšení z realismu, scénáře a hereckých výkonů čtyři roky staré minisérie Fauda o členech izraelského protiteroristického komanda a jejich protivnících z palestinských extremistických kruhů.
Drásavý obraz utrpení
V případě Našich kluků příhodně izraelsko-palestinské režisérské duo Joseph Cedar a Taufík Abu-Wael stvořilo skvostně zahrané a brilantně natočené drama. Napínavé vyšetřování včetně nahlédnutí pod pokličku práce bezpečnostní služby Šabak, známé také jako Šin bet, nesmlouvavý pohled do podhoubí extremistických kruhů i drásavý obraz utrpení rodiny oběti patří k tomu nejlepšímu ze současné televizní tvorby.
"Měl celkem rád školu. Stejně jako já se jednou chtěl stát elektrickým inženýrem. Měli jsme v plánu založit si spolu firmu." Muhammad Abú Chudáir se narodil ve stejný rok jako jeho stejnojmenný bratranec. Ten nás rok po brutální vraždě provázel střední průmyslovkou v židovské osadě Atarot ve východním Jeruzalémě.
Za účast na násilných demonstracích po vraždě svého bratrance strávil šestnáctiletý kluk měsíc v izraelské věznici. Vrátil se jako tvrdší, dospělejší verze sebe sama. Přesvědčený odpůrce izraelské okupace a dědic hrdé tradice arabského mučedníka.
Chodil přitom na palestinskou školu, která na rozdíl od většiny neučí podle jordánských, ale izraelských osnov. Až do vraždy místního studenta odsud dokonce - a to už je opravdu výjimka - jezdily výpravy do Osvětimi. Teď byl se snahou pochopit židovský osud konec. Všechno výmluvně symbolizovala osiřelá židle ubitého a upáleného Muhammada Abú Chudáira ve třídě vlevo vzadu.
Intimní pohled do nitra rodiny Abú Chudáirových v seriálu naplno zobrazuje nejen utrpení rodičů a sourozenců, kteří přišli o šestnáctiletého příbuzného, navíc otřesným způsobem. Ukazuje i hluboce zakořeněnou palestinskou nedůvěru vůči izraelské policii a úřadům, které obyvatelé východního Jeruzaléma chápou jako institucionalizovaný útlak. A pak také silný nátlak arabské ulice, hřímající po pomstě a plné nenávisti k Izraeli. Zavražděný chlapec je přece šahíd, mučedník. V jejich očích nepatří jen rodině, patří národu.
Drsná scéna, v níž se o nosítka s chlapcovými ztrápenými ostatky přetahují žalem zničený otec a zdivočelý dav mladíků, je jednou z nejsilnějších scén seriálu. Tvrdý tlak arabské ulice, který rodiče nutí vyjít se svým žalem na ulici, jsem v reálu pozoroval opakovaně.
Stejně drsný je i pohled seriálu do prostředí postupně radikalizovaných ortodoxních židovských mladíků, kteří se nakonec stanou Muhammadovými vrahy. Jeho dva vrstevníci se na vlně hněvu po nálezu rozstřílených těl unesených izraelských teenagerů nechají vlákat svým psychicky narušeným strýcem na cestu, ze které není návratu. Náboženská přikázání mají v hlavách hluboce věřící trojice ospravedlnit vraždu náhodného Palestince v odvetě za smrt tří členů vlastního kmene.
Zajímavé je také setkání ultraortodoxního světa náboženských škol ješiv, ovládaného mocnými rabíny, s nespoutanou orbitou mladých osadnických extremistů a jejich hlubokými zkušenostmi z boje proti izraelským institucím. I sonda do utajeného světa oddělení služby Šabak, které se specializuje na potírání židovského teroru. Toho, který v 80. letech naplánoval vyhodit do vzduchu mešity na Chrámové hoře, v roce 1994 povraždil 29 muslimů v hebronské Hrobce patriarchů a o rok později připravil Izrael o premiéra Jicchaka Rabina.
Vystřízlivění
Bohužel po pár dílech seriál zklame. Nedostává slibu, nepopisuje paralelní vyšetřování dvou úděsných extremistických vražd a utrpení tří židovských a jedné arabské rodiny.
Navzdory premise se soustřeďuje jen na jednu z obou tragédií, na brutální vraždu Muhammada Abú Chudáira. Únos židovského tria teenagerů, pátrání po nich, objevení těl a hon na jejich palestinské vrahy napojené na teroristy z hnutí Hamás se pouze mihnou v pozadí, prostřednictvím sestřihů z izraelských zpráv. Stejně jako rozbíhající se válka. A to přesto, že už pět dní po nálezu zmučeného těla Muhammada Abú Chudáira na izraelská města denně dopadala stovka raket a na Pásmo Gazy zase izraelské pumy. Deset dní před zahájením soudu s jeho vrahy vyjely izraelské tanky a válka se rozjela naplno.
Trávil jsem ty týdny mezi natáčením v bombardovaných oblastech Izraele a Gazy a ukrýváním se s rodinou za protiraketových poplachů. Sterilní oddělení seriálového vyprávění od těchto událostí naprosto nedopovídá tehdejší realitě. Včetně Jeruzaléma, kam také dopadaly rakety Hamásu.
Namísto skvělého záměru ukázat, že utrpení je univerzální, že obě teroristické vraždy ve své tragédii propojily čtyři rodiny a šířeji i umírněné části společností na obou stranách izraelsko-palestinské barikády, vznikl jen nový bejkovec pro izraelské sebebičování. Další drásavý pohled liberálních kruhů Izraele na tamní společnost a vsypávání soli do otevřené rány izraelského vnímání okupace Palestinců.
Při tomto veřejném praní špinavého prádla nezůstane ušetřeno nic. Ani odmítavý přístup ultraortodoxních kruhů ke státním institucím a sekularizované většině obyvatelstva, ani otevřený rasismus osadnických "ultras", ani přetrvávající rozpor mezi aškenázy, Izraelci původem z Evropy, a mizrachim původem z muslimských zemí.
Co mohlo být jinak
Kdyby byl seriál určen izraelskému publiku, nebylo by to od věci. Izraelská společnost je plná trhlin, sporů, skrytého i otevřeného rasismu, včetně toho mezižidovského, hlubokého rozkolu kolem osad na Západním břehu a pokračující okupaci palestinských území.
Jenže platí nová scenáristická poučka "local is the new global": lokální obsah je novým globálním trendem televizní zábavy.
Už vstupem stanice HBO do projektu izraelské společnosti Kešet - zvlášť po fenomenálním úspěchu seriálu Fauda na konkurenční platformě Netflix - se z Našich kluků stal mezinárodně očekávaný titul. A tam se oficiální charakteristika seriálu jako věrného zobrazení dramatu dvou vražd spáchaných izraelskými a palestinskými teroristy míjí s výsledkem.
Stejně jako hloupá teze o tom, že všichni Palestinci jsou teroristé - přitom podle posledního odhadu služby Šabak se do nějaké formy násilí zapojuje nejvýš jedno procento palestinské populace -, neplatí ani obdobně omezené konstatování, že všichni židovští Izraelci schvalovali vraždu palestinského teenagera.
Ve velkých městech proti ní tehdy svolali masové demonstrace a otázka "jak mohou izraelští Židé spáchat stejnou hrůzu jako palestinští teroristé?" zaměstnávala rodinné debaty stejně jako média nebo politiku.
Snad se tvůrci seriálu Naši kluci zalekli přílišné složitosti obou případů nebo dramaturgické nepřehlednosti paralelního vyprávění. Tak či tak, záměr nenaplnili. Ne že by v případě druhé vraždy nebylo dost zajímavé látky. Dodnes není zodpovězená otázka, kdy izraelská bezpečnost prozradila rodičům, že jejich děti nejsou naživu.
Později zveřejněná nahrávka z nouzové linky těsně po únosu ukázala, jak únosci okamžitě po zjištění, že jeden z chlapců stačil zavolat, v autě zahájili zuřivou palbu na své oběti. Až do nalezení těl mezitím po celém Izraeli probíhala masová shromáždění a hromadné modlitby za jejich záchranu. I za účasti rodin, které později nabídly hluboké kondolence rodině abú Chudáirových.
Není zřejmé, ani kde a u koho se ukrývali dva palestinští vrazi, nebo jaká byla role představitelů Hamásu, který jejich čin později oslavoval jako hrdinství.
Třeba izraelsko-palestinské tvůrčí duo Joseph Cedar a Taufík Abu-Wael natočí druhou řadu seriálu se zrcadlovým příběhem. Ten by mohl nabídnout komplexní pohled složité reality konfliktu, na který má mnoho lidí vyhraněný názor, aniž by se namáhali získáním znalostí či osobní zkušenosti.
Jako reportér, který z bezprostřední blízkosti v ulicích západního i východního Jeruzaléma i v polích a městech Palestiny sledoval vývoj obou tragédií a také válku rozbíhající se na jejich pozadí, mohu jen doufat, že zhlédnutí Našich kluků budou diváci chápat pouze jako střep reality. A že třeba některé z nich naláká k dalšímu hledání informací pro pochopení národnostního konfliktu, který z mnoha kulturně-historických důvodů přitahuje větší pozornost, než by si zasloužil svým reálným globálním dopadem.
Autor je redaktorem České televize, v letech 2013 až 2018 byl jejím zpravodajem na Blízkém východě.
